Lovci talentu

„Že chceme testovat sportovní talenty dětí a radit rodičům, na jaké sporty je mají přihlásit, jsme vymysleli za tři hodiny. Na pivu po hokeji. Inspirovala nás olympiáda ve Vancouveru v roce 2010, jejíž organizátoři podobnou službu nabízeli,“ začíná vyprávění Martin Jahoda, otec čtyř dětí, šéf marketingu a dědic rodinné firmy Emco. 

Honza Březina, druhý ze zakladatelů SportAnalytiku, vyprávění pozorně poslouchá a přikyvuje. Projekt, který v roce 2011 svedl dohromady dva kamarády, nadšené sportovce a táty od rodin, začíná podobně jako tisíce jiných byznysplánů. S půllitrem v ruce. Jenže na rozdíl od drtivé většiny ostatních u něj taky nekončí.

„Kdyby tenkrát zrovna nebyly Vánoce, kdy má člověk víc času bilancovat a plánovat, mohlo to dopadnout úplně jinak. Honza tehdy už několik let pracoval ve strategii českého T-Mobilu, já nabíral zkušenosti ve Staropramenu, které jsem pak plánoval zúročit v Emcu. Dvě korporace, spousta úkolů a pravidel a hrozně málo času. Fakt takhle chceme strávit celý život? Navíc jsme měli oba malé děti,“ pokračuje Martin.

Po něm si bere slovo Honza a do výčtu motivací přidává ještě finanční krizi, která tehdy tvrdě udeřila na korporátní sféru: „Do té doby byl ve velkých firmách kariérní růst samozřejmostí. Za tři roky z vás udělali manažera, brzy potom ředitele a pak ještě většího ředitele. S krizí se to zaseklo – zvlášť v telekomunikacích – a já cítil, že potřebuju změnu.“

Oba se shodují, že ve třiceti dokázali zachytit jednu z posledních šancí, jak z krysího závodu vystoupit. „Hypotéky, jistoty a pohodlnost by nás jinak semlely a dětské talenty by dnes objevoval někdo jiný,“ přemýšlí Honza. 

Další rok se oba věnovali naplno jen SportAnalytiku. Nápad měli. Zbývala jediná drobnost. Najít někoho, kdo jim pomůže vymyslet, jak na to. „Kromě toho, že jsme se hodně bavili s organizátory vancouverského olympijského testování, nás napadlo s nabídkou spolupráce oslovit Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Tam jsme narazili na docenta Tomáše Periče, který svou akademickou dráhu zasvětil právě odhalování talentu a sportovní přípravě dětí,“ popisuje první krůčky Honza.

„Byznysplán jsme postavili na předpokladu, že rodiče budou ochotni platit za to, aby pro své dítě vybrali ten nejvhodnější sport. Pomohlo i to, že jsme potkali docenta Periče, protože ten zase potřeboval ověřovat své teoretické poznatky v praxi na co nejširším vzorku,“ pokračuje.

Devatero

Výstupem spolupráce je soubor devíti testů fyzických dovedností, mezi které patří třeba hod basketbalovým míčem, stoj na jedné noze, sprint a vytrvalostní běh. Také se měří ohebnost v předklonu a výška dítěte a zkoumá schopnost spolupráce, zásadní pro týmové sporty.

Každý test má za úkol prověřit určitý talent dítěte a porovnat ho s výsledky ostatních dětí ve stejné věkové kategorii. Výstupem je pak seznam dominantních schopností. Algoritmus následně z databáze sportů vybere pět nejvhodnějších. Důležité je, že se naměřené hodnoty neporovnávají s uměle stanovenými normami, ale s percentily pro konkrétní věk a pohlaví. Jednoduše řečeno: číslo u každého testu vám řekne, kolik procent dětí v dané kategorii je na tom hůř než to vaše.

„Na první pohled to sice není žádná věda, ale nejtěžší bylo získat kvalitní nezkreslená data. Díky nim máme obrovský konkurenční náskok. Kdyby nás chtěl někdo okopírovat, bude mu trvat roky, než nás dožene,“ vysvětluje Martin.

V Česku, kde otestovali suverénně nejvíc dětí, projektu pomohlo partnerství s Českým olympijským výborem. Na franšízovém principu ale dnes SportAnalytik funguje v dalších čtrnácti zemích. V roce 2015 přišla první expanze na Slovensko, o rok později se přidalo Polsko a pak už to šlo rychle. „Dnes najdete naše pobočky ve Spojených státech, Itálii, Španělsku, na Maltě, ale třeba i v Jihoafrické republice a Austrálii,“ vypočítává Martin.

Za sedm let prošlo testy víc než tři sta tisíc dětí. Anglické prý jsou silovější, české zase mrštnější. Rozdíly napříč Evropou ale nejsou zásadní. Větší výkyvy přineslo až testování v Jihoafrické republice nebo Indii, zemi, kde podle Honzy milují sport úplně všichni, ovšem jen pokud se na něj mohou dívat. „Vždycky jsme napjatí, co nová země přinese. Právě chystáme expanzi do Asie a na Blízký východ, ale zájemce o franšízy hledáme všude po světě,“ popisuje další plány Martin.

Percentily neoblafnete

Když se ptám, jestli bych mohl vzít na testy svou čtrnáctiměsíční dceru, oba se rozesmějí. Dřív testovali už od čtyř let, pak hranici posunuli o rok výš v zájmu průkaznosti výsledků. „Některé úkoly, speciálně ty zaměřené na obratnost, jsou náročné na vysvětlování. Čtyřleté dítě pak může dopadnout špatně jen proto, že nepochopí, že má k jednomu kuželu docválat bokem, otočit se a zbytek doběhnout pozadu,“ vysvětluje Martin. I tak se ale na testech pravidelně setkávají s mladšími dětmi. „Ambiciózní rodiče čas od času nějaký ten půlrok či rok přidají, jen aby věděli, kam mají svého malého Jágra nebo Ledeckou poslat. A pak se diví, že v porovnání s o rok staršími dětmi dopadne jejich supertalent jako sedlák u Chlumce. Jiní si zase chodí stěžovat, že máme v reportu stoprocentně nějakou chybu, protože jejich Marušce přece měl vyjít tenis, když jí tak jde. Jenže percentily neoblafnete,“ konstatuje Honza.

Úplně nejhorší jsou ale podle obou zakladatelů SportAnalytiku situace, kdy tatínek vidí ve svém synovi fotbalistu Lionela Messiho a maminka lezce Adama Ondru. „Když si představím, pod jakým tlakem jsme během testování my, nechci si ani domýšlet, jak je na tom v tu chvílí dítě. Občas mám pocit, že kdybych si řekl o peníze za zkreslení výsledků, tak mi je snad jeden z nich dá,“ kroutí hlavou Honza.

I proto už nejsou součástí testu osobnostní charakteristiky. Pětileté dítě vám svou povahu popíše jen obtížně, a tak museli často zaskakovat máma s tátou. Jak se to má s jejich objektivitou, netřeba rozvádět. „My přitom nehledáme budoucí hvězdy. Jen chceme rodičům poradit sporty, u nichž je předpoklad, že dětem půjdou a budou je bavit. A pokud je budou bavit, je pravděpodobné, že u nich zůstanou déle,“ popisuje Martin.

Všeho moc škodí

Mimochodem, oba se shodují – a potvrzují to podle nich i vědecké studie –, že příliš brzká specializace na jeden sport dětem škodí. V první řadě hrozí, že s nástupem puberty dítě ztratí zájem, protože už roky dělá to samé. Další důvod pro odložení specializace je nevyhnutelné zakrnění rozvoje ostatních dovedností. Sami doporučují vybrat si jedinou disciplínu až po desátém roce. U vytrvalostních sportů, jako jsou veslování, cyklistika nebo delší běhy, klidně ještě později. „Cyklista Leopold König hrál do čtrnácti hokej, Ondřej Synek poprvé sednul do skifu ve dvanácti,“ přidává příklady úspěšných Honza.

Co dělat, než váš potomek do vhodného věku doroste? „Rodiče nemají příliš na vybranou. Na všesportovní tréninky se zaměřuje jen Sokol, většina klubů nabízí konkrétní sporty. Jenže když v některém vaše dítě vyniká, trenéři samozřejmě chtějí, aby jejich premiant hrál pouze a jen u nich a neplýtval potenciálem jinde. Proto teď zkoušíme rozjet další projekt – gymnathlon, moderní alternativu k Sokolu,“ popisuje Martin rozšíření podnikatelského záměru. Jde o všestranný program postavený na gymnasticko-atletickém základě. Cílem je vyhnout se stereotypu a neomezovat se na jedinou aktivitu.

Každý má něco

Na třistatisícovém vzorku už zjistíte opravdu hodně. Výsledky třeba jasně ukazují, že je jen velmi málo dětí, které by alespoň v jednom z devíti testů nebyly lepší než většina ostatních. Je pravděpodobné, že prostorově objemnější dítě nebude skvělé ve vytrvalostním běhu, téměř jistě ale bude mít větší sílu než vytrvalec. „Každý máme na něco talent. Naším úkolem je tuhle přednost objevit,“ shrnuje poslání projektu Honza.

Jak moc jsou testy přesné? Díky porovnání s vrstevníky výpovědní hodnotu mají, jenom nedokážou odlišit vrozený a získaný talent. Pokud osmileté dítě stráví poslední tři roky kopáním do míče, je velmi pravděpodobné, že mu v testech vyjdou vysoké hodnoty pro kolektivní míčové sporty.

„Samozřejmě existují i přesnější testy s teoreticky nekonečným množstvím proměnných – mohli bychom měřit maximální spotřebu kyslíku, talenty rodičů a prarodičů nebo zkoumat, co dělala matka během těhotenství… Nakonec bychom asi skončili tím, že bychom dětem otírali jazyk špachtlí a posílali vzorky na analýzu DNA. Jenže právě tohle dělat nechceme. Testování musí být pro děti zábava, pro mnoho z nich je to vůbec první kontakt s organizovaným sportem a my musíme být schopni během jediného dne otestovat desítky dětí,“ vysvětluje Honza.

I proto nenutí děti dělat testy inteligence, přestože nepopírají, že může mít na výsledky vliv. Letos ale díky Českému olympijskému výboru poprvé zkusí propojit výsledky v testech se školním prospěchem. „Očekávám, že děti s lepší kondicí budou mít taky lepší známky,“ odhaduje Honza. Zároveň ale hned dodává: „Přímý vztah byste mezi těmito proměnnými hledali marně.“ Vliv na obojí má podle něj především to, jak aktivně se dětem věnují rodiče.

„Děti už si dnes po škole nechodí samy od sebe kopat do balonu. Spontánní sport mizí a nahrazují ho organizované aktivity. O to důležitější je tím pádem úloha rodiče, který musí dítěti zábavu zařídit. A vzdělanější rodiče si tuhle plíživou změnu i význam sportu pro život uvědomují intenzivněji. Stejně jako význam vzdělání. Jejich děti pak dosahují lepších výsledků v našich testech a mají i lepší známky na vysvědčení,“ vysvětluje Honza.

Právě díky tomu se dnešní generace městských dětí pyšní ještě před dvaceti lety jen těžko představitelným prvenstvím – poprvé v historii má v průměru lepší fyzičku dítě z města než dítě z vesnice. „Studie prokazují stále silnější korelaci mezi ekonomickou vyspělostí regionu a fyzickou kondicí dětí. Prachy už hrají roli i tady. A nejde jen o vybavení. Ještě důležitější je mít možnost zorganizovat si práci tak, aby jeden z rodičů mohl dítě vozit na tréninky. A to ne vždycky jde, nebo se chce. Pokud se táta válí u televize, bude dítě jen těžko nacházet lásku k pohybu,“ varuje Martin.