Vadí vám dvojí kvalita potravin v Unii? Tak co s ní uděláte?

Češi, Slováci, ale i Bulhaři nebo Chorvati si v minulých měsících otestovali, že se v jejich zemích prodávají potraviny s jiným složením, než mají potraviny zabalené do stejných obalů v západní části Evropy. Slovenský premiér Robert Fico dostal dokonce minulý týden za úkol, aby jménem celé Visegrádské čtyřky problém projednal s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem. „To, co se děje v oblasti dvojí kvality potravin, začíná být mezinárodní skandál,“ prohlásil Fico. „Lidé v našich zemích to oprávněně vnímají jako urážku, mají pocit, že jsou občany druhé kategorie.“

Občané států střední a východní Evropy mají pocit „lidí druhé kategorie“ zcela oprávněně. Můžou si za to ale sami. Těžko vinit Evropu z toho, že mají slabé vlády, slabé spotřebitelské organizace. že mají mizernou kupní sílu, když si nedokážou říct o vyšší platy. Těžko vinit Evropu za to, jak malou váhu sami dávají v životě zdravému stylu, jehož základem je i dávat pozor na to, co kupujeme a jíme.

Vlády středoevropských států, místo aby problémy s horší kvalitou u nich prodávaných potravin řešily tam, kde se řešit mají, tedy ve svém státě, chtějí odpovědnost přenést na Evropskou komisi. Jenže ta zcela po právu říká, že se něčím takovým zabývat nemůže, protože jí to v rozdělení kompetencí mezi Brusel a národní vlády nepřísluší.

Ne dva standardy pro Západ a pro Východ. Různé standardy pro různé země

Spor navíc přichází ve chvíli, kdy sílí tlak na Brusel, aby neřešil věci jako zakazování klasických žárovek nebo silných luxů, ale zabýval se jen skutečně zásadními věcmi. „Opravdu by měla Evropa zkoumat kvalitu Nutelly?“ divil se podle webu Politico německý ministr zemědělství Christian Schmidt. Právě v jeho domovině je síla spotřebitelských organizací tak velká, že pokud by nějaký výrobce dodával na trh „šizený výrobek“, s prokazatelně horší kvalitou než v sousední zemi, mohl by se s tím trhem začít loučit.

Je to také proto, že se v západních státech sami zákazníci o kvalitu výrobků zajímají mnohem víc než v Česku.

Mimochodem, otázka dvojích standardů potravin se týká i výrobců v zemích Visegrádské čtyřky, která si na ně tak hlasitě stěžuje. Stačí se podívat třeba na polské potraviny exportované do Německa a Francie a srovnat je s tím, co ti samí výrobci vyvážejí, mnohdy pod identickými značkami, do České republiky nebo na Slovensko. Bylo by asi zajímavé podívat se i na to, jestli náhodou také čeští producenti potravin nevyrábějí pro „západní“ trh lepší potraviny než pro ten domácí.

A když už jsme u oné dvojí kvality potravin – když české úřady nejsou schopny zamezit tomu, aby se pod názvem špekáčky prodávalo něco, v čem není skoro žádné maso, proč chtějí, aby Evropská komise zakročila proti výrobcům, v jejichž rybích prstech pro český a pro německý trh je rozdíl v množství rybího masa pět procent?

Různé standardy ale existují i u potravin v rámci západní Evropy. Stačí se o prázdniny podívat na složení jedné oblíbené pomerančové limonády, která má v takovém Řecku výrazně vyšší podíl pomerančového džusu nejen oproti Česku nebo Polsku, ale i proti Německu. Budou si Němci stěžovat u Evropské komise?

Šunt? Děkuju, nechci

U potravin má Evropská unie kompetenci, pokud jde o jejich zdravotní nezávadnost, nikoli co se týká jejich složení. Jistota, že se z jídla nepřiotrávíme, je v Unii jedna z nejvyšších na světě a unijní systém studují a obdivují mnohé státy světa.

Na argument, že řízení toho, z čeho a v jakých poměrech se mají potraviny skládat, prostě podle evropských smluv Bruselu nepřísluší, opáčí náš ministr zemědělství Marian Jurečka, že prostě změníme evropské smlouvy. Všichni, kdo se trochu zabývají Evropskou unií, vědí, že nic těžšího v Unii není a že k tomu jen velmi těžko najdeme v sedmadvacítce jednomyslnou podporu.

Jednodušší (ale pro naše vlády zřejmě mnohem náročnější než vyzývat jako kolovrátek k akci Brusel) je udělat své domácí úkoly. Od informačních kampaní o šizených výrobcích přes podporu spotřebitelských organizací až po pravidelné a častější kontroly kvality potravin potravinářskou inspekcí a dalšími organizacemi typu výzkumných ústavů nebo vysokých škol.

Anebo k  úplnému kořeni: jednodušší (ale pro nás, české zákazníky zřejmě mnohem náročnější než vyzývat k akci vládu v Praze, vládu v Bruselu nebo prostě nějaké „tynahoře“) by bylo začít dělat svoje domácí úkoly. Prostě se věnovat kvalitě toho, co jíme a pijeme. Pravidelně, ne jen tehdy, když vyjde burcující článek, že Němci mají šunkovatější šunky a rybovatější rybí prsty. Pokud je něco šunt, máme v ruce mocnější nástroj, než kdy budou nařízení odtud či odtamtud: prostě si ten šunt nedáme do košíku. Díky facebookům a vůbec internetu je navíc velice jednoduché tu kterou firmu o výsledcích svého hlasování peněženkou zpravit. A pokud se tím nechcete zabývat a jen si chcete jíst jako v Německu, stačí se posadit k internetu a prostě si potraviny z Německa objednat u některého z rozšiřující se sítě dovozců německých potravin a drogistických výrobků.

Ano, je to složitější než si bez přečtení etikety a bez přemýšlení nakoupit plný košík nejlevnějšího zboží a pak jít nadávat do hospody. Ovšem ti, kteří chtějí, aby za ně pořád někdo něco řešil, se vystavují jednomu velikému riziku. Riziku, že se jednoho dne probudí a zjistí, že někdo za ně řeší úplně všecko. I to, o čem by třeba výjimečně chtěli rozhodovat sami.

Autor je redaktor MF Dnes