Ivanko, dceruško, můžeš mluvit?

V poslední scéně filmu Kandidát z roku 1972 se Robert Redford, šokovaný svým nečekaným vítězstvím v senátních volbách, namíchnutě ptá manažera své kampaně: „A co budeme dělat teď?“ Odpovědi se nedočká, do místnosti vtrhnou novináři.

Právě tam, kde scenárista Jeremy Larner skončil, novinář Michael Wolff začíná svoji… říkejme tomu drbportáž: směs reportáže a drbů. „Kandidát spolu se svým velitelským štábem celou dobu věřil, že se bude moci těšit ze všech výhod těsné prohry, aniž by museli jakkoliv krotit své chování nebo takticky korigovat svůj pohled na svět: budeme prostě sami sebou, protože vyhrát nemůžeme tak jako tak.“ Bumprásk! „Ještě v podvečer 8. listopadu 2016 všichni ve štábu očekávali bezproblémový výsledek. Prohra by všem vyhovovala. Když ale kolem osmé večer začínalo být jasné, že se Trump nečekaně stane prezidentem, DJT vypadal, jak kdyby právě uviděl strašidlo (DJT mu říká Don Jr., který se o tenhle dojem podělil se svým přítelem). Melanii dřív Trump slíbil nevýhru. Teď plakala. A nikoliv radostí.“

Přineste mi něco velkýho

Dále v knize Fire and Fury: Inside the Trump White House („Oheň a běs: v Trumpově Bílém domě“) následuje tři sta stránek Trumpových patálií od lednové inaugurace do podzimu 2017. Wolff popisuje souboj tří křídel prezidentových spolupracovníků o vliv, postupný pád vrchního ideologa Steva Bannona a neúspěšnou snahu Trumpova týmu přijít s jakoukoliv velkou věcí („Tohle není velký. Chci to velký. Přineste mi něco velkýho. Víte vy vůbec, co to znamená velký?“). Vyprávění Wolff posázel perličkami z Trumpova soukromí: jak ho to celé vlastně štve, jak odmítá cokoliv číst, pokud vůbec umí číst, jak sjíždí kabelovku, jak si kvůli strachu z travičů objednává jídlo z McDonaldu, že si sám sundává povlečení a jak moc touží po tom být milovaný a obdivovaný.

Právě kvůli těmhle vinětám z Trumpova života se Fire and Fury dostalo fantastické neplacené reklamy. Americká i česká média vydávají ukázky a shrnutí, v Guardianu vyšla ne jedna, ale hned dvě nadšené recenze. Wolff vystoupal na čelo žebříčku bestsellerů New York Times. Do toho sborového jásání „Podívejte se, jakej je Trump blbec!“ je důležité říct jednu věc: Fire and Fury je kniha špatná. Hodně.

Trumpův tým je pytel blech. A čí ne?

Wolff sice s prezidentem a jeho lidmi strávil hodně času, ale ne tolik, aby nemusel podstatnou část dialogů a momentek, pravděpodobně většinu, dofabulovat. Z textu přitom není jasné, co viděl na vlastní oči, co se jen doslechl a případně od koho. Kdyby bylo Fire and Fury praktickou diplomkou na žurnalistice, už jen kvůli tomuhle by nemělo projít.

Stylistika by byla v takovém případě tak za déčko až éčko – věty jsou dlouhé, zamotané a plné hovorových výrazů, takže i některé poměrně banální pasáže musí člověk přečíst dvakrát, aby mu došlo, kdo co říká. Tak to dopadá, když se s vydáním spěchá, v tomhle případě na první výročí inaugurace.

Hlavní postava je prokreslená jen do nepatrné hloubky: zajímavý je třeba poznatek, že byl Trump mezi boháči vnímaný jako člověk bez úrovně například proto, že svoje hotely a další budovy pojmenovával po sobě, což se ale nakonec ukázalo být marketingovým vizionářstvím. Jenže takových flashbacků z minulosti je tu málo a Bannon, Jarvanka (Bannonova posměšná přezdívka pro Ivanku Trumpovou a jejího manžela Jareda Kushnera, kterou Wolff přejímá) a desítky dalších postrádají i takhle mělkou psychologii. Není moc jasné, o co jim jde a proč, nebo kde mají morální hranice.

Donalda Trumpa maloval Erkan Atay / Shutterstock

Wolff chrlí jedno rekonstruované jednání za druhým, takže výsledek připomíná nekrácené odposlechy fotbalových bafuňářů, včetně nadávek a citoslovcí zadumání. Kontextu autor doplňuje nezbytné minimum, analýza událostí chybí úplně. Co že by měl analyzovat? Všemu tomu neskrývaně škodolibému popisu amatérství a bezradnosti v Trumpově týmu by pomohlo srovnání s tím, jak fungují štáby jiných politiků. Neznám člověka, kterého by na prvním osobním kontaktu s lokální, celostátní nebo dokonce nadnárodní politikou nepřekvapilo, jak moc se v ní improvizuje a kolik lidí se řídí heslem z písničky Midi Lidí: nevidím dál, než kam bych se bál. Viz třeba fantastickou analýzu kampaně za brexit od jednoho z jejích tvůrců.

Pokud potřebujete po víkendových českých prezidentských volbách nějakou kuřecí polívku pro duši liberálních demokratů, podivit se nad něčím, jak jsou tihle noví populisté blbí a jak asi musí být blbí lidi, kteří je volí, pak Fire and Fury službu odvede. (Jestli by ale nebylo lepší jít na procházku do přírody.) Pokud se chcete o Donaldu Trumpovi, jeho lidech, jeho politice a jeho strategii něco dozvědět, pak sáhněte po nějaké dobré časopisecké publicistice. Fire and Fury jí nesahá ani po paty.