Minulý týden spáchal v hotelu Le Chambard v jižním Alsasku sebevraždu „nejzajímavější chlap na světě“, Anthony Michael Bourdain. Po vydání jeho extrémně otevřených pamětí Důvěrnosti z kuchyně v roce 2000 si šéfkuchaře manhattanské restaurace Les Halles všimli televizní producenti.
Nechali ho cestovat za jídlem v sériích A Cook’s Tour (2002–2003, Food Network), Bez předsudků (2005–2012, Travel Channel), Kulinářská zastavení (2011–2013, tamtéž) a v Neznámých končinách (2013–dosud, CNN) – které Bourdaina přivedly do osudové vesnice Kaysersberg-Vignoble.
Ve Státech se ze šarmantního Bourdaina v rozhalené košili z oxfordu stala kulturní ikona, se kterou se v tweetech loučili dva poslední prezidenti. Co můžu z malého vzorku soudit, v Česku jeho skon nejvíc rozrušil relativně malou skupinu „Cuketkových dětí“, mladou generaci foodies zamilovanou do jednoduché kuchyně a podniků s nábytkem z palet. Překvapilo mě, kolik lidí s jinak solidním kulturním rozhledem vůbec nevědělo, kdo Anthony Bourdain byl a čím byl výjimečný. Tenhle velmi subjektivní nekrolog je hlavně pro ně.
Kde začít
Nejpamětihodnější z téměř tří set epizod Bourdainových pořadů vybrala Kirsten Chubová ve Variety. Český divák, který navíc nechce stahovat torrenty nebo se schovávat za americkou proxy, má k dispozici jen malou část z nich – Neznámé končinyna službě iPrima.
S knihami je to lepší: česky vyšly krom nejslavnějšího debutu ještě čtyři další, včetně detektivky Kost z krku. Moc se mi líbila zatím nepřeložená kuchařka se zjednodušenými francouzskými recepty Les Halles Cookbook.
Bourdain měl dlouhý seznam nepřátel i edici knih, které vám pomůžou „vytáhnout si hlavu ze zadku“. A taky miloval Negroni.
Dej si, nestyď se
O jídle se mluví až moc – ale všimněte si jak. Hodně řešíme jeho morální rozměr: průmyslové versus ekologické zemědělství, globální dodavatelské řetězce versus lokální produkce, bezobalové suroviny versus jídlo v plastech. Jak si všimla Mary Eberstadtová, za posledních padesát let si jídlo prohodilo politickou výbušnost se sexem. A není to všechno. Recenzenti restaurací jako školometští účetní poměřují kvalitu cenou, což k vrcholu nezáživnosti přivedl formát Moje účtenka v Hospodářkách. A nadto je jídlo a pití vděčným prostředkem k prokázání společenského statusu: pikolo přece neexistuje.
Anthony Bourdain naproti tomu celou svou kariéru mluvil a psal o jídle jako o významném zdroji potěšení a příležitosti užít si společnost ostatních. Dopřával si v pouličních stáncích, hodoval ve stísněných kuchyních s rodinami a partami přátel – mimo jiné i na české zabíjačce. A když se internet v roce 2012 smál 85leté Marilyn Hagertové, která napsala pochvalnou recenzi na severodakotskou pobočku řetězce Olive Garden, Bourdain se jí před snoby nejenom zastal, ale taky uvedl předmluvou její vybrané spisy.
Turista mele, cestovatel poslouchá
Bourdain byl výjimečný nejenom mezi foodies, ale i mezi televizními cestovateli. Všude po světě mluvil s lidmi jako se sobě rovnými – vlastně víc poslouchal, než mluvil. Když jsem o víkendu hledal některé pasáže ve svých oblíbených dílech příznačně pojmenované série Bez předsudků, všiml jsem si, kolikrát kamera zabírá Bourdaina, jak potichu přikyvuje. Obrovský rozdíl proti dovolenkařské mentalitě, kterou v Česku tlačí i veřejnoprávní televize v Cestománii, anebo ještě hůř v Dobrodruhovi. Tedy v pořadech, ve kterých snahu čemukoliv a komukoliv porozumět nahradilo puzení nepromarnit žádnou příležitost k ušklíbnutí se nad jinokrajci.
Nečekejte od jeho pořadů totální kulturní relativismus ani hypertrofované ždímání viny bohatého bílého muže za stav světa, ale prostě jen zdravou porci respektu k lidem ve všech koutech planety a zájmu o jejich tradice. Tohle nastavení Bourdaina přivedlo k neokoukaným postřehům – třeba že by vegetariáni prostě neměli cestovat do zemí, jejichž kuchyně se zakládá na mase, a prudit tam místní.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Nemusíš stárnout, můžeš růst
Třetí a poslední důvod, proč jsem měl pro Bourdaina slabost, byl ryze osobní. Když jste chlap a je vám mezi třiceti a čtyřiceti, na horizontu vidíte samou intelektuální bouračku. V padesáti už je z leckteré kdysi bystré hlavy karikatura sama sebe, zahleděná do vzpomínek na zlaté časy tenkrát ve dvaceti, neschopná něčím pozitivně překvapit, zapšklá – a někdy i vyloženě tupá a zlá.
Bourdain byl jedním z mála Jaromírů Jágrů duševní práce a chodící nadějí, že takový osud není neodvratný. Celá jeho kariéra ostatně začala pozdě: Důvěrnosti z kuchyně vyšly, když mu bylo pětačtyřicet, na obrazovce se v prvním pravidelném pořadu objevil rok před padesátkou. Držel si laťku, nerozprodával se pro urychlený odchod do důchodu a nešel se stádem – od americké televizní hvězdy čekáte zastání pro migranty pracující v gastronomii, ale ne rýpání do zdravého a ekologického životního stylu.
Nadějný příběh teď skončil na opasku hotelového županu. V šoku se pointy vymýšlejí těžko. Všiml jsem si ale, kolik nekrologů v zahraničních médiích končí tipem na linku důvěry pro ty, kterým se hlavou honí podobné nápady. Takže: pomoc najdete tady.
Úvodní fotka Profimedia
