Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Londýn mezi dvěma českými svátky

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
14. 11. 2018

Jak mluvit v cizině o své zemi? Nikdo nezná historický kontext, proti vzdálenějším zemím je Česko nudné a stereotyp východoevropských uklízeček ho pro mnoho Britů řadí mezi země druhé kategorie. Mně ke znovunalezení smyslu vlastní české identity pomohl blížící se 17. listopad.

Londýn mezi dvěma českými svátky

Blížil se říjnový svátek. S kým mluvit o stém výročí založení republiky, když zrovna studujete v Londýně?

Zkusila jsem spolubydlící, téměř třicetiletého Rwanďana a stejně starého Brita. Bezmála je šokovalo, že moje země nebyla do roku 1989 součástí Sovětského svazu. K připomínání první republiky tedy nebyl příliš důvod. Často a rádi s hrdostí opakujeme, jak jsme tehdy byli vyspělá země – jenže ono to nikoho příliš nezajímá.

Přízvuk jako cejch

Spolužák s hereckými ambicemi se nedávno v hospodě – kde jsem byla jediná cizinka – pustil do imitování Ayn Randové. Modla volnotržně smýšlejících lidí do Spojených států emigrovala ze Sovětského svazu, a tak právě tohle malé představení nečekaně vedlo k malému prozření ohledně mé české identity. Když kolega skončil, podíval se mým směrem – a ještě dřív než mně mu došlo, že se jeho vystoupení dalo chápat i jako parodie mého slovanského přízvuku.

Po kolikátém slově si tak asi průměrný Brit všimne mojí cizosti? Evropa se může zdát propojenější než kdy dřív, v převážně jednonárodnostní skupince mluvící svou mateřštinou jste ale pořád cizinec, i když jejím jazykem vládnete dobře. Jiní Evropané mnohdy ani netuší, že vlastně nejsem rodilá mluvčí, Britové to ale po pár větách poznají. „Eastern Europe, am I right?“

Na rozdíl od spolužáka jsem nepovažovala omluvu za nutnou. Uklidňovala jsem ho, že nepodezřívám lidi při každém nevinném vtipu z rasismu. Nechci být dopředu paranoidní a nepředpokládám, že se mnou někdo bude jednat jinak jen kvůli východoevropskému původu (slovo středoevropský tu moc nefrčí, mezi Českem a Bulharskem nebo Běloruskem nikdo velký rozdíl nevidí; dělící čára mezi západní a východní Evropou se překrývá s někdejší železnou oponou).

Na mou – jeho slovy – naivitu reagoval kritik Ayn Randové velice vážně: „Jenže přepokládat něco takového je oprávněné. S tímhle typem rasismu tu máme obrovský problém.“

Díky mojí barvě kůže mě náhodní Londýňané na první pohled považují za místní – což je paradoxní, třeba mí spolužáci s indickými kořeny podobnou výhodu nemají, byť jsou mnohem víc britští než já a v zemi se narodili. Stejně mě to však lehce znejistilo. V Praze jsem byla součástí většiny, a je to tedy dost nový, ne zrovna příjemný pocit ocitnout se někde, kde vás velká část společnosti považuje za trash.

Xenofobní nálady vůči lidem z východní Evropy mapoval v posledních letech výzkumHere to stay?, zaměřený na dvanácti- až osmnáctileté lidi ze střední a východní Evropy. Necelá pětina respondentů prý zažívá „vtipy“ typu „měla bys vařit v jídelně nebo uklízet u nás doma, protože jsi Polka“ denně, zhruba 77 procent jich potvrdilo, že se s rasismem kvůli svému původu setkali.

Nebýt bizár

Jak tedy o Česku mluvit ve světle mnohem „větších“ událostí, které se ve světě dějí? S vědomím toho, že tu existuje jisty stereotyp „podřadnosti“ postkomunistické Evropy? Tak, aby to někoho zajímalo?

Jako první se samozřejmě nabízí vyjmenovávání excesů současného prezidenta. K tomu se dá přidat ještě slavné video Václava Klause „Czech president steals a pen“ a najednou vám patří pozornost všech u stolu. Na druhou stranu pak Česko působí jako čistý bizár – země plná buď samých hulvátů, nebo totálních nihilistů. Jak jinak bychom si mohli někoho takového zvolit, že ano? Vysvětlovat kontext se jaksi vymyká dnešní kultuře internetových memů. Navíc to vlastně potvrzuje ty stereotypy o podřadnosti Čechů, Poláků, Slováků a dalších.

My, Češi a Češky, máme někdy tendenci vidět se jako něco speciálního a díváme se shora na ty odlišné vedle sebe a na lidi přicházející z Východu (ať už z toho ještě evropského, nebo asijského). Fandíme britskému nacionalismu a brexitu a máme pocit, že se nám Britové podobají, zatímco oni v nás nikoho výlučného a sobě podobného nevidí; prostě nás počítají k tomu ostatnímu Východu. Se vším, co k tomu patří.

Nechci si stěžovat, že Česko je díra, která o sobě smýšlí až příliš lichotivě. Hodně lidí dnes už tak nějak tuší, že se na nás mnozí západní Evropané koukají skrz prsty, někoho to i motivuje v jeho protievropskosti. Každému, kdo to ještě nezažil, bych ale doporučila zažít zkušenost jinakosti. A to nikoli té, kde jste středem pozornosti jako člověk z exotické země, ale naopak jinakosti, která je spjatá s přezíráním a pohrdáním. Naloží-li se s touto zkušeností citlivě, může velice dobře sloužit ke skutečné reflexi vlastní české identity.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Listopad pro každého

Letos mi bylo poprvé úplně jedno, jestli státní vyznamenání bude provázet zase nějaký skandál. Nechci předávat jen zkratkovité historky. A na kontext, na vyprávění o devadesátých letech, exekucích, chudobě a mnohdy i frustraci ohledně korupce není čas. „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet,“ napsal Ludwig Wittgenstein.

Určitě to ale neznamená, že bychom o Česku nebo Československu museli mlčet úplně. O něčem se jistě mluvit dá.

Blíží se sedmnáctý listopad a České centrum Londýna dva dny před ním pořádá konferenci o odkazu roku 1968. Bude se mluvit o „postpravdě“, ženských právech za železnou oponou, prostě o všech trendy „neomarxistických“ tématech, kterými se zabývají studenti humanitních oborů v té zkažené západní Evropě. Spousta spolužáků mi psala, jak je skvělé, že jsem tuhle akci objevila, a že se na ni určitě chystají! Je-li člověk zavřený jen ve svém vlastním národním rybníčku, těžko hledá pochopení u těch, kteří se nacházejí mimo něj. Existují ale paralely a společné zájmy, jejichž prostřednictvím je (nejen) česká zkušenost sdělitelná velmi dobře.

Vzpomněla jsem si na 17. listopad 2015, kdy na Albertově vystoupil prezident Miloš Zeman spolu s Martinem Konvičkou nebo tehdejším předsedou poslaneckého klubu Úsvitu Markem Černochem. Policie kvůli tomuto vystoupení – přesně 26 let po (nejen) studentských demonstracích v roce 89 – odmítla pustit studenty k památníku 17. listopadu.

O pět dní později se konala narychlo svolaná akce, která si kladla za cíl oslavit studentský svátek výrazně jiným způsobem a dát prostor lidem, kteří na rozdíl od některých z těch, již stáli na pódiu s prezidentem, nehlásají nenávist. A o tom chci mluvit. Už víc britských spolužáků mi říkalo, jak se stydí za vzestup nenávisti vůči cizincům ve své zemi. Někteří se dokonce omlouvají. Vždycky upozorňuji, že to není potřeba, že my čelíme podobnému problému. Pokud nechci, aby mě v budoucnu v Británii někdo diskriminoval, až si budu hledat práci (a nelegální diskriminace občanům Evropské unie v souvislosti s nadcházejícím brexitem se zdá být velkým problémem), těžko můžu být lhostejná k diskriminaci nebo nenávisti vůči cizincům či menšinám ve své vlastní zemi.

Svůj vlastní smysl pro blížící se svátek spolu s mými spolužáky znovu nacházím i já, a to i přesto, že se mi ne vždy líbí, jakým způsobem se sedmnáctý listopad slaví. Jeho odkaz ale mnoho unese, překračuje hranice a je natolik univerzální, že zaujme i ty, kteří neměli ani ponětí o existenci nějakého Československa.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo