Filozof proti zdvořilosti

Ztratili jsme snad všichni soudnost? V demokraciích po celém světě komentátoři úzkostlivě nabádají své spoluobčany, aby byli tolerantnější a aby se do debat víc pouštěli s dobrou vůlí. V době hyperpolarizace, uzavřených bublin – dozvukových komor na sociálních sítích, v době populistických demagogů ve veřejné sféře má řada lidí pocit, že veřejnému životu chybí zdvořilost.

Jak moc je tedy zdvořilost pro demokracii podstatná? Podle jednoho z největších teoretiků veřejné sféry, německého filozofa Jürgena Habermase, ani ne. Habermas se hluboce zajímá o to, jak chránit naši schopnost řešit problémy za použití rozumu. A je přesvědčený, že demokracie funguje nejlíp, když je veřejná sféra otevřená, anarchická a konfliktní.

Pro Habermase není účelem veřejné debaty najít a odůvodnit něco, na čem se shodneme. Veřejná sféra je spíš „systém včasného varování“, sada „senzorů“, které detekují nové potřeby, dosud plující pod povrchem toho, co současnost pokládá za politický konsensus. Pokud příliš usilujeme o zdvořilou diskuzi a rozumnou střední cestu, riskujeme, že snížíme schopnost veřejné sféry formulovat nové politické požadavky. Dostat takové požadavky na stůl totiž často v první řadě vyžaduje nezdvořilou a konfrontační politickou taktiku.

Bez jazyka není rozumu

Habermasova vize politiky se soustředí na moc, kterou disponuje nespoutaná veřejná sféra. Svou největší obavu formuloval už v roce 1962 ve své habilitační práci, publikované i v českém překladu jako Strukturální přeměna veřejnosti. Měl za to, že největší formální politické a ekonomické instituce se čím dál víc zabedňují před veřejnou kritikou.

Počátky ideje kritické veřejnosti Habermas nachází v osvícenské Evropě, která podle něj dokázala použít ratio k tomu, aby donutila státní moc skládat ze svého konání účty. A její postupný úpadek vidí v příchodu doby PR vládnutí, jehož účelem je minimalizovat roli veřejnosti v politickém rozhodování.

Habermas byl kritizován za to, že si dobu osvícenství příliš romantizuje. Jeho cílem ale bylo nasměrovat pozornost na onu zející propast mezi ideálem kritické veřejnosti a realitou politické a sociální dominance.

Stejně jako další osobnosti spojené s frankfurtským Institutem pro sociální výzkum byl i Habermas ve svém myšlení vedený nadějí na vytvoření emancipované společnosti – takové, kde použití politické, sociální a ekonomické moci může být plně zdůvodnitelné těmi, na jejichž životy má mít každé takové rozhodnutí vliv. K tomuto ideálu Frankfurtské školy Habermas připojuje myšlenku, která sahá až k Aristotelovi – že středobodem lidských schopností je jazyk. Fakt, že dokážeme porozumět jeden druhému, nás podle Habermase zavazuje k tomu, abychom řešili konflikty rozumem. V každodenním životě jsme odpradávna používali jazyk k organizaci životů a plánování budoucnosti –v roce 1981 to Habermas nazval komunikativní jednání.

Podle Habermase má takový předpoklad zásadní důsledky. Už pouhým vstupem do nepřetržitého proudu komunikace vždycky přijímáme, že to jediné, co by se mělo brát v potaz, jsou rozumné důvody, které přijmou všichni. Habermasovi kritikové upozorňují na to, že ve skutečném světě ale to, čí hlas bude slyšet a čí myšlenky zazní v procesu deliberace, určují sociální rozdíly v přístupu k moci. Tato námitka je ale s Habermasovou koncepcí bez problému slučitelná. Ve své rané práci nahlížel Habermas rozumové zdůvodňování jako fundamentálně sociální praxi, která musí vždy zahrnout i morální a politické otázky. Tím, že tyto subtilní formy moci a vyloučení vynášíme na světlo, pomáháme zároveň odhalovat ideál rozumového zkoumání.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Konsenzus ať se jde vycpat

Jaké má Habermasova teorie komunikace politické důsledky? Jedna možnost je hledat nějakou cestu, jak přimět lidi žít své životy směrem k ideálu nezaujaté, zdvořilé deliberace. Tváří v tváří rostoucí polarizaci a blížícímu se potenciálnímu zhroucení pravidel hry, bychom měli hledat nějaké cesty k tomu, obecné normy vzájemné ohleduplnosti, aby nám politika nesklouzla k občanské válce. Rozhodně to ale není možnost, kterou by volil Habermas. Není to ovšem tak, že by si nějak cenil nezdvořilosti jako takové. Spíš se obává, že veřejná sféra, která bere přehnané ohledy na pravidla deliberace a racionální debaty, ztrácí svou nejpodstatnější funkci. A tou funkcí je schopnost vznášet otázky, témata, starosti a potřeby, které jsou zrovna neviditelné pro politické lídry a širokou veřejnost. V práci Between Facts and Norms (1992) Habermas argumentuje, že „obavy liberálů z otevření nespoutaného spektra veřejných problémů a témat nejsou ospravedlněné“. Naopak, díky svojí „anarchické struktuře“ může soutěžení ve veřejné sféře umožnit objevování „nových problémů“ a pomoct překonat „tisícileté okovy sociálního rozdělení a vykořisťování“.

Konfrontace, protest a nezdvořilost jsou všechno komponenty deliberativní politiky, jak jí rozumí Habermas. Tyto formy konfliktu, odmítání existujících pravidel a institucí, jsou tím, co dokáže ukázat, jestli ta která instituce a to které pravidlo obstojí pod racionální kontrolou. Habermas jde dokonce tak daleko, že nazývá schopnost ustát (či dokonce oslavovat) občanskou neposlušnost „lakmusovým papírkem“ vyspělosti konstitučních demokracií. I když je Habermas známý svým ambiciózním vnímáním naší schopnosti spolupracovat při hledání pravdy, jeho pojetí politiky je skutečně aktivistické. Konsenzus není nejvyšší dobro. Naopak, možnost společnosti založené na racionálním konsenzu se stává viditelnou pouze v momentech nesouhlasu, které odhalují selhání existujících norem. Osvícení nastupuje ve chvíli, kdy sociální skupiny ukazují, že vládnoucí společenská organizace nedokáže brát v potaz jejich legitimní požadavky a starosti. Proto Habermas dává jasně najevo, že ho nezajímá ani tak racionální politická komunikace jako taková, ale spíš celé „dějiny její represe a obnovování“.

Habermasovy pozdní práce se soustředí na osud evropské integrace, jejímž prominentním zastáncem sám je. Tato aktivistická linie v jeho myšlení ale přece jen začala oslabovat, jelikož se stále zaobíral absencí dlouhodobé politické vize v hlavách současných evropských lídrů. Sám si navíc v poslední době všímal nebezpečí v podobě neschopnosti evropských institucí zajistit si legitimitu. Čím více se instituce jako Evropská unie izolují nepoddajných vlivů veřejné sféry, tím víc dodávají munice všem, kdo dnes promlouvají z pozice potlačovaného veřejného mínění. Velké politické instituce od Evropské unie po moderní administrativní státy přistupují k politice jako k sadě manažerských problémů, které se nejlépe řeší bez většího vkladu potenciálně vzpurné veřejnosti.

Demokracie podle Habermase vyžaduje kypící politickou sféru a politické instituce, které jsou schopné zahrnout do sebe energii, jež vyvstává z debaty, protestu, konfrontace a politiky, a které jsou schopné se této energii zodpovídat. Možná to nejsou občané, kdo ztratil soudnost. Možná to jsou jejich lídři, ti, kteří dlouho odmítali veřejnosti naslouchat a místo toho s ní zacházeli jen jako pravidelným zdrojem voličských hlasů mimo čas voleb jako s překážkou, kterou je třeba překonat na cestě k hladkému, technokratickému vládnutí.

Z originálu, publikovaného na Aeon.co, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Jürgen Habermas (1929) je německý marxistický sociolog a filozof, vycházející z frankfutské školy. Na fotografii z roku 2007 ho v debatě na Mnichovské škole filozofie zachytil Wolfram Huke, fotografie podléhá licenci CC BY-SA 3.0.