Proč Bolívii nedávat za příklad úspěšného socialismu

Venezuela je prostě průšvih, o tom se asi nemusíme bavit. Když lidi hladovějí tak, že jedí domácí mazlíčky, něco je hrozně špatně. A přestože jsou takové hrůzy pro socialistické režimy, které popírají posvátnost individuality, typické, pořád má socialismus dost obránců, kteří se tváří, že Venezuela je výjimka, a ne ukázkový případ.

K zastření očividného faktu, že socialismus vede vždycky ke katastrofě, nacházejí jeho apologeti zdánlivě „úspěšné“ socialistické státy.

Nejnověji to má být Bolívie, která se v posledních několika letech těšila hospodářskému růstu. V jejím čele stojí Evo Morales, který o sobě sám mluví jako o socialistickém prezidentovi. Socialistické filozofii je oddaný až tak, že když se před pár lety setkal s papežem, jako dar mu předal „komunistický krucifix“, s Ježíšem ukřižovaným na srpu a kladivu.

Bolivijská ekonomika minulý rok zažila ekonomický růst ve výši 3,8 procenta a mnozí socialisté to považují za neotřesitelný důkaz, že socialismus může fungovat. Venezuelský krach je prý jen důsledek Madurova nesprávného řízení a rozpočtové nezodpovědnosti.

Snad to tak může vypadat na první pohled – ale není to tak. Když se na Bolívii, takto tedy vývěsní štít socialismu, podíváme blíž, zjistíme, že dokázala uspět zejména kvůli tomu, že prezident Morales v bolivijské ekonomice připustil existenci různých stupňů kapitalismu. A díky těmto tržním prvkům je na tom Bolívie o tolik líp než Madurova Venezuela.

Socialismus light a hardcore

Při průzkumu bolivijského hospodářství je nejprve důležité pochopit činitele, které jsou za jeho rozmachem. Za prvé: v tamější ekonomice hraje obrovskou roli zemní plyn, představuje 45 procent bolivijského vývozu. Ložiska jsou sice znárodněná, ale neznamená to, že by stát těžbu nebo prodej zcela kontroloval. V Bolívie má stát spíš podíl na zisku soukromých společností, než že by přímo ovládal výrobní prostředky. V žádném případě to není volný trh, ale na druhou stranu to také není socialismus střihu jako ve Venezuele, je tu významný rozdíl.

Samozřejmě Bolívie si při správě svých zdrojů vede líp než Venezuela. Tu jde použít jako odstrašující příklad, co se může stát, když se se surovinami špatně hospodaří – a když se jejich cena náhle propadne. Bolivijská vláda nakládala s rozpočtem viditelně odpovědněji než vláda ve Venezuele. V posledních několik letech se jí podařilo dramaticky sesekat státní dluh a udržovat nízkou inflaci. Ovšem ani tohle není celý příběh.…

V článku s názvem Proč se socialistická Venezuela hroutí, ale socialistická Bolívie vzkvétá, který nedávno vyšel ve Washington Post, se píše

V Bolívii vládnou od roku 2006 socialisté o nic méně militantní než ti, kteří vedou Venezuelu. Jak ale ukázal ekonom Omar Zambrano, země zažila velkolepý hospodářský růst a snižování chudoby, aniž byla byť jen okrajově zasažena chaosem podobným tomu, který sužuje Venezuelu.

Tohle ale jednoduše není pravda. Bolívie je v prosazování socialistické politiky náhodou o dost méně militantní než Venezuela. Naopak, jediný důvod, proč se Bolívii v posledních letech dařilo prosadit, je to, že přijala prvky volného tržního hospodářství. Socialismus je tedy v Bolívii daleko méně „reálný“ než ve Venezuele.

Podle definice „socialismus je, když“ stát kontroluje výrobní prostředky. Ve Venezuele bylo od roku 2002 do roku 2012 vyvlastněno nebo převzato státem 1168 soukromých společností. V Bolívii v letech 2005 až 2015 vláda ovládla dvacet soukromých společností. Jistě, obdiv si nezaslouží ani jedno z těch čísel, nicméně mnohem míň škody zemi nadělá, když se rozhodne pro light než pro hardcore socialismus.

Jistě, Bolívie má štědrý sociální stát, což může být příznak socialismu, ale přerozdělování bohatství je spíš podpůrný rys, nikoli klíčová charakteristika této ekonomické filozofie. Bolívie se tak řadí do stejného tábora jako třeba evropské severské země, které jsou sice vyzdvihovány jako příklady úspěšných socialistických zemí, ale ve skutečnosti své sociální státy financují z plodů v zásadě kapitalistického hospodářství.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Někdy stačí zavřít oči

Jedním z nejdůležitějších prvků volného trhu je podnikatel. A pokud chcete vědět, jaká moc je vláda tyranská, podívejte se, jak zachází se svými občany-podnikateli. Evo Morales bolivijským podnikatelům umožnil vytvářet hodnoty… nebo přesněji: díval se jinam, když se začaly formovat neoficiální trhy. To je něco, co Maduro neudělal.

Když se kvůli státním nařízením nedostává nějakého spotřebního zboží, vždycky se objeví černý trh, který nedostatkové zboží začne nabízet za vyšší ceny. Často tak v extrémních podmínkách zabrání strádání – klasickým příkladem může být leninské Rusko. Prezident Maduro ovšem udělal všechno pro to, aby černý trh rozdrtil.

Britské Timesy nedávno o Madurovi napsaly:

V reakci na krizi řekl, že nařizuje kontrolované ceny 50 druhů zboží považovaných za „zásadní“, jako je máslo, mouka a šunka. A Kdo se pokusí prodat toto zboží dráž, než je státem daný limit, toho čeká stíhání a vězení. Předchozí pokusy venezuelské socialistické vlády o zavedení cenových kontrol vedly k nedostatku a pomohly nastartovat mohutný černý trh.

Jak ukazuje historie, tohle je cesta jenom k většímu nedostatku, k omezení možností pro spotřebitele, leckdy k hladu. Maduro ale není první venezuelský vůdce, který si zasedl na podnikatelský sektor. Hugo Chávez v roce 2010 prohlásil jednoho řezníka z malého městečka za „třídního zrádce“, když prodával maso za vyšší ceny, než vláda stanovila.

Řezník Omar Cedeno byl po obvinění ze spekulace zatčen, vysvlečen do naha, podroben výslechu… Přitom jeho jediným skutečným zločinem bylo podnikání.

Cedeno sám řekl:

Nejsem ani kapitalista, ani socialista, jsem pracující. Zatýkají lidi, za to, že dělají svoji práci […] Musím pokrýt svoje náklady. To přece musíte v každém podniku? A teď sem přijede osm úředníků, aby mě zatkli. Je to zneužití moci.

Cedenovi nakonec dovolili vrátit se do obchodu, ale každé dva týdny, než začalo přelíčení, se musel hlásit soudu.

V Bolívii je to ale jinak.

Takhle o tom píše Simon Wilson v Mises Wire:

V Bolívii, stejně jako v sousedním Peru, mají i ti nejchudší z chudých na to, aby začali v malém podnikat a tohle malé podnikání pak proměnili v něco většího. Tam, kde jeho předky kdysi vyháněli z půdy a nutili je k práci pro koloniální pány, může si dneska Indián otevřít textilku a dosáhnout takové úrovně blahobytu, se kterou překoná potomky těch, kteří kdysi připravili o vlastnictví jeho předky.

Wilson pokračuje:

Za Eva [Moralese] se podstatně srovnaly herní podmínky. A ne tak, že by se přerozdělovalo bohatství, spíš stačilo držet se zpátky a nechat svobodu a podnikatelského ducha fungovat bez dohledu.

Ani maják kapitalismu, ani bašta socialismu

Morales pochopitelně není hrdina volného trhu. Ale to, že nechal elementům volného trhu „mezery na dýchání“, o jakých mluvil Ludwig von Mises, dovolilo zemi vzkvétat. Souvisí to ovšem také s tím, že Bolívie měla to štěstí, že její území je bohaté na zemní plyn, to je fakt, na který bychom neměli zapomenout.

V běhu dějin ale můžeme pozorovat, že vždycky platí, že země prosperují, když se vzdálí od socialismu a přiblíží ekonomice laissez-faire . Bolívie není výjimka.

Jak píše Ryan McMaken:

Vždycky se ukáže, že když socialismus ustoupí, bohatství se zvyšuje. Dopad Leninova omezeného soukromého podnikání měl v Sovětském svazu jen velmi malý dopad – protože Stalin znovu zavedl tuhé centrální plánování. Když ale v Číně po Maovi umožnili existenci trhu (byť stále těžce regulovaného) a zemědělci, drobní obchodníci a nespočet malých i středně velkých firem mohlo fungovat v relativní svobodě, čínská ekonomika začala vzkvétat (samozřejmě záleží na tom, s čím porovnáváte).

Bolívie tedy není žádný příklad standardního úspěchu socialismu. Naopak: pokud země prosperuje, je to díky tomu, že v ní na různých stupních přežívají prvky kapitalismu. Socialismu navzdory. Socialismu, který je v Bolívii spíš rétorický než reálný.

Z anglického originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska. Na úvodním snímku prezidenti Morales a Maduro. Zleva. Fotografie: Golden Brown / Shutterstock.com