Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Dostat slovenské Romy z bídy trvá generaci. A někdy ani ta nestačí

Jana Ustohalová
Jana Ustohalová
7. 10. 2017
 11 664

Vzdušnou čarou jsou obě místa vzdálená nějakých třicet kilometrů. Na obou se sociální pracovníci roky obětavě snaží vyrvat místní z bludného kruhu nezaměstnanosti a bídy. V čem to vězí, že budoucnost Romů z košického sídliště Luník IX vypadá stále stejně beznadějně, zato v nedaleké vsi Rankovce se světýlko naděje podařilo vykřesat?

Dostat slovenské Romy z bídy trvá generaci. A někdy ani ta nestačí
Další fotky
v galerii (15)

Z Luníku se neodchází

Pomalu padá tma, horké červánky už jen trochu osvětlují ulici. Světla je ale pořád ještě dost na to, abych viděla, jak do obrovského železného kontejneru s páchnoucími odpadky skáče po hlavě asi osmiletý polonahý kluk. Poskakuje v odpadcích jako na trampolíně, metá salta, výská a směje se. Z pátého patra nejbližšího paneláku někdo vyhodil kus okenního rámu. Jen zázrakem se neroztříštilo někomu dole o hlavu. Nikdo z desítek lidí před domem ale ani pořádně nezvedne oči. Opatrně překračuju potůček neidentifikovatelné smradlavé tekutiny, který prýští zpod zdí paneláku na kraji sídliště. Asi se zase porouchal vodovod, takže voda smíchaná s fekáliemi proudí nekontrolovaně po asfaltové cestě. Během hodiny už poněkolikáté kolem pomalu projíždí policejní hlídka v autě, prohlíží si mě, protože sem evidentně nezapadám. Když ale mávnu, že je všechno v pořádku, policisté jedou dál, ani se nezastaví.

Taxikáři sem odmítají jezdit a sanitka se odváží jen v doprovodu policejního auta. Bratislavská mládež tu pořádá jízdy odvahy. Na YouTube najdete desítky videí s podobným obsahem: auto projíždí Luníkem, jeho osazenstvo hlasitě komentuje čistotu ulic a způsob života lidí na nich.

Na košickém sídlišti Luník IX se žije na ulicích, uprostřed polorozpadlých paneláků z 60. let minulého století. V bídě a bez budoucnosti.

... není totéž

Další obrázky v galerii (15)

Fotografie David Vereš

Odsunuti z centra

Nejmladší košické sídliště Luník IX bylo původně postavené pro rodiny vojáků a policistů. Romové se sem začali hromadně sestěhovávat až relativně nedávno, někdy před dvaceti lety. Tehdejší košický primátor a pozdější slovenský prezident Rudolf Schuster inicioval nákladnou rekonstrukci centra druhého největšího slovenského města. V chátrajících bytech po Židech a po Maďarech vyhnaných po válce bydlely početné romské rodiny z okolních vesnic, jejichž otcové přišli do čtvrtmilionového města za prací.

Vyšel nový Finmag!

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?


Živnostenská hádanka

Téma, které budí emoce. My je necháváme spát a s chladnou hlavou analyzujeme: je živnostník fackovací panák odborářů a jiných politiků, nebo reálný problém české ekonomiky? Čísla a fakta.

Potřebuju Finmag

Úřady je přestěhovaly na Luník, ze kterého se rychle stalo největší městské ghetto ve střední Evropě. Dnes se počet jeho obyvatel odhaduje asi na šest tisíc. Samotné sídliště je ale vlastně malé, jde o tři ulice paneláků na kraji města, obklopené lesem. Dost daleko od ostatních čtvrtí, aby sem devadesát procent Košičanů nikdy nezamířilo. Občas se tu objeví televizní štáb, který natočí hromady odpadků a otrhané děti, jichž jsou plné ulice v létě stejně jako v zimě.

„Jak se nám tu žije? Rozhlédněte se. Špatně. Voda teče jen dvě hodiny denně, vodovod má často poruchu, v zimě mrzneme,“ rozpovídá se jedna z žen v hloučku na ulici, když podává malé umouněné dítě starší dceři.

Na první pohled mě upoutají stěny paneláků, zvenku černě začouzené. „To vyhořeli?“ ptám se Petera Rotha, diákona ze zdejšího salesiánského střediska, který sem přijel na dovolenou ze studií v Itálii. Prakticky nemůže projít po ulici, aby se s někým nezastavil, srdečně se zdraví s desítkami lidí. „Ne, nevyhořeli. Všichni topí v panelácích dřevem, je to od kouře z kamen,“ vysvětluje. „Přes zimu žije rodina v jedné místnosti, kde se topí a ve zbylých pokojích skladují dřevo,“ dodává a míří k salesiánskému středisku. To připomíná spíš pevnost než duchovní stánek. Je obehnané vysokým plotem se špičatými hroty a každé okno a dveře mají dvojité ocelové pletivo. Každé dveře za sebou diákon důsledně zamyká.

Salesiánský řád má desítky let zkušeností s prací s nejhůře sociálně vyloučenou mládeží. Orientuje se hlavně na výchovu a vzdělání. Proto také jeho členové ani po věčných slibech nenosí hábity a nemění si občanská jména, jak je pravidlem v jiných katolických řádech. Ale působit na Luníku není lehké ani pro ně, ačkoliv třeba v osmdesát kilometrů vzdáleném Bardejově se jim podařilo místní romskou komunitu za víc než dvacet let práce pozvednout a změnit.

Kněz pokousaný od blech

Čtyřiapadesátiletý kněz Peter Bešenyei je na Slovensku legendou, pokud jde o práci s romskou komunitou. Věnuje se jí přes dvacet let, dostal za ni několik ocenění. Zakládal středisko na sídlišti Poštárka v Bardejově, pak se přesunul na Luník, kde strávil devět let. „První rok, než se tady dostavěla budova, jsem bydlel v paneláku mezi Romy. Takže bez vody a topení. Bylo to strašné, pořád jsem byl pokousaný od blech a od štěnic, stejně jako teď, kdykoliv jdu někam do bytu na návštěvu,“ vyhrnuje kalhoty a ukazuje nohy s čerstvými kousanci.

„Nejhorší byl neustálý hluk a hlasitá hudba, klidně do tří do rána,“ snaží se na dvoře salesiánského centra překřičet decibely pulzující z protějšího paneláku bez oken a dveří. Nedaří se mu to, i když stojí padesát metrů daleko, je to, jako by byl na velkém festivalu těsně u věže z reproduktorů. Ohlušující hluk se nedá vydržet a je fyzicky nepříjemný. „Sousedi se pak klidně do oběda vyspali, ale já jsem musel ráno vstát a jít učit do školy. Takže jsem byl rád, když se po roce středisko dostavělo a přestěhoval jsem se tam,“ dodává. Hlasitá hudba je ale slyšet i uvnitř. A to tak moc, že v kostele je permanentně puštěná uklidňující meditační melodie, aby věřící nerušila agresivní hudba zvenku.

Když kněz tichým hlasem vypráví o práci salesiánů, je na něm znát frustrace. Salesiáni kromě výuky náboženství nabízejí stovkám dětí kroužky a aktivity v centru, dobrovolníci třeba učí hudbu nebo doučují děti. „V zimě jich chodí víc, aby se ohřály,“ říká. „Když už s někým pracujeme pět deset let, postaví se na vlastní nohy, sežene práci, děti chodí do školy, tak místo toho aby zůstal a pomáhal zlepšovat situaci v komunitě, odchází pryč. Kdo jen trochu může, odejde,“ vysvětluje Bešenyei.

Původně se chtěl stát misionářem. Misionáři mu ale říkají, že na Luníku je práce těžší než ta jejich. „Naše přítomnost tady je taky důležitá, i když je těžké najít k těm lidem cestu. Provázíme je, aby dokázali normálně fungovat a nebyli jen pobírači dávek. Romové jsou spíš pověrčiví než věřící. Není to víra v živého Boha nebo život podle nějakých zásad,“ vysvětluje, když mi ukazuje prostory centra. Na zdích visí obrázky romského světce Zefirína, v sakristii je modlitba v romštině, kterou odříkávají ministranti před mší. „Zlepšit život se podaří jen jednotlivcům,“ dodává otec Bešenyei a dívá se do tmy, která ne a ne zahnat stovky lidí z ulic do domů.

Podle sociálních pracovníků, kteří na Luník docházejí, je problém v tom, že je na malém prostoru koncentrovaných příliš mnoho chudých a sociálně vyloučených lidí. Úřady o ně nejeví zájem a neziskové organizace a církve nemají kapacitu na systematickou dlouhodobou práci s tisícovkami lidí. Takže i když se před čtyřmi lety podařilo městu opravit jeden z paneláků pro pilotní projekt, kdy nájemníci měli platit za elektřinu dopředu, aby nevznikaly dluhy, skončilo to neúspěchem. „Město si totiž neuhlídalo, kdo se do něj nastěhoval,“ popisuje Roth. Dům je tak znovu vybydlený stejně jako ostatní. U sousedního menšího nového domu je ale situace jiná. Na nové nájemníky bylo výběrové řízení, nastěhovat se mohly rodiny s maximálně čtyřmi dětmi a stálým příjmem. Přihlásilo se jich sedmdesát, byt dostalo dvanáct z nich. Dům stojí trochu stranou, vypadá i po dvou  letech jako nový, ke vchodu se dá dostat jen pokud vám někdo otevře branku v plotě. A dlouhodobá sociální práce s chudými rodinami je zřejmě jediný recept, jak je dostat z bídy. Dokazuje to i příběh romské osady v Rankovcích.

Jedna generace

Ve srovnání s bezútěšností Luníku působí vesnice Rankovce o třicet kilometrů dál severovýchodně od Košic jako zjevení. Když se mi k ní podaří dojet po desítkách kilometrů rozbombardovaných úzkých silnic, vhodných spíš pro tank než pro auto, najdu místo obvyklých vybydlených chatrčí nové cihlové domy. V zapomenutém kraji mezi kopci v nejvýchodnějším cípu Slovenska se podařilo občanskému sdružení Pro lepší život společně s obcí a další neziskovou organizací ETP dostat místní lidi z nejhorší bídy. Trvalo to jednu generaci terénní práce s komunitou.

„Když jsem sem poprvé přišla, byla to jedna z nejchudších osad. U cesty se válely obrovské haldy smetí, lidi bydleli v polorozpadlých chatrčích. Děti nebyly očkované. Byl tu jen jeden člověk s maturitou, zbytek měl základní vzdělání,“ vzpomíná Františka Ondrašíková, zakladatelka sdružení Pro lepší život. Drobná energická žena, původním povoláním zdravotní sestra, působí nesmírně skromně. Před sedmnácti lety se sem přivdala.

Teď se procházíme mezi novými zděnými domy, které si v posledních letech svépomocí postavilo čtrnáct zdejších rodin. Ještě tu není zavedená kanalizace a v deštivém odpoledni nám boty čvachtají na cestě bez asfaltu. Rodiny si na bydlení i na pozemky samy našetřily z napjatých rozpočtů, protože často žijí jen z dávek, které jsou výrazně menší než v Česku. Z původního počtu zájemců jich ale časem polovina odpadla. Ty, kteří vydrželi, domy vyšly na devět tisíc euro, tedy na necelých 250 tisíc korun. „Spořicí fáze měla budovat jejich motivaci, protože museli krátkodobou spotřebu vyměnit za dlouhodobý cíl. A bylo to zároveň i povzbuzení pro ostatní lidi z komunity, že je to možné,“ říká Ondrašíková.

Ve vesnici žije osm set lidí, sedm set z nich je Romů, je tu romský starosta i celé zastupitelstvo. Díky systematické práci sdružení, které místním pomáhalo hledat zaměstnání nebo podporovalo děti ve škole, tu má teď práci třetina lidí. Což je úspěch, ve většině romských osad je běžná prakticky stoprocentní nezaměstnanost. A ve studiu tu po základní škole pokračuje každé dítě, ať už na střední nebo v učebním oboru. Podle Atlasu romských komunit má devadesát procent slovenských Romů maximálně základní vzdělání.

Sdružení také provozuje v nedalekých Kecerovcích malou dílnu na ekobrikety. V sezóně tu pracuje deset lidí, většinou dlouhodobě nezaměstnaných, kteří tak získávají pracovní návyky, učí se respektovat pravidla a dochvilnost. „Podařilo se mi získat živnostenský list,“ říká spokojeně asi třicetiletý rozložitý muž v červených montérkách a přitom mi s dvěma kolegy v dílně v malém domku ukazuje, jak se starý papír trhá na kousky, máčí ve vodě, mísí s pilinami, lisuje ve formě a suší na půdě. O brikety je velký zájem, jsou výhřevnější než dřevo. Část produkce dostávají darem nejchudší místní rodiny, které nemají peníze ani na otop. A lidé ze sdružení uvažují, že úspěšný podnik rozšíří i do okolních vesnic.

„Nešla jsem do toho na začátku s iluzemi. Ale myslela jsem, že některé věci půjdou rychleji. Zdejší lidé nejdřív dlouho nevěřili, že můžou mít vlastní dům, nikdy nestavěli legálně. Žili v uzavřené osadě a nekomunikovali s okolním světem. Ale jakmile se postavily první domy, spustila se lavina,“ dodává Ondrašíková, když se loučí a nasedá v hustém dešti do auta.

Autorka je redaktorka MF Dnes

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Jana Ustohalová

Jana Ustohalová

Redaktorka Mladé fronty DNES.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo