Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Ať jim pomůže někdo jiný. Trump chce škrtat zahraniční pomoc

Peter Singer
Peter Singer | 13. 7. 2017 | 19 komentářů | 4 491

Když se Američanů zeptáte, jaké procento vládních výdajů jde na zahraniční pomoc, mediánní odpověď je 25 procent. Správná odpověď je ovšem jedno procento. Není tedy divu, že když prezident Donald Trump zdůvodňuje osekávání pomoci tím, že ji musí posílit jiné země, protože neplatí svůj spravedlivý díl, mnoho lidí mu věří.

Ať jim pomůže někdo jiný. Trump chce škrtat zahraniční pomoc

Škrti

Pravda je taková, že svůj spravedlivý díl neplatí Spojené státy. Je to už dávno, co Organizace spojených národů vyzvala bohaté země ke zvýšení zahraniční pomoci na 0,7 procenta jejich hrubého národního důchodu (což je samozřejmě něco úplně jiného než vládní výdaje). V roce 2016 této úrovně podle údajů OECD dosáhly Spojené arabské emiráty, Norsko, Lucembursko, Švédsko, Dánsko, Turecko, Velká Británie a Německo. Naproti tomu oficiální americká pomoc dosáhla jen 0,18 procenta hrubého národního důchodu čili 18 centů na každých vydělaných sto dolarů.

V absolutních číslech USA stále na zahraniční pomoc vydaly víc než kterákoli ze zemí, které splnily cíl. Německo ale navzdory tomu, že velikost jeho ekonomiky je oproti ekonomice USA méně než čtvrtinová, zaostalo jen o necelých devět miliard dolarů. Jestliže dojde na škrty, které Trump navrhuje, a zároveň Německo své výdaje na pomáhání zachová, USA už nebudou největším dárcem ani v absolutních číslech.

Další podstatné srovnání je srovnání s Británií. Země není tak bohatá jako USA, HDP na hlavu je v Británii o 31 procent nižší. Přesto před několika lety za podpory obou hlavních politických stran dosáhla její pomoc doporučené úrovně, tedy 0,7 procenta HDP – víc než třikrát vyššího podílu vynaloženého hrubého národního důchodu než v USA. Od té doby tuto úroveň drží.

Americká pomoc navíc nesměřuje k těm, kdo ji potřebují nejvíc. Tři země, kam teče největší díl americké rozvojové pomoci, jsou Afghánistán, Jordánsko a Pákistán. Je jasné, že tato volba nesouvisí s tím, kde je rozvojová pomoc akutně potřeba, ale spíš s geopolitickými zájmy Spojených států.

Škrty

Ty, kdo vědí, co by seškrtání americké pomoci znamenalo pro některé z nejchudších lidí světa, tato vyhlídka děsí. Alex Thier řídil americké vládní programy zahraniční pomoci za miliardy dolarů, později se stal výkonným ředitelem londýnského think tanku Overseas Development Institute. Byl právě na návštěvě zdravotnické kliniky v ugandském Buikwe, když obdržel zprávu o Trumpově návrhu rozpočtu, který by takovým zařízením přinesl hluboké škrty.

Klinika v Buikweá, která slouží 33 tisícům lidí, přežívá s měsíčním rozpočtem 150 dolarů. V den Thierovy návštěvy se objevilo 40 potvrzených malarických infekcí a právě malárie zůstává hlavní příčinou úmrtí v oblasti, přestože ji lze za zhruba tři dolary vyléčit.

Do očí bijící rozdíl mezi náklady na léčbu chorob a prevenci úmrtí v Ugandě a USA svědčí o tom, že Trumpem navržené snížení výdajů za zahraniční pomoc – zejména za globální zdravotní programy – hluboce pohrdá životy a prosperitou lidí za hranicemi USA. Když člověk vezme v úvahu, jak nízký podíl svého hrubého důchodu dávají USA na zahraniční pomoc, Trumpovo rozhodnutí je ještě ostudnější.

Říká se občas, že bychom zahraniční pomoc neměli poskytovat, protože vytváří závislost. Řekněme si to jasně: Trumpem navržené škrty pomoci by mnoha lidem způsobily smrt a mnoha dalším utrpení v důsledku nemocí či postižení, jimž bylo možné předejít lepší zdravotní péčí.

Abychom možnost vzniku závislosti mohli použít k ospravedlnění škrtů, potřebovali bychom nezvratné důkazy nejen o tom, že některé programy pomoci vytvořily závislost, ale že závislost vytvářejí konkrétní programy na podporu globálního zdraví, jichž se mají škrty negativně dotknout. Za neexistence takových důkazů je nepotvrzená hypotéza nedostatečným důvodem nechat lidi umírat či zvětšovat jejich utrpení.

Uganda se zdá být příkladem země, jíž se dostává značné množství pomoci, a přitom navzdory hypotéze, že pomoc vytváří závislost, dosahuje rychlého hospodářského pokroku. Počet Uganďanů žijících v krajní chudobě, jak ji definuje Světová banka, poklesl z 53 procent v roce 2006 na 34 % v roce 2013. Ostatně řada afrických zemí nese čím dál větší část břemene, neboť vyberou mnohem víc vlastních příjmů a utrácejí je v kapitolách jako zdravotnictví a školství. Tyto snahy vybírat víc prostředků podporují i dárci, včetně USA. V Trumpově návrhu rozpočtu by však podíl Spojených států na této podpoře zmizel.

Navrhované americké škrty v globálních zdravotních programech by vládě ušetřily asi 2,3 miliardy dolarů. Jelikož celkové odhadované výdaje federální vlády v 2017 dosahují zhruba čtyř bilionů dolarů, znamená to asi jeden dolar na každých 2000 dolarů, jež vláda zřejmě utratí. Z hlediska dobra je snadno možné, že právě tyto globální zdravotní programy nabízejí nejlepší hodnotu ze všech programů federální vlády. Všechny škrty pomoci, globálních zdravotních a jiných programů, jakož i diplomatických a mírotvorných snah, dosahují celkem 19 miliard dolarů, stále méně než 0,5 % výdajů federální vlády.

Existují vítané náznaky, že někteří republikáni v Kongresu USA navržené Trumpovy hluboké škrty v americké pomoci odmítnou. Doufejme, že tak skutečně učiní. Zahraniční pomoc – zejména pomoc, která zachraňuje životy a zmírňuje lidské utrpení – by neměla být stranickým tématem.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč

Copyright: Project Syndicate, 2017

Autor článku

Peter Singer

Peter Singer

Peter Singer je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a čestným profesorem Melbournské univerzity. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Animal Liberation, The Life You Can Save, The Most Good You Can Do a nejnověji Ethics in the Real World.