V Kamenných Žehrovicích na Kladensku si zateplili školu z roku 1900 způsobem, který zaujal architekta Ondřeje Chutného a pak vlivné kritiky z Archwars. Následovala „mediální kampaň“, nějaký ten humor a studio Qualit muselo kvůli posměšným komentářům promazat svůj Facebook.
Ke kritikům se připojil i odcházející europoslanec Petr Mach. Nepustil se ale ani do projektantů, ani do zadavatele. „Tento druh umění bych nazval – eurosocialistický realismus. ‚Snížení energetické náročnosti objektu základní školy v Kamenných Žehrovicích.‘ Aneb oplácání historické školy polystyrenem a eurookny za 13 milionů,“ glosoval na Facebooku. Status doplnil obrázkem s popisky „před eurodotací na zateplení / po eurodotaci na zateplení“.
Škola v Kamenných Žehrovicích před rekonstrukcí a zateplením
Vítejte ve složitém světě
Ze čtyř předpon „euro“ by to mohlo vypadat, že novou podobu školy vyblil do AutoCADu sám Jean-Claude Juncker, proto si připomeňte tři vrcholy trojúhelníku nevkusu. Zadavatel: česká obec. Autor projektu: český stavař. Největší investor: české Ministerstvo životního prostředí. Ano, do jeho fondů přispěla Evropská komise, ovšem na výzvu české vlády a za podmínek s ní dojednaných. (Jak to funguje, ukazuje třeba tato tiskovka.)
Přivádí nás to ke třem otázkám. Nestojí v Kamenných Žehrovicích spíš pomník českosocialistického realismu, zaplacený z českodotací na zateplení? Můžeme o nevkusných stavbách postavených ze soukromých peněz, například o pražském hotelu Don Giovanni, obdobně mluvit jako o pomníku velkokapitalistického nebo globálně-neoliberálního realismu? A jak je možné, že ve stejném kraji, kde leží Žehrovice, postavila obec Líbeznice z dotací nádherný školní pavilon?
Vítejte ve složitém světě bez jediného velkého původce všeho zla, na kterého by šlo ukázat bez přemýšlení.
Pozoruhodné je i to, že Petr Mach zmiňuje eurookna. S těmi je to jako s europivem: označují jen jeden specifický druh oken z mnoha, které se v Unii vyrábějí a montují, aniž by je Unie samotná nějak preferovala. Navíc se nikde nepíše o tom, že by se obec coby zadavatel rozhodla právě pro dřevěná eurookna; při starších rekonstrukcích kulturního domu a mateřské školy se přiklonili k oknům plastovým. (Na okraj perlička pro ty, kteří vzpomínají na bájné svobodné časy před českým vstupem do Unie: naše národní normy na okna bývaly přísnější než v ostatních unijních státech s výjimkou Skandinávie.)
Zasypat pole krabicemi, než pramen vyschne
Ještě pozoruhodnější ale je, jak i ti nejhlasitější kritici unijních dotací přehlížejí jejich podle mě zásadní bug. Po roce 2020 se může celková výše injekcí razantně snížit, případně můžou vyschnout docela – a na čerpání se proto spěchá. U zateplování nebo i stavění škol to ještě tak nevadí. Necelé dvě štědré dekády jsou ale málo na to, aby mohly v českých městech vyrůst nové čtvrti, které by se kvalitou vyrovnaly předměstím budovaným po dekády od druhé poloviny devatenáctého století do druhé světové války.
Servírujeme svět!
Chytré čtení na víkend
Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek?
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.
Čtení na víkend
Tři příklady můžeme najít v Brně. Prvním velkým projektem popoháněným hrozícím koncem dotací je výstavba nového vlakového nádraží a okolních ulic. Jedna varianta počítá s odsunem do polí skoro kilometr od centra, je na ni nachystaná projektová dokumentace a šly by na ni získat dotace – ale zároveň z mnoha důvodů budí odpor velké části veřejnosti, i té odborné. Druhá varianta by nádraží pošoupla jen o kousek, ale protože s ní žádné porevoluční vedení magistrátu nepočítalo, nemá nachystaný projekt – a dotace by se patrně čerpat nestihly, na což příznivci první varianty nadšeně upozorňují. Aniž bych sám nějak výrazně stranil jedné nebo druhé variantě, přijde mi zoufalé, že o proměně podoby města na příštích několik set let rozhoduje i arbitrární deadline pro přesun peněz z jednoho veřejného hrnku do druhého.
Druhým a třetím příkladem jsou kampusy Masarykovy univerzity a Vysokého učení technického. Areály, kterým by slušela docházková vzdálenost do centra, vznikly v polích na předměstí, protože to tak bylo rychlejší než s někým směňovat pozemky a odstraňovat ekologické zátěže brownfieldů poblíž centra. Do prvního se teď kvůli špatné dostupnosti plánuje postavit lanovka – z dotací, samozřejmě. Oba dva areály jsou jen narychlo postavenými shluky fádních krabic a nikdo se v tom kalupu nestačil zamyslet nad tím, jestli by náhodou neměl kampus tak nějak z definice lákat k zadumané procházce.
Problém s turbovýstavbou by se přitom vyřešit nejspíš dal, kdyby na to měl někdo energii. Škoda, že se jí tolik vyplýtvá na povrchní kritice věcí, které jsou buď v naprostém pořádku, nebo za ně Unie fakt nemůže.
