První kolonie Evropské unie: Velká Británie

Jednání o brexitu mezi Velkou Británií a Evropskou unií míří do druhé fáze. Ta by podle Bruselu měla být přechodnou – Británie by v podstatě zůstala ještě další dva roky členem Evropské unie. Zdá se, že vládě v Londýně se ten nápad líbí. Je to ale neuvěřitelný precedens.

Příšerná dohoda

Než mohla být uzavřena první fáze, musely se Británie a Evropská unie dohodnout na následujících otázkách:

• Bude mezi Spojeným královstvím a Irskou republikou, která je členem Evropské unie, „tvrdá hranice“, tedy pasové kontroly a strukturální vymáhání celních pravidel?
• Zůstanou občanům Evropské unie pobývajícím v Británii stejná práva, jaká měli před brexitem? Jde v podstatě o to, jestli budou na britské půdě stále platit verdikty Soudního dvora Evropské unie.
• Kolik Británie Evropské unii ještě zaplatí?

Westminsterská vláda ve všech třech bodech souhlasila s podmínkami vyjednávacího týmu Evropské unie. Theresa Mayová svolila s doplatkem až do výše 50 miliard liber, oproti dřívějšímu plánu 20 miliard. Za to si vysloužila tvrdou kritiku z vlastní strany i mimo ni, a právem. Vzhledem k tomu, jak štědře Británie dlouhá léta přispívala do unijního rozpočtu, nelze o takové dohodě mluvit jinak než jako o příšerné.

Ještě významnější je skutečnost, že Evropská unie si na Mayové vymohla přechodnou fázi, která poběží od března 2019, kdy ji Británie oficiálně opustí, po následující dva roky. Během této fáze bude muset Británie dodržovat staré i nové evropské směrnice a platit členské příspěvky, přijde ale o zástupce ve všech výborech, v Evropském parlamentu, v Evropské radě, v Evropské komisi, Občanském dialogu a Radě ministrů. Zkuste si to na chvíli představit.

Zkuste si představit, že Spojené státy by musely dodržovat pravidla tvořená v Ottawě a platit infrastrukturu a implementaci těchto pravidel, zatímco by se jejich občané nemohli spolupodílet na jejich schvalování. Člen britské Dolní sněmovny za Konzervativní stranu Jacob Reese-Mogg prohlásil, že jeho země by se tím stala vazalským státem Evropské unie, nebo dokonce její kolonií. Jde o vpravdě fascinující paradox – bývalé Britské impérium řízené z Bruselu.

Proč je britská vláda tak slabá?

Na britskou vládu prší otázky ze všech stran, ona ale zatím odmítá prozradit, jestli je připravena na návrh přechodné fáze kývnout. Zdá se ale, že je to dávno rozhodnuto a že veškerá debata se nyní točí kolem toho, jak dlouhé období to bude, a nikoli o konkrétní podobě pravidel, která bude muset Británie dál dodržovat.

Pokud na území Spojeného království zůstane zachována jurisdikce Soudního dvora Evropské unie, zpochybní to samotné základy právního státu, tedy zásadu, že pro všechny občany platí stejné zákony. Kdyby Nejvyšší soud Spojených států vymáhal na britském území druhý dodatek své ústavy, který lidem zaručuje právo na držení a nošení zbraní, dá se předpokládat, že Londýn, který naopak držení zbraní přísně reguluje, by hlasitě protestoval. Proč je tedy normální tvrdit, že v Británii by měla platit jurisdikce Soudního dvora Evropské unie?

A co je ještě důležitější – proč se britská vláda tak ochotně podřizuje absurdním požadavkům ze strany Bruselu? Premiérka Mayová vede slabou vládu, která s Evropskou vládou nevyjednávala, nýbrž jen kývala na její podmínky. Z hlediska Evropské unie jde o stoprocentní úspěch. Jde jí totiž o jediné – vzhledem k sílící vlně euroskepticismu v zemích jako Polsko, Maďarsko nebo Itálie chce dát Brusel jasně najevo, že kdo by chtěl odejít z Unie, se zlou by se potázal.

Samozřejmě že země jako například Polsko by v případě vystoupení velký prostor k vyjednávání neměly, jelikož jejich ekonomiky jsou životně závislé na obchodu s Evropskou unií. Ale Británie, která dováží spoustu německých aut či francouzského vína, by si podmínky klást mohla.

„Žádná dohoda je lepší než špatná dohoda!“ Tímto mottem by se měla Theresa Mayová řídit. Britská ekonomika není životně závislá na evropském kontinentu a navíc by Mayová ukázala, že se Britové nenechají šikanovat.

Hlas pro brexit nestačil. Británie by teď měla ukázat, že to s odchodem myslí opravdu vážně.

Z originálu, publikovaného na FEE.org, pro Finmag přeložil Aleš Drobek