Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se stále skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Dojdeme až na dvůr malého domku obehnaného vysokou zdí. Po chvíli z plechové brány vychází kluk v zelené mikině. Z rukávu mu kouká ovázaný pahýl.
Třiadvacetiletý Ali si sedne na schody a vypráví: „Moje město Manbič ovládali islamisté dva roky. Nastolili teror a právo šaría. Krádež se trestala useknutím ruky. Měl jsem spory se sousedem. Ten mě nařkl, že jsem mu ukradl čtyři slepice. Přišla si pro mě Hizba, policie Islámského státu. Odvezli mě do města al-Báb. Tam mi zavázali oči a usekli ruku. Pak mi šátek sundali a poslali mě domů. Chodil jsem po cizím městě s krvácejícím pahýlem. Sám jsem muslim, ale Islámský stát nenávidím. Nemají s islámem nic společného. Jsou to banditi.“
Všude miny
ISIS v Manbiči, městu na severu Sýrie u hranic s Tureckem, porazili Kurdové s pomocí Spojených států. Jenže nabytá svoboda už Alimu ruku nevrátí.
Celou reportáž si můžete přečíst v červnovém Finmagu. Ještě necelý týden ho můžete koupit elektronicky nebo – když budete mít kliku – v trafice. Pokud nestíháte, nemusí to ještě vadit, předplatitelé mají k dispozici kompletní elektronický archiv.
Dobrý důvod k předplacení časopisu je také nové číslo, které vychází příští týden. Najdete v něm rozhovory s „lékařem bez hranic“ Tomášem Šebkem nebo ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou, analýzu podílu cizinců na českém trhu práce od Jiřího Hovorky, sloupky Adama Gebriana nebo Janka Rubeše. V seriálu Nepřátelé státu připomene Josef Tětek „bohyni trhu“ Ayn Randovou. Tématem, které nový Finmag prostupuje, je šmírování, soukromí, digitální dozor.
Podobně jsou na tom tisíce zmrzačených. Ruka se na území Islámského státu sekala všem, kteří ukradli zboží v hodnotě vyšší než 40 dolarů – 850 korun. Za hraní karet či kouření se trestalo čtyřmi až osmi dny na pranýři v kleci. Za kouření se také sekaly prsty. Na přelomu let 2015 a 2016 se těmto krutým zákonům podrobovalo pět milionů civilistů.
Jejich utrpení pokračuje i teď, kdy už svět přestali zajímat. „Moje dcera Rewan byla vyhlášená krasavice. Jsem vdova sama se třemi dcerami v dospívajícím věku. Nežije s námi žádný muž, proto si nás vyhlédli. Jednou u nás v noci zazvonili a řekli, že Rewan musí jít s nimi. K výslechu. Od té doby jsem ji neviděla. Vím, že ji odtáhli, aby se stala manželkou nebo sexuální otrokyní některého z bojovníků. Není dne, kdy bych nebrečela,“ povídá nám v malém ošuntělém domku starší žena. Kouká do telefonu na dceřinu fotku a pláče.
Procházíme náměstím, kde se kamenovalo za cizoložství. V sousední ulici pláče i Amina, matka pěti dětí. „Před Islámským státem jsme utekli na kurdské území. Když jsme se po osvobození Manbiče vrátili zpět domů, všechno vypadalo, jako když jsme odešli. Položila jsem své miminko do dětské postýlky. A ta postýlka vybouchla. Byla v ní nastražená mina. Na dítě! Zrůdy to jsou, ne muslimové,“ pláče Amina a kouří jednu cigaretu za druhou. „Klidně mě natočte, jak jako muslimka kouřím. Mně už je to jedno.“
Fotoreportáž z pekla
Strategická oblast
Manbič dobyli islamisté snadno. Město obývají sunnité, kteří v roce 2014 viděli v Islámském státu jednu z mnoha skupin bojujících proti šíitskému režimu Bašára Asada. „Až později jsme pochopili, že tihle jsou jiní. Nastolili totální teror. Šlo jim o moc a peníze. My obchodníci jsme jim museli odvádět daně,“ říká Mohamed, po kterém chtěli dva tisíce korun měsíčně. Na roletě jeho obchodu je ještě znak Islámského státu a jeho registrační známka.
Města poblíž tureckých hranic měla pro islamisty cenu zlata. Právě tudy se k nim přes Turecko dostávala většina z 30 tisíc zahraničních bojovníků. Přes oblast se vozily zbraně, jídlo i léky – a opačným směrem část ropy, jejíž těžbu Islámský stát kontroloval. V dobách svého rozkvětu měl z jejího prodeje denně milion a půl dolarů.
„Letěl jsem z Rijádu do Istanbulu, pak do Diyarbakıru a odtud jsem už přejel hranice na území Islámského státu úplně bez problémů. Zastavili nás vojáci turecké armády, ale jen pokynuli a smáli se,“ vzpomíná Seif, jeden z bojovníků ze Saúdské Arábie. Teď sedí ve vězení u syrských Kurdů.
Sama doma
Ve stanovém táboře Ain Issa sedmdesát kilometrů od Rakky žijí stovky manželek džihádistů. Ty mívaly v Islámském státu výsadní postavení, nejhezčí domy, nejvíc peněz. Z většiny jsou teď vdovy s dětmi na krku. Pocházejí většinou z Dagestánu, Čečenska, Ruska, Alžírska, Maroka či různých evropských zemí – a nikdo je nechce.
„Nevíme, co s nimi. Mají vymyté mozky, nechtějí ani posílat děti do školy. Pro země svého původu jsou nebezpečné,“ zoufá si šéfka ženské části tábora Huda.
Kurdové spravující kemp nám nebrání se se ženami bavit. Obcházíme tedy stany a voláme do nich: „Do you speak English? Govoritě po-ruski? Parlez-vouz français?!“ Nějaká odpověď se ozve vždycky. Nakonec mluvíme s patnácti z nich. Některé litují svého odchodu do Sýrie, jiné spíše pádu Islámského státu. „Měla jsem několik iPhonů, kabelky Louis Vuitton a hodně peněz,“ říká žena z Alžírska. Její muž je mrtvý. „Nevím, co budu dělat. Domů nechci.“
Zato Zama z Dagestánu vidí věci jinak. Věší prádlo na špagát. Kolem ní se popelí tři malí kluci s jasně modrýma očima a blonďatými vlasy. „Koukali jsme s manželem na videa, kde ukazovali Islámský stát jako ráj na zemi. Manžel byl policista a kulturista. Když ho od policie vyhodili, rozhodl, že odjedeme,“ rozpovídá se plynulou ruštinou. Od první chvíle je jasné, že před námi sedí inteligentní a vzdělaná žena. „Chci, aby moje děti dostaly vzdělání v ruských školách. Ze všeho nejvíc chci zpátky domů.“ Sen se jí možná splní, protože Rusko jako jediná země posílá letadla pro manželky a děti džihádistů. Dřív se rodinám bojovníků stejně vehementně pomáhalo, aby do Sýrie odjely, protože v zemi díky exodu klesl počet teroristických útoků na minimum. Zejména čečenský prezident Kadyrov chce dát těmto ženám a dětem druhou šanci.
Zama má štěstí, že je u syrských Kurdů. V Iráku dostávají manželky džihádistů trest smrti.
Celý text si můžete přečíst v časopise Finmag. Objednáte si ho v našem e-shopu nebo si ho kupte ve vaší oblíbené trafice.
Foto: Lenka Klicperová a Markéta Kutilová
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
„Všechny ty kecy o bohémství jsou na nic. Musíte makat!“ Martin Krajc ve svém vinohradském ateliéru vysvětlil Ireně Jirků, proč s partou výtvarníků založil FIRMU.
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
