Rozpočet Evropské unie: konec zlatých časů

Český premiér Andrej Babiš se pomalu učí unijní násobilku, začíná říkat v Bruselu ty správné věty o tom, že v České republice nehrozí (na rozdíl od Polska) ohrožení právního státu, veřejnoprávních sdělovacích prostředků a demokracie jako takové; díky své francouzštině dokázal pozvat do Prahy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Jenže na Babišově druhém unijním summitu, který se konal v pátek minulý týden, se Evropská unie velice rychle rozjela. Bude český premiér, který se nemůže doma opřít o funkční vládu s dlouhodobou perspektivou a skutečným programem, tomuto tempu stačit?

Jde přitom o velmi zásadní věci. Emmanuel Macron a Angela Merkelová rýsují trochu jinou Unii, než na jakou jsme byli dosud zvyklí.

Odchod Velké Británie a postupná demontáž demokracie v Maďarsku a Polsku zdrsňují prostředí v Evropské unii v neprospěch států střední Evropy. Zjednodušeně řečeno se dá říct, že Západ, který Unii a přesun stovek miliard eur na zaostalejší východ kontinentu financuje, má „nových členských zemí“ plné zuby. Když sleduje zneužívání tématu uprchlíků a kvót od Maďarska před Polsko až po Českou republiku ve vnitropolitickém boji, autoritářské tendence a všeobecný nástup nacionalismu, který se projevuje heslem „hájíme v Unii svoje národní zájmy“, tak se není čemu divit.

Česko už je skoro na průměru Unie

Zatím to není tak, že by Západ nad někdejším rozšířením Unie lámal hůl, na to do východu Unie investoval příliš, ale jeho dosavadní štědrost směrem k naší části Evropy končí. První neformální summit na téma nového rozpočtu na konci minulého týden ukázal, že východ kontinentu tahá za kratší konec.

I podle optimistických odhadů znalců Unie se dá čekat, že díra po britském příspěvku do unijního rozpočtu se v sedmiletém rozpočtu na roky 2020–2027 maximálně jen zalátá. Země jako Česká republika nebo Polsko ale ani v případě, že peněz bude stejně, nemůžou dál počítat s dosavadním přísunem peněz. „Rozdíl mezi našimi příspěvky a penězi z fondů by mohl být v letech 2021–2027 asi 150 miliard korun (za sedm let),“ připustil na summitu Babiš. Jen pro porovnání, je to stejně peněz, kolik Česko vyčerpalo z unijních fondů v (rekordním) roce 2015.

„Myslím, že je to velmi pesimistický odhad,“ komentuje to sice nejmenovaný diplomat, ale i on připouští, že snížení příspěvků pro Česko (a nejen pro ně) bude velmi významné. Česko bude dostávat míň peněz také proto, že už jsme se dostali přes 85 procent průměru hospodářské výkonnosti Evropské unie. Že tomu naše mzdy a životní úroveň zdaleka neodpovídají, je jiná otázka, kterou za nás Brusel řešit nebude.

Z balíku peněz, který se v nejlepším případě oproti současnosti příliš nezvýší, půjde totiž výrazně víc peněz na kapitoly spojené pod heslem „migrace“. Nepůjde přitom jen o ochranu vnějších hranic Unie, v Česku tolik skloňovanou, ale také na sociální programy (v Německu, Švédsku či Rakousku) spojené s integrací žadatelů o azyl, na rozvojovou pomoc africkým státům nebo obnovu Sýrie.

Míň demokracie, míň peněz

Zároveň vypadá velmi pravděpodobně, že čerpání unijních strukturálních fondů bude podmíněno dodržováním právního státu a udržením plně demokratického systému. To nebude, doufejme, problém pro Česko, ale už teď je velký otazník nad penězi pro Polsko a Maďarsko, respektive režim Jarosława Kaczyńského a Viktora Orbána. Pokud se Budapešť a Varšava nevzpamatují, ubude jim výrazně unijních peněz na financování populistických sociálních programů, které udržují popularitu jejich „měkkých diktatur“.

Trochu mimo realitu je pak požadavek, který během summitu vedle Babiše opakoval i velmi zkušený slovenský premiér Robert Fico, „Chceme, abychom si mohli víc rozhodovat o tom, kam peníze z fondů půjdou,“ uvedl před novináři Fico a dodal, že chce, aby místo sociálních programů šly do dálnic a železnic. Je ale otázka, jestli země jako Česko, kde se desítky Unií financovaných projektů (nejde zdaleka pouze o Čapí hnízdo) musely jen poslední rok zrušit, mají takovou pověst, aby zrovna v tomto Unie změkčila svůj dohled nad tím, do čeho peníze půjdou.

Špatná zpráva je, že s méně penězi od Unie se oslabí i soudržnost Evropské unie jako celku, zvláště v naší části evropského spolku, kde jako by jediným měřítkem prospěšnosti Unie bylo, kolik od ní dostaneme peněz. A to si ještě představme, že při rozšíření o západní Balkán bychom jako Česká republika mohli za nějakých deset dvanáct let postoupit do kategorie čistých plátců. Umíte si přestavit, že by v takovém případě dnešní Česko v Unii zůstalo?

Autor je redaktor MF Dnes