Poněkud mdlý rauš

Britský Guardian neváhal napsat že tahle kniha „mění všechno, co víme o druhé světové válce“. V Česku jeji překlad vyvolal značný ohlas a nadšené reakce. Do jisté míry oprávněně: Norman Ohler od prvních stránek Totálního rauše jednoduše nedokáže zapřít, že je dobrý spisovatel a novinář. Knížka je strhující. Suchou vědeckou práci nečekejte. Žádnou vědeckou práci nečekejte. Kritériím „komplexní vědecké analýzy”, jak se kniha sama nazývá, Totální rauš vyhoví stěží.

V knize najdeme tři základní linky. V první Ohler pátrá, jak se drogy, především pervitin, (vy)užívaly před válkou a během ní v německé společnosti obecně. Druhá se zabývá speciálně využitím pervitinu německými ozbrojenými silami. Třetí, nejobsáhlejší část je věnovaná samotnému Adolfu Hitlerovi a jeho drogové jízdě.

Norman Ohler: Totální rauš. Drogy ve třetí říši. V překladu Niny Fojtů vydalo v roce 2016 nakladatelství Host. 344 s., vázaná 279 Kč, e-kniha 159 Kč.

Kdo nesmaží, není árijec

První část je možná ze všech nejproblematičtější.

Ohler v ní přímo a natvrdo říká, že bez pervitinu, který se v Německu volně prodával od začátku třicátých let, by žádný totalitní režim jednoduše nevznikl. Jeho teze, že jedině drogy umožnily „jedinci fungovat v takové diktatuře“, je přitažená za vlasy. Je nejspíš pravda, že užívání návykových látek bylo v Německu relativně časté a rozšířené, jenže Ohler se tento fakt neobtěžuje ani porovnat s jinými státy.

Například v padesátých let devatenáctého století se ve Spojených státech podobně ve velkém rozjelo užívání morfia. Máme z toho podobně jako Ohler jednoduše odvodit, že jinak než sjetý morfiem nemohl jedinec v tehdejší americké demokracii normálně fungovat?

Ohlerova vize sedmdesátimilionového národa dvanáct let permanentně na speedu, který v něm utužuje fanatického, vražedného, válkychtivého ducha, je bezesporu podaná velmi živě, dramaticky, čtivě. Problém je, že ji Ohler nestvrzuje žádnými čísly a daty.

Když pak autor totálním raušem vysvětluje německou neschopnost vzbouřit se nacistickému režimu, je to nebezpečné zjednodušování. Vykreslovat vražednou totalitu ne jako důsledek komplexu sociálních, historických a ekonomických příčin, ale jen jako pervitinovou noční můru je přinejmenším nezodpovědné. Tvrdit, že nacistický režim by prostě nemohl fungovat, kdyby obyvatelstvo nebylo pořád pod vlivem, zavání snahou o vyvinění Němců jako takových. Mohli být plně odpovědní za všechny ty zločiny, když byli neustále sjetí jak mraky? V jeden moment autor dokonce navrhuje dát letům 1933–1945 „příhodný nadpis“ Breaking bad. Název populárního seriálu „v doslovném překladu znamená, že někdo náhle změní své chování a udělá něco špatného“. Vtipné, dokud si člověk neuvědomí, že Ohler svoji knihu vydává za „komplexní studii“.

Speedkrieg

Druhým tématem je využívání pervitinu především německou armádou a letectvem. Aspoň tady by člověk čekal tvrdá data a hromadu čísel – jakákoli analýza výkonu bojových sil přece bez dat nemůže fungovat. Anekdotické mikropříběhy a výňatky z dopisů vojáků jsou jistě dobrou ilustrací fenoménu drog v armádě, ale pořád jen ilustrací. Víc ovšem Ohler nenabízí.

Že si německá armáda v roce 1940 objednala 35 milionů tablet pervitinu na invazi do Francie, je fakt (historikům dávno známý, mimochodem). Číslo je to působivé. Než se vsadí do kontextu: Pro dobytí Francie měla německá armáda k dispozici bojovou sílu o zhruba třech milionech lidí. To nám vychází zhruba jedenáct tablet na muže. A operace trvala šest týdnů. Představa, kterou se nám Ohler pokouší vštípit, že první německé bojové úspěchy v Evropě závisely všechny na pervitinu, je prostě smyšlená.

„Bez pervitinu,“ tvrdí Ohled, „by se Blitzkrieg nikdy nesetkal s úspěchem“. Protože ale nedává v plen žádné údaje o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem se drogy mezi mužstvo distribuovaly a kolik z vyrobených tablet se k němu vůbec dostalo, je to jen víc či míň nevěrohodná generalizace. Pervitin vojáci užívali, především kvůli potřebě udržet se vzhůru na namáhavých nočních hlídkách. Ale jak drogy zvyšovaly bojový výkon, se nám Ohler neobtěžuje přiblížit.

Adolf za nic nemůže, byl zrovna na mraky

Třetí a nejvíc fascinující část knihy se zabývá Adolfem Hitlerem. Materiál k ní čerpá Ohler výhradně z deníků a zápisků Hitlerova osobního lékaře Thea Morella. Jeho přístup k nim ovšem někdy zavání svévolnou interpretací. Dozvíme se například, že když Morell ve svých zápiscích píše, že jeho pacientovi byla denně v ohromném množství podávána látka X, muselo jít nade vší pochybnost o pervitin a opioid Eudokal. Proč? Těžko říct.

Hitlerův pád do říše narkotik datuje Ohler do roku 1943. Tedhy Vůdci přestaly stačit vitaminové injekce a poměrně neškodné povzbuzováky. Není divu, válečné štěstí začalo Německo opouštět hroutit na všech frontách a to uvádělo do deprese nejednoho člena nacistické elity. A zoufalý Morell se pokouší Hitlera držet v aktivním stavu pomocí „tvrdších látek“. Jako je například Eudokal.

Problém je, jak snadno Ohler najde příčinnou souvislost mezi dávkámi Eudokalu, holokaustem a Hitlerovými tendencemi stále víc zasahovat do vojenských záležitostí. Představa Hitlera jako feťáka, který se v drogovém šílenství rozhodl vyhladit Židy a začal vydávat nesmyslné rozkazy je nesmírně lákavá, jenže mimo jiné neodpovídá časově. Katastrofální rozhodnutí jako například přepadení Sovětského svazu, následovný zákaz průrazných operací zevnitř stalingradského kotle nebo rozhodnutí o vyhlazení židovské populace přišly dávno před začátkem Hitlerova rauše.

Ohler se tu znovu dostává do polohy „Kdyby Hitler nebral drogy, tak by tyhle věci nedělal“. Jenže my dnes už víme, že pro Hitlerova rozhodnutí měly drogy pramalý význam a že by se nejspíš choval stejně, i kdyby byl naprosto čistým abstinentem, jak ho malovala propaganda. Jeho motivy byly daleko hlubší. Drogy z vás Hitlera neudělají. Hitler z vás udělá feťáka.

Nebezpečí omylu během četby

Problematice už se věnovali fundovanější autoři, než je Ohler. Za všechny lze jmenovat dvojici Henrik Eberle a Hans-Joachim Neumann. Ti se ovšem drží velmi těsně faktů a dat, a tak prostě nepřinášejí takové skandální závěry jako Ohlerovo spekulování.

Co ovšem nelze Ohlerovi upřít: psát umí velmi čtivě. Je romanopisec a poloha vypravěče mu sedí daleko víc než role historika. Živé popisy prostředí, výrazů a scény spolehlivě udrží čtenářovu pozornost, místy tak dobře, že se skoro zapomenete zamyslet nad tím, že autor zná detaily příhod až podezřele dobře na to, že se jich neúčastnil.

Provokativní styl, přímočarý a až hyperbolický jazyk osvěží, senzační závěry pobaví a knihu si můžete užívat. Jen je důležité mít na paměti Ohlerův přístup k historiografii. Shrnuje ho na začátku knihy:

„Dějepisectví nikdy není pouhou vědou, nýbrž vždy je i fikcí. ‚Populárně-vědecká literatura‘ v této kategorii přísně vzato neexistuje – neboť fakta jsou v jejím pojetí myšlenkami – nebo alespoň podléhají interpretačním vzorům z vnějších kulturních vlivů. Pokud si budeme vědomi toho, že historiografie je v nejlepším případě literaturou, bude nebezpečí omylu během četby nižší.“

Jinými slovy: autor intepretuje fakta zcela po svém nebo na ně rovnou kašle – a ještě se drze přizná. Pokud knihu vezmete jako bulvár zcela poplatný době postfaktické, můžete si ji užít, jen potom postfakta nevydávejte za fakta. A pokud ji vezmete jako odrazový můstek k pátrání, jak to bylo doopravdy, taky dobře.