Zbraň proti novodobé totální práci? Starý dobrý šabat

Když byl můj táta kluk, na konci čtyřicátých let v Memphisu, každý pátek dostával od ruského židovského emigranta Harryho Levensona niklák za to, že zaskočil rozsvítit v jeho domě světla. Tóra totiž zakazuje o šábesu rozdělávat v domě oheň. Otec tenkrát jistě mohl mít pochybnosti, jestli tedy on sám nedělá něco hříšného. Čtvrté přikázání říká: „Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách.“ Byl snad můj otec Levensonův otrok? A jestli ano, jak by to přišlo, že mohl u Levensona zažíhat světlo? Patří oba do pekel?

Stačilo

„Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý.“ Z textu přikázání to zavání obstarožním puritanismem: zavřené obchody s lihovinami, šeky čekající v setmělé budově pošty. Šabat většinou vnímáme jako přikázání obtěžující, v nejlepším případě jako pěknou myšlenku, která ovšem nejde moc dohromady s realitou. Dodržování jednoho dne odpočinku ale může být docela radikální čin. A právě to, co ho dělá tak zastaralým a nepraktickým, je taky to, co mu dává nebezpečnou podvratnost.

Kdybychom šabat brali vážně, má moc překopat nejen kalendář, ale rovnou celou politickou ekonomii. Namísto hospodářství postaveného na motivu zisku – na neustálé potřebě (vy)dělat víc, tedy potřebě, která vlastně nikdy nemůže být ukojena, která nikdy nemá dost – šabat upřednostňuje hospodářský model postavený na víře, že někdy stačilo, že je dost.

Manažer farao

Ovšem jen málo těch, kdo den odpočinku světí, je ochotno domýšlet, co všechno z něj plyne. Takže taky jen málo těch, kteří ho nesvětí, má důvod hledat v něm nějakou hodnotu.

Radikálnost šabatu by nás neměla překvapit. Uvědomme si, že má původ ve společnosti bývalých otroků. Desatero přikázání tvořilo manifest proti režimu, kterému nedávno unikli, a vzdor proti tomuto režimu byl také jádrem identity jejich boha. Svědčí o tom první přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Když staří Izraelité přísahali, že budou uctívat jediného boha, mimo jiné tomu rozuměli i tak, že nejsou povinováni věrností faraonovi ani jinému vládci.

Je proto poučné číst i čtvrté přikázání ve světle pracovních zásad faraonského Egypta, o kterých Druhé Mojžíšova mluví před tím. Farao je tu vykreslený jako manažer, který se svými otroky nikdy není spokojený, zejména s těmi, kteří budují infrastrukturu k uskladnění přebytků obilí. Farao například rozkazuje, že otrokům už se nemá dodávat sláma k výrobě cihel. Slámu si napříště mají opatřovat sami, denní kvóta pro cihláře ale zůstává stejná. Mnohým se nepodařilo stanovený objem dodržet. Ty farao nechal potrestat bitím a nazval je lenochy.

Otroku, buď jako Š/šéf

Čtvrté přikázání představuje boha, který nevyžaduje pořád víc a víc práce, naopak trvá na odpočinku. Den odpočinku jednou za týden nastavuje tvrdý limit, kolik práce se dá udělat, a naznačuje, že tak je to v perfektním pořádku. Za předešlých šest dní se práce udělalo dost. A zatímco farao si hověl, když jeho lidi dřeli, Jahve trval na tom, aby si lidi odpočali, jako odpočíval i on. „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

Šabat, tak jak je popsaný v Druhé knize Mojžíšově i jinde ve Starém zákoně, má demokratizační efekt. Jehovův příklad – nenutit ostatní do práce, když sám odpočívám – měl následovat každý, kdo má nějakou moc. Odpočívat nemáš jenom ty, ale i tvoje děti, otroci, dobytek. Ba dokonce i „cizinciׅ“ ve tvých městech mají odpočinek dodržet. Šabat nebyl jen den pro osobní rozjímání a osvěžení. Nebyl určený jen k péči o sebe sama. Byl pro každého.

Odpouštět a rozdávat

To, že čtvrté přikázání je právě čtvrté, jako most mezi přikázáními, jak by se člověk měl chovat k bohu, a přikázáními, jak by se lidé měli chovat k sobě navzájem, má důvod. Znalec Starého zákona Walter Brueggemann ve své knize Sabbath as Resistance (Šábes jako vzdor; 2014), poukazuje, že faraonská ekonomika poháněná strachem plodila násilí, nepoctivost, závist, krádeže, obchod se sexem a rozklad rodiny. Ve starozákonní ekonomice, kterou nepoháněl strach, ale úplnost, dostatečnost, pro nic z toho nebylo místo. V takové společnosti nebyl žádný důvod vraždit, po něčem dychtit, lhát, dopouštět se cizoložství nebo se nedobře chovat k rodičům.

Centrální postavení šabatu ve starozákonní ekonomice zdůrazňují další zákony, které vycházejí ze čtvrtého přikázání. Druhá kniha Mojžíšova třeba říká: „Sedmého roku ji [svou zemi] necháš ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř.“ A každý padesátý rok se nemělo ulevovat jen zemi, měly být odpuštěny všecky dluhy, otroci měli být osvobozeni a navráceni ke svým rodinám, všechna země se měla vrátit jejím původním obyvatelům. To bylo na hony vzdálené faraonskému režimu, kde se přebytky obilí schraňovaly a chudým se rozdávaly jen výměnou za práci a loajalitu. Tady žádné závazky nevznikaly: cíl nebyl hromadit moc, ale dát do pořádku komunitu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Nikdy nemůžeš pracovat dost

Nevíme, jestli se tato radikální přikázání někdy do písmene dodržovala. Rozhodně to tak není dneska. Šabat se desakralizoval na víkend – a toto odsvěcení vydláždilo cestu k tomu, aby se i víkend postupně vypařil. Soumrak dobrých zaměstnání na plný úvazek a nástup gig-economy, zakázkové ekonomiky, znamená, že se všichni musíme bez přestání honit a nikdy neodpočívat. Proč jsi ještě neodepsal na ten e-mail? Neměl bys zrovna teď dělat něco produktivnějšího? Vezmi si sebou mobil na záchod, ať aspoň trochu něco děláš.

Očekává se od nás, že budeme jeden s druhým zápasit o svou vlastní práci, takže se z každého z nás stává ten, co si přiděluje práci, svůj vlastní farao. Nabídni svému zaměstnavateli víc, a ještě víc práce za stejné peníze, abys podstřelil konkurenta – víc a víc cihel, dokonce si přineseš vlastní slámu.

V naší neofaraonské ekonomice nestojíme za víc než za práci, kterou dokážeme odvést. A hodnota té práce se pořád snižuje. Nikdy nemůžeme pracovat dost. Kapitalistická společnost založená na zisku závisí na urputné touze mít nebo udělat víc a rozbila by se, kdyby někdy už bylo dost.

Nový šabat?

Šabat v takové společnosti nemá místo a vlastně své principy obrací naruby. V šábesovské ekonomice je právo odpočívat, právo nedělat nic, co by mělo pro kapitál jakoukoli hodnotu, stejně svaté jako právo pracovat. Můžeme rozdávat chudým zadarmo a otevřít své dveře uprchlíkům a nebát se, že pro nás nic nezbude. Můžeme vymazat dlužní záznamy, protože to je nezbytné, aby se komunita nerozbila na kusy.

Je načase, bez ohledu na to, v co věříme nebo nevěříme, nahlédnout zákony šabatu ne jako zpátečnické a farizejské, ale spíš jako vyhlášení svobody, tak jak kdysi byly míněny. Je čas se zeptat, jak by naše společnost vypadala, kdyby dala prostor novému šabatu. Nebo – z jiného úhlu –, jak by naše společnost měla vypadat, aby šabat byl znovu možný.

Z anglického originálu, uveřejněného na AEON.co, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska