Meteorit mezi dinosaury. Kolaps americké společnosti je cosi docela nového

Možná by se po přečtení některých mých posledních textů chtělo leckomu z vás říct: „Umaire, uklidni se, všechno bude fajn, vždyť není tak zle…“ A já bych se na vás přátelsky podíval a klidným hlasem odpověděl: „Upřímně, mám za to, že hrozbu kolapsu bereme až příliš na lehkou váhu.“

Proč? Když se na kolaps Spojených států podíváme pořádně, uvidíme, že jsou na vzestupu úplně nové společenské patologie. A ne jen tak ledajaké. Nejen znepokojující nebo nebezpečné, ale především naprosto bizarní. Jedinečné a strašlivě podivné neduhy, které jsem nikdy předtím neviděl a snad vyjma dystopické romány od Orwella nebo Dickense jste se s nimi zaručeně nesetkali ani vy, ani nikdo jiný v dějinách. Ty neduhy nám napovídají, že když chceme úpadek znázornit jakýmkoli číslem, třeba poklesem reálných příjmů, nerovností nebo jakkoli jinak, ve skutečnosti hrubě podceňujeme to, čemu vědci říkají „human toll“ (lidská oběť), něco, co by citlivé lidské bytosti jako vy nebo já měly chápat jako nesmírné zoufalství, vztek a úzkost z života v kolabující společnosti.

Nabízím pět příkladů toho, čemu říkám společenský příznak kolapsu – zvláštní, podivné a děsivé nové choroby, takové, které nejsme zvyklí běžně ve zdravých společenstvích vídat a které zatím v žádné moderní společnosti nebyly k vidění.

Střílíme se

Za třiadvacet lednových dnů se v amerických školách jedenáctkrát střílelo. Každý druhý den. To je samo o sobě alarmující číslo – ale stále „jen“ číslo. Abychom získali skutečnou perspektivu, potřebujeme srovnání. Postavme tedy situaci trochu jinak: ve Spojených státech se v průběhu třiadvaceti dní jedenáctkrát střílelo, což je víc v kterékoli jiné zemi na světě, včetně Afghánistánu nebo Iráku. Zdá se, že fenomén střelby na školách je zcela unikátním projevem amerického kolapsu, protože se ve srovnatelné míře neděje v žádné jiné zemi. A přesně to mám na mysli, když mluvím o „společenských příznacích kolapsu“: o nové, bizarní a otřesné společenské chorobě.

Proč se Američané navzájem zabíjejí? Proč je k tomu jejich společnost natolik lhostejná, že s tím nic nedělá? Asi proto, že mladí na všechno rezignovali – a jejich rodiče rezignovali na ně. Možná máte pravdu, a není to tak jednoduché. Ale co tedy dělají mladí, kteří se zrovna nevraždí navzájem? Inu, spousta z nich je zaneprázdněná vražděním sebe sama.

Trávíme se

Čelíme také „opiátové epidemii“, nadměrnému užívání tlumicích léků a antidepresiv. Stala se z toho fráze, ale situace je o hodně vážnější, než by se mohlo zdát. Jedna věc je zvláštní. V řadě zemí – většinou v Asii nebo Africe – jsou opiáty k dostání bez předpisu v kterékoli místní lékárně. Člověk by tak čekal, že zneužívání opiátů v epidemických rozměrech bude globální trend. A přece se s ním v podobných rozměrech nesetkáme nikde jinde než v Americe – rozhodně ne, pokud jde o ty opravdu silné opiáty, které skutečně rapidně snižují délku dožití. Opiátová epidemie, tato masová „samoléčba“ nejtvrdšími z nejtvrdších drog, je dalším společenským příznakem kolapsu, specifickým pro americký život. Neukazují ho samotná čísla, ale v globální perspektivě získáme představu o tom, jak mimořádné je Americe trápení se životem.

Děda nemá ani tu mísu 

Proč by lidé v Americe masově zneužívali opiáty víc než kde jinde? Zřejmě žijí traumatizující a zoufalé životy, se špatně dostupnou zdravotní péčí, která je nutí zahánět ten teror „samoléčbou“. Jenže co je v jejich životech tak zoufalé? Vezměme si další příklad: „kočovní důchodci“. Žijí ve svých autech. Jezdí z místa na místo, jedno roční období za druhým, a hledají jakoukoli mizerně placenou práci – na jaře ve skladu Amazonu, na Vánoce ve Walmartu.

„No jo, chudí lidé se odjakživa stěhují na sezónní prací,“ chcete možná namítnout. Jenže tohle je něco docela jiného – je to především absolutní bezmoc a ponížení. V žádné jiné zemi neuvidíte tolik důchodců, kteří žijí ve svých autech a hledají práci, která by jim vydělala aspoň na jídlo, přestože by měli mít našetřeno aspoň na důstojné dožití. Ani v těch nejchudších zemích, kde aspoň rodiny drží pohromadě, sdílí zdroje a starají se jeden o druhého. Řeč je o dalším příznaku kolapsu, který je k vidění výhradně v Americe: absolutní neschopnost žít důstojný život. Samotná čísla nejsou vypovídající, opět až srovnání vykreslí ten neutěšený obrázek.

Vztahy v rozkladu

Jak byli starší Američané okradeni o svou důstojnost? Dokonce i chudé země mají neformální systémy sociální podpory – známé také jako rodiny a komunity. Amerika ale prodělala katastrofický kolaps sociálních vazeb. Extrémní kapitalismus zničil americkou společnost natolik, že lidem na sobě nezáleží ani tolik jako v Pákistánu nebo v Nigérii. Sociální vazby i vztahy samotné se staly nedosažitelným luxusem v míře převyšující chudé země: to je další jedinečný společenský příznak amerického kolapsu.

Kdysi chudé země dnes dělají velké pokroky. Kostaričané mají vyšší délku dožití než Američané – mají totiž veřejné zdravotnictví. Americká délka dožití naopak klesá jako nikde na světě (kromě Velké Británie), protože ho nemá.

Ani to s námi nehne

A to je poslední patologie: týká se duše, nikoli těla jako ty předchozí. Američané se vzájemně spokojeně sledují, jak umírají na všechny výše popsané neduhy. Nevypadají nijak rozrušeně, žádný z popsaných příznaků s nimi nehne: jejich děti se navzájem zabíjejí, jejich sociální vazby se rozpadají, nejsou schopní udržet si důstojný život – a náznaky bolesti případně utiší léky.

Kdyby se podobné patologie projevily v jakékoli jiné bohaté zemi – a možná i ve většině chudších – lidé by byli zděšení, v šoku, a docela určitě by se tomu snažili nějak zabránit. Ale Američané nejsou ani rezignovaní – jsou prostě převážně lhostejní.

Poslední patologií je predátorská společnost. Predátorská společnost, to nejsou jen oligarchové okrádající lidi finančně. Ve skutečnosti to jsou hlavně obyčejní lidé, kteří s úsměvem přijímají svůj každodenní úděl, zatímco jejich sousedé, přátelé a kolegové předčasně umírají v mělkých hrobech. Tím predátorem pro americkou společnost nejsou jen její superboháči, ale také neviditelná a nenasytná síla – normalizace toho, co by zbytek světa vnímal jako ostudné historické a generační morální selhání, ne-li zločin, který se proměnil v obyčejnou každodennost.

Vždycky pionýr

Může vám to znít přehnaně.

Po výčtu několika společenských příznaků kolapsu – a vězte, že to byl jen výsek – se pokusím formulovat tři závěry, které z toho podle mě plynou.

Tyto sociální patologie jsou zvláštní a děsivé nové nemoci, které napadají tělo společnosti. Amerika byla vždycky průkopníkem. A dneska není jen nositelem problémů zřídka viděných v jiných bohatých společnostech. Stala se průkopníkem nových společenských patologií, které nejsou k vidění nikde jinde ve vyspělém světě, tečka.

Americký kolaps je závažnější, než si myslíme. Jeho rozsah rozhodně nepřeceňujeme, naopak ho výrazně podceňujeme. Američtí intelektuálové ani média nevkládají žádné z problémů do globální nebo historické perspektivy. V těchto perspektivách se přitom americké problémy ukazují nejen jako každodenní obtíže upadajícího národa, ale hlavně jako něco podobného tomu, když je tělo znenadání zasaženo dosud nepředstavitelnou nemocí.

Americký kolaps je lidská katastrofa bez paralely v moderní historii. A jelikož je průšvih, do kterého se Amerika dostala, tak unikátní, tak nový a zvráceně specifický, musí stejně nové být i jeho řešení. Unikátnost amerických společenských patologií dává tušit, že americký kolaps není ani démon minulosti, ani pozvolný pád. Je něčím mimo normu, co přesahuje data, co uniká statistikám. Je to jako když mezi dinosaury vletěl asteroid: něco naprosto mimo kategorie, extrém všech extrémů. Proto ho naše narativy, rámce ani teorie nedokážou postihnout, natožpak vysvětlit. Potřebujeme úplně nový jazyk, nový pohled, aby nám to vůbec mohlo začít dávat smysl.

To je ovšem především úkol pro Ameriku, ne pro zbytek světa. Co by měl dělat zbytek světa? Pokud bude svět následovat americký model extrémního kapitalismu bez veřejných investic, s krutostí jako životním stylem a zvráceností jako každodenní ctností, dočká se i jeho nových společenských patologií. Jsou to nové choroby, které napadly tělo společnosti. Zrodily se z odpadního jídla, odpadních médií, odpadní vědy, odpadní kultury, odpadní expertizy, odpadní ekonomiky. Z toho, že lidé nakládají už příliš dlouho se společností i se sebou navzájem jako s odpadem.

Z autorova webu s jeho laskavým svolením pro Finmag přeložil Petr Bittner

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag