Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Návod pro balvany ve vlčím břiše

Jan Hamerský
Jan Hamerský
18. 10. 2018

Nakladatelství Triáda uvedlo soubor textů historika Jana Tesaře Co počít ve vlkově břiše z let 1968–1980 přídomkem „jiný disent“. Mimoděk tím leccos naznačila o jejich výbušné povaze, která nechává v klidu vlastně jen s Tesařem souznějící levici.

Návod pro balvany ve vlčím břiše

Každému badateli hrozí, že ho předmět jeho zájmu pohltí a nebude s to ho nezaujatě zkoumat. U historika Jana Tesaře (1936) zájem o odboj za 2. světové, snad podnícený vypálením Ležáků (1942) poblíž jeho rodné Skutče, na konci 60. let plynule přešel v samostatnou protistátní činnost. Jeho schopnost kritické (sebe)reflexe dodnes neztratila na síle.

Jak uvedl v roce 1976 v rozhovoru pro francouzský tisk, přetištěném právě v Co počít ve vlkově břiše: „Kdo chce poctivě konat takovou práci, nutně se musí dostat do konfliktu s politickou mocí, která se na humanitní vědy vždy dívá jen jako na své vlastní zdůvodňování – a která ovšem v míře pro Západ nepředstavitelné korumpuje ty vědce, kteří jsou k takovému pojetí vědy ochotni. Já jsem si dost dlouho myslel, že je třeba prosazovat jednoduše osvobození humanitních věd od politického služebnictví. Teprve po létech jsem pochopil, že je to utopie. Samotný takový požadavek je totiž v daném zřízení velice politický a jako takovému se proti němu zakročuje.“

U Tesaře by se našly i jiné paradoxy než do krajnosti (a ilegality) vyhnaný profesionalismus. Jeho život je permanentní vzpourou proti travestii výroku George Santayany: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat, a ti, kdo ano, zas bezmocně přihlížet, jak ji opakují všichni ostatní.“ Jeho vlastní pokus zbrzdit nástup normalizace založením nezávislých odborů (1969), kterým se později inspirovala polská Solidarita, ovšem selhal a málem upadl v zapomnění.

Unser Kampf

Je to snadné: za Mnichov nesou odpovědnost zrádní spojenci. A jestli leží vina na někom v Česku, je to jen a výhradně Beneš. V eseji Mnichovský komplex nabízí Jan Tesař radikálně odlišné čtení historie. Češi sice počítali, že bude válka s Hitlerem, ale ve skutečnosti se na ni chystali spíš naoko a liknavě. Věřili, že ji spojenci vybojují za ně…

Komplex z vlastních dějin

Do širšího povědomí Tesař vstoupil až oficiálním vydáním svazku Mnichovský komplex (2000). Tesař sám odmítl tento, kluby vojenské historie zhusta opovrhovaný, soubor esejí autorizovat s tím, že nejde o historické dílu, ale čtení pro přátele ze zahraničního disentu. Přesto stále jde o nejvěcnější zhodnocení pochmurných perspektiv obrany meziválečného ČSR. Paradoxně hlavně proto, že se striktně nedrží metodiky historického výzkumu a ve výkladu zachází dál, než kam by ho bývaly pustily archivní prameny. To ostatně sám Tesař na příslušných místech přiznává. Pozdější Česká cikánská rapsodie (2016) o Josefu Serinkovi, vězni z koncentračního tábora v Letech a partyzánovi, už takové vášně nebudila. Studie s potenciálně neméně výbušným tématem ušla větší pozornosti spíš kvůli svému obrovskému rozsahu a velmi komplikované struktuře než nechuti vyjadřovat se k romskému holokaustu.

Návody pro rebely

Tentýž přístup jako u Mnichovského komplexu se zračí i v letošním souboru třiadvaceti textů z let 1968–1980 Co počít ve vlkově břiše. Běžné vědecké studií se jich podobá zlomek. Například pro obhajobu zpracovaný znalecký posudek z roku 1969 k procesu s Čechem a spol., kterým se normalizující se KSČ snažila zlehčit zločiny 50. let jako selhání jednotlivců. Tesař pečlivě zrekonstruoval, jak se pod taktovkou KSČ v poválečných letech skrze represivní aparát vytvářela diktatura a zneužívala i zanícené odbojáře. (Text rozhodně nebyl určený veřejnosti, svým vyzněním dalece překračoval meze expertního dobrozdání a Tesař si jím vysloužil dlouhá léta žaláře. Později ho rozšířil aspoň samizdatově.)

Jan Tesař: Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980. Editor Robert Krumphanzl. Vydalo v roce 2018 nakladatelství Triáda. 589 stran, 422 Kč (cena u nakladatele)

Převážná většina Tesařových úvah ale víc připomíná edici archivních pramenů prošpikovanou komentáři s jasně viditelnými známkami rozčarování z polistopadového vývoje. Spojuje je jenom Tesařovo autorství a časová souslednost. O projev narcismu nebo ublíženosti jde jen zdánlivě. Tesař samozřejmě vzpomíná okolnosti, za jakých texty psal, ale pouze do míry nezbytné pro jejich hlubší porozumění. O zpětné dokládání svých zásluh o bájný třetí odboj také nejde. Jako historik a celoživotní opozičník Tesař o svém díle uvažuje jako o východisku pro další výzkum, ale i návodu pro své pokračovatele na poli občanského aktivismu. Zejména těm hlásícím se k anarchistickým a socialistickým myšlenkám.

Právě druhým jmenovaným jsou zřejmě určena slova z eseje Jak se zrodili občané na svaté Rusi: „Myšlenka boje za dodržování zákonů […] vychází z prosté zkušenosti, že zbraní totalitního zřízení jsou jak zákony, tak jejich překračování. Zápas o dodržování zákonů (třebaže jsou špatné) tedy jednak vymezí manévrovací prostor diktatury, jedna přispěje k jejímu usvědčování před světem, jednak může vést ke zlepšování sovětských zákonů a jejich podřizování mezinárodně platným nebo mezinárodně mravně závazným normám. […] Různé úvahy nabádající k dodržování platných zákonů, poněvadž prý ty zákony nejsou tak špatné, se v tomto světle jeví tím, čím opravdu jsou – lhaním nebo dalším pozůstatkem iluzí o lidské tváři.“

Jan Tesař

Český esejista a historik se narodil roku 1933 ve Skutči. Roku 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a týž rok nastoupil do Vojenského historického ústavu. Vyhazov z politických důvodů přišel v roce 1958, po oblevě v roce 1961 znovupřijetí. Mezitím zčásti na vlastní pěst studoval poválečné retribuční soudnictví a domácí odboj za 2. světové války a pracoval pro pardubické muzeum.

Obrodný proces 60. let ho přiměl v roce 1967 vstoupit do KSČ, opustil ji tři roky na to. Odborný posudek, který vypracoval pro proces s Čechem a spol. (1969), a pokus založit nezávislé odbory se staly popudem k jeho uvěznění. Bez soudu byl držen ve vazbě třináct měsíců. Vězněn byl znovu v letech 1971–1976 a 1979–1980. Mezitím podepsal Chartu 77 a stal se jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), inspirovaného polským KOR (Komitet Obrony Robotników). Poté v rámci Akce Asanace přijal nabídku StB emigrovat.

Jeho práce vycházejí souborně teprve od přelomu tisíciletí. Patří mezi ně Mnichovský komplex (2000), Zamlčená diagnóza (2003) o zneužívání psychiatrie pro perzekuci disidentů, Traktát o záchraně národa (2006) o období druhé republiky a protektorátu, třísvazková Česká cikánská rapsodie (2016) o romském partyzánu Josefu Serinkovi a nově Co počít ve vlkově břiše (2018).  

V opozici k opozici

Proto také Tesař na přelomu 70. a 80. let usiloval o zřízení exilového opozičních archivu. Obhajobě nutnosti dokonce věnuje zvláštní samizdat. A je kouzlem nechtěného, že ho v tom kromě historika Viléma Prečana podpořili také Jaroslav Šabata nebo Petr Uhl. Právě je totiž v 90. letech nástup antikomunistické rétoriky udržel na okraji veřejného dění. Všichni ostatní význam Tesařova záměru vesměs buď podcenili, nebo ho nepochopili. Anebo u nich převážily osobní antipatie k disidentovi, který pouhé vzpouzení se normalizaci nepovažoval za zásluhu a opovážil se kriticky hodnotit přínos Charty.

Už v úvodu stačí Tesař své někdejší druhy v utrpení vyplísnit za jimi tolik oslavovaná krkonošská setkání s odboráři ze Solidarity na přelomu 70. a 80. let. Jejich „nepřekonatelné touze se předvádět“ přičítá vyzrazení akce, která se podle něho měla odbývat v naprostém utajení. Tesařovy texty, přestože se vyjadřují především k téměř čtyřicet let starému dění uvnitř opozičního hnutí, ale stejně tak jasnozřivě předjímají veskrze současné problémy. Anebo spíš ilustrují, jak málo se česká společnost myšlenkově posunula.

Například v samizdatu O potřebě třetí síly aneb Leninská výzva – odpověď na samizdat Vlasty Tesařové Co a jak dál Tesař napsal: „Charta není ani organizace ani opoziční platforma, jak si to přejí signatáři zdůrazňovat. […] [Leninci] nepovažují Chartu za svou mimo jiné proto, že se zaměřila na obhajobu ‚buržoazních‘ svobod. A mají pravdu v tom, že Charta věnovala malou pozornost problémům sociálních práv dělnické třídy. Sama se tím přivedla do postavení, kdy ji vládní strana mohla nalepit označení elitářské skupiny intelektuálů a učinit ji záležitostí sice tisíců, ale ne zrovna desetitisíců lidí.“

Je zřejmé, proč tato výtka nepadla na úrodnou půdu v disentu, zakládajícímu si na jednotném vystupování stejně jako na soustavném moralizování, a stejně nepříjemné je ji číst i dnes. Možná i pro editora, který knihu opatřil přídomkem „jiný disent“, který lze číst jako lehce skandalizující marketingové vnadidlo i jemnou urážku. Tesařovu kritiku lze totiž vztáhnout i na liberální demokracii, která ve svém zápalu pro svobodu a demokracii soustavně podceňuje politický dopad exekucí či prekarizaci práce. Nadčasová je Tesařova teze, prolínající celou knihou, že právě občanská společnost, kterou davy na náměstích a petiční akce samy o sobě nenahradí, překáží přeměně demokracie v totalitu. Vyzývá k budování paralelních občanských struktur, ne však paralelní polis Václava Bendy, která podle něho hrozí stát se názorově uzavřeným intelektuálním ghettem. I tím se vymyká převládajícímu chartistickému narativu. Proto také název knihy naráží na samizdat Zdeňka Vašíčka Co psala Karkulka ve vlkově břiše, který nabádá k občanské neposlušnosti i kritizuje některé disidentské fejetony.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Naopak u disentu platnost Tesařovy kritiky jen podtrhuje fakt, že bez hysterické odezvy Husákova režimu by se asi kdo mimo pražské intelektuální kruhy o Chartě těžko dozvěděl. Větší zájem o její obsah podnítily až projev Jiřiny Švorcové v Národním divadle o odpadlících a zrádcích, masivní tisková kampaň nebo odvysílání předposledního z 30 případů majora Zemana (Mimikry).

Uvádět historika a esejistu Jana Tesaře jako „enfant terrible české historiografie“, jak je prý –podle Zbyňka Vlasáka – zvykem, by znamenalo vystihnout ho jen velmi částečně. Do rozpaků svou prostořekostí uvádí hlavně společnost, která nemá čisté svědomí, a stejně přísně jako ostatní posuzuje i svá vlastní dřívější stanoviska. Na rozdíl od bývalého stalinisty Pavla Kohouta si ale pochopení svých dřívějších rozhodnutí a pohnutek neztěžuje stálými dramatickými rozchody s minulostí a sypáním popela na hlavu.

Co počít ve vlkově břiše je dokonalý kontrapunkt k Taberyho názorově konzistentní učebnici středoškolského dějepisu Opuštěná společnost. Že nejde o ucelené dílo plné dodatečných autorských komentářů je kupodivu jeho největší předností. Čtenářovo myšlení totiž stimuluje natolik, že ho přiměje zpochybňovat i autorův medailonek na deskách.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Jan Hamerský

Jan Hamerský

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo