Bitcoin a vlády jsou kamarádi

Kritiky bitcoinu a dalších kryptoměn sice zaznívá v médiích hodně, nejčastěji se ale točí kolem stále týž dvou výtek. Za prvé, dolování nových bloků a provoz databází s účetními knihami má neúměrně velkou ekologickou stopu. Za druhé, za kryptoměny se dají kupovat drogy a další nelegální zboží. Aniž bych tím chtěl tyto připomínky zlehčit, z obou číší optika hlavního proudu. Člověk v takových článcích a šotech skoro čeká vlekaře ze Špindlu, který se bojí, že mu kvůli bitcoinu rozteče sjezdovka a v kalužích se budou plácat zfetovaní lyžaři.

Satoshi Nakamoto nikdy nesliboval, že budou kryptoměny k přírodě šetrné jak bicykl Matěje Stropnického ani že za ně nepůjde koupit nic, na čem by se neshodli aspoň čtyři z pěti lékařů. Myšlenkově podnětnější je proto porovnat reálné fungování kryptoměn s ideovými východisky i praktickými sliby jejich obhájců. A právě v tom spočívá největší hodnota dvou krátkých knih publicisty Davida Gerarda a lingvisty a programátora Davida Golumbii.

Peníze pod cizím polštářem

Gerardův Útok patnáctimetrového blockchainu (Attack of the 50 Foot Blockchain) je kulometná palba na modly bitcoinerů, kapitola po kapitole:

Že bitcoin cenově zpřístupňuje mezinárodní převody peněz? Poplatky za mezistátní bankovní platby jsou srovnatelné s tím, kolik obvykle utratíte za nákup kryptoměn na burzách, navíc vás v takovém případě nemusí trápit extrémně kolísavá hodnota kryptoměn.

Že bitcoin přináší bezhotovostní ekonomiku obyvatelům chudých zemí? Kdo má počítač s internetem, ten už většinou může zadávat platby mnoha různými způsoby. Třeba prostřednictvím systému M-Pesa, ve kterém lze virtuální peníze snadněji směnit za hotovost a který neklade takové nároky na technické znalosti uživatelů, především co se týče zabezpečení.

Že je absence státního dohledu nad burzami výhodou? V praxi znamená, že velká část bitcoinerů „schovává peníze pod polštářem – v cizí posteli“: „Bitomat, svého času třetí největší burza, měla soubor s peněženkou všech uživatelů uložený na nezálohovaném cloudovém serveru Amazonu v efemérním úložišti, které se při restartu smaže. Hádejte, co se stalo v červenci 2011? Hopla! Bitcoinica byla zase prvním vážně zamýšleným projektem svého šestnáctiletého tvůrce v jazyku PHP. Kromě PHP si rád četl o Ruby on Rails, osobních financích a startupech – a tak naprogramoval burzu.“ V březnu 2012 z ní někdo ukradl 43 tisíc bitcoinů a o dva měsíce později se zhroutila úplně, když neznámý hacker přišel na to, že tvůrce Bitcoiniky chránil svá hesla v aplikaci LastPass jedním už dříve zveřejněným.

Revoluce, která nebude

Výborná je Gerardova kritika chytrých kontraktů – tedy sebevykonávajících smluvních ujednání, které mohou podobně jako kryptoměny využívat technologie blockchainu. Autor vtipně připomíná, že takovým chytrým kontraktem byla i sovětská Zbraň posledního soudu, která v Doktoru Divnoláskovi automaticky vyhladila lidstvo po útoku osamělého amerického bombardéru. „Chytré kontrakty mají principiální chybu: řídí se fakty, ne lidským úmyslem. Jenže smlouvy jsou přece kodifikací lidského úmyslu. Ten nemusí být vždycky zcela zjevný, proto se počítá s tím, že budou dohody vyhodnocovat opět lidé, s přihlédnutím k fungování lidských institucí a pro lidi.“

Cenné jsou i jeho pochyby o subverzivním potenciálu kryptoměn. „Týden po vydání Bitcoinu 0.1 napsal Jonathan Thornburg do fóra Cryptography and Cryptography Policy: ‚Žádná významná vláda nikdy nedovolí masové rozšíření dnešní podoby bitcoinu.‘ Ve skutečnosti vlády udělaly opak a přistoupily k bitcoinu jako k jakékoliv jiné finanční inovaci: nechejte to rozběhnout, připomeňte, že pravidla platí i tady, zas to chvilku nechejte růst a opakujte. (…) Těžko říct, odkud se bere přesvědčení, že jsou vlády zemí prvního světa z nějakého důvodu principiálně proti tomu, aby občané inovovali finance.“

A právě tady se hodí navázat knihou Davida Golumbii Politika bitcoinu. Software jako pravicový extremismus (The Politics of Bitcoin: Software as Right-Wing Extremism), která tento postřeh rozvádí na větším prostoru:

„Mnoho ekonomů upozorňuje na to, že jako měna může fungovat ledasco a že v našem světě nepeněžní prostředky směny vzkvétají: od bonusových mil pro pravidelné cestující aerolinek a body za placení kreditkou, přes kupony na nákup v samoobsluhách až po cenná umělecká díla, vzácné kovy či polodrahokamy. Žádná z těchto alternativních měn ale nepředstavuje sebemenší ohrožení státem vydávaných peněz, natož státu samotného.“ Proč by je tedy měl ohrožovat bitcoin?

Pro novináře, bitcoinery i nocoinery

Jak název knihy napovídá, Golumbia zkoumá ideová východiska nejviditelnější části příznivců kryptoměn: tedy letitý odpor k centrálnímu bankovnictví a státu jako takovému, k centralizaci a inflaci. Dobře připomíná, že bitcoin je svým způsobem centralizovaný tím, že zhruba polovinu veškeré hodnoty drží nižší tisíce majitelů, kteří můžou sofistikovanými obchodními triky manipulovat trhem, a že bitcoin už několikrát zažil inflaci, ba hyperinflaci.

Oběma knihám se v tomhle ohledu dá vytknout, že přehlížejí inflační efekt alternativních kryptoměn: co na tom, že bitcoinů bude vždy jen 21 milionů a nikdo nenatiskne další, když každý den vznikají nové altcoiny, které fungují svým způsobem jako nově vytištěné peníze.

Ve srovnání s Gerardem je Golumbiova rétorika věcnější, akademičtější a tolik z ní nečiší touha natřít to kryptoměnám a vysmát se bitcoinerům. Právě Gerardův fanatismus je slabou stránkou Útoku patnáctimetrového blockchainu. Autor se posmívá argumentu, že kryptoměny pomáhají obchodovat nebo aspoň ukrývat peníze lidem v rozvrácených zemích, jako je Venezuela, a na pomoc si při tom bere jen jedno nic nevypovídající číslo: bilanci venezuelských obchodů s bitcoinem na malé burze LocalBitcoins. Příliš rychle odmítá námitku, že kryptoměny sice mají velkou ekologickou stopu, ale tradiční bankovnictví ji má ještě větší – něco pravdy na ní přitom může být. Finanční služby podle některých odhadů představují něco mezi deseti a dvaceti procenty globální ekonomiky a kryptoměnové burzy si na rozdíl od tradičních bank nestaví a nevytápějí honosné pobočky v každém městě.

Gerardův Útok patnáctimetrového blockchainu je tedy spíš pro zábavu, Golumbiova Politika bitcoinu víc pro ponaučení. Za přečtení ale stojí obě. Novinářům a publicistům pomůžou přemýšlet o kryptoměnách s větším odstupem. Bitcoineři v nich můžou své přesvědčení konfrontovat s protiargumenty, které jsou pro ně samotné nejspíš relevantnější než běžná mainstreamová kritika. A nocoineři si spraví náladu připomenutím, že kdyby nebyli blbí a koupili před pěti lety bitcoiny za pár tisíc, dost možná by se záhy vypařily s nějakou narychlo zbastlenou burzou.