Způsobují děti globální oteplování?

Americká veřejnoprávní rozhlasová stanice NPR se ptá: „Měli bychom v době klimatických změn mít děti?“ Časopis Nation chce vědět: „Jak se rozhodujete, jestli mít dítě, když život na zemi proměňují klimatické změny?“ Deník Guardian radí čtenářům: „Chcete bojovat proti klimatickým změnám? Mějte méně dětí.“ A New York Times varuje, že nejhorší věc, kterou můžete udělat pro životní prostředí, je mít dítě.

Dítě jako továrna na emise

Představte si hypotetickou Američanku, která si koupila auto s nižší spotřebou, začala jezdit míň, recykluje, vyměnila žárovky za úsporné a nechala si dobře zaizolovat okna. Když si pořídí dvě děti, je to prý ekologická škoda „téměř čtyřicetkrát větší než to, co svým předchozím chováním ušetřila“. Úhrnná plodnost v USA loni klesla na  historické minimum.

Už jsme to jednou zažili. V 70. letech dohnal strach z poškozování životního prostředí a společenského kolapsu některé uvědomělé lidi k tomu, že zůstali bezdětní. Vědci a tvůrci veřejného mínění z takzvaného Římského klubu slavně (a mylně) předpověděli konec lidstva. Svět měl podle jejich prognóz vyčerpat zásoby cínu, hliníku, mědi, molybdenu, olova, ropy, rtuti, stříbra, wolframu, zemního plynu, zinku a zlata. Prosazovali zastavení hospodářského růstu, omezení spotřeby a také to, aby lidi měli míň dětí.

Někteří lidé v bohatých zemích se jejich radou řídili. V roce 1972 založili američtí aktivisté Národní organizaci nerodičů, která propagovala bezdětnost coby „politicky zodpovědný“ přístup. Jedna studie z roku 1976 konstatovala, že „jedním z důvodů, proč zůstat bez dětí,“ se stal strach z přelidnění planety. Člověk si klade otázku, jestli někdo ze zmíněných vědců později cítil výčitky svědomí nebo kolik potenciálních rodičů, kteří zůstali bezdětní, svého rozhodnutí zpětně litovalo, když se hrozivé předpovědi ukázaly jako liché.

I dnes se někteří klimatologové podobně jako Římský klub vyslovují pro bezdětnost a poukazují přitom na ekologickou zátěž, která je se zvýšením počtu obyvatel na zeměkouli spojená. Většina analýz přitom využívá přístup, který ve studii z roku 2009 zvolili Paul A. Murtaugh a Michael G. Schlax z Oregonské státní univerzity; podle něj nese každý rodič zodpovědnost za polovinu předpokládaných celoživotních emisí oxidu uhličitého každého svého dítěte. Ani tím to ale nekončí: rodič je prý zodpovědný nejen za polovinu emisí svého dítěte, ale i za čtvrtinu emisí svého vnuka, osminu emisí svého pravnuka a tak dále. V souladu se svým ústředním scénářem Murtaugh se Schlaxem očekávají, že v USA bude každé dítě ročně spojené s produkcí víc než dvaceti tun oxidu uhličitého.

Ochraňte svoje děti: nepřivádějte je na svět

Ta prognóza je ale problematická hned v několika bodech. Za prvé: už samotný odhad emisí je o 20 procent vyšší než dnešní realita. USA přitom navíc očekávají, že osobní emise začnou ještě před rokem 2050 klesat o další polovinu procentního bodu ročně.

Za druhé je přístup kladoucí rodičům za vinu všechny budoucí emise všech potomků jednoduše absurdní. Podle této logiky byli naši předkové z řad lovců a sběračů pro planetu mnohem větší zlo než kterýkoliv dnešní miliardář se soukromým tryskáčem. Až se bude vaše malá dcera za dvacet nebo třicet let rozhodovat, jestli chce mít děti, bude to jednoznačně jen její zodpovědnost a její volba.

Pravda je taková, že jedno dítě navíc se rovná zhruba 90 letům emisí oxidu uhličitého (které jsou převážně důsledkem spotřeby výrobků a využívání služeb), které v nejhorším případě zůstanou na současné úrovni zhruba 15 tun na osobu ročně. Dohromady to tedy znamená 1350 tun.

Pokud vás tyto emise opravdu trápí, můžete kompenzovat škody způsobené budoucími celoživotními emisemi svého dítěte za přibližně 23 400 dolarů (19 600 eur) v systému obchodování s emisními povolenkami Evropské unie. Koupíte-li si certifikáty, donutíte energetické a další společnosti, aby v letošním roce emitovaly přesně o 1350 tun méně.

Abychom to zasadili do kontextu: americké ministerstvo zemědělství odhaduje, že náklady na výchovu amerického dítěte ze středních vrstev do 17 let věku dosahují 233 610 dolarů. Pro rodiče je hodnota jejich dítěte samozřejmě vyšší – pravděpodobně mnohem vyšší – než 233 610 dolarů. Snížení emisí oxidu uhličitého tím, že nebudu mít dítě, přitom nemá vyšší hodnotu než 23 400 dolarů. V hrubém peněžním vyjádření tedy „přínos“ dětí výrazně převyšuje jejich klimatické „náklady“.

Špatné pro všechny

Strašení potenciálních rodičů ale pokračuje. Deník New York Times otiskl rozhovor s mladou ženou, která prohlásila: „Vím, že lidi jsou nastavení tak, aby měli potomky, ale právě teď mi instinkt napovídá, že bych měla své děti ochránit před hrůzami budoucnosti tím, že je vůbec nepřivedu na svět.“

Tahle argumentace je stejně pomýlená jako předpovědi Římského klubu. Klimatický panel Organizace spojených národů provedl globální průzkum všech vědeckých odhadů, jak vysoké jsou náklady škod souvisejících s klimatickými změnami. Zjistil, že právě nyní má globální oteplování zhruba nulové čisté náklady. (Nejpesimističtější studie přitom hovoří o nákladech ve výši 0,3 procenta globálního HDP a nejoptimističtější počítá s čistým přínosem 2,3 procenta.) Očekává se, že nepodnikneme-li vůbec nic, dosáhnou budoucí škody za půlstoletí celkem dvou procent HDP a počátkem příštího století tří až čtyř procent.

Z toho vyplývá, že klimatické změny jsou rozhodně problém, který musíme řešit, a že existují přesvědčivé argumenty pro zvýšení výdajů na výzkum a vývoj obnovitelné energie. Ale strašit lidi, aby neměli děti, znamená upírat potenciálním rodičům to, co se často pokládá za jednu z nejlepších věcí v životě. V zájmu dobra v hodnotě nižší než 23 400 dolarů. Tak malý ekologický přínos při tak obrovských lidských nákladech, to je špatné řešení pro všechny.

Pro Finmag z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

Copyright: Project Syndicate