Jan Charouz: Dělíme se o bydlení, proč ne o auta

Ještě před pár lety se za volantem superrychlých sporťáků a formulí proháněl na světoznámých závodních okruzích. Dnes řídí start-up, který chce Čechy naučit sdílet jejich auta. „Lidé svá auta průměrně využívají jen hodinu denně, zbytek času vůz stojí v garáži nebo na parkovišti. Nevidím důvod, proč by si majitel nemohl finančně přilepšit a auto během nevyužitého času pronajmout,“ říká devětadvacetiletý šéf nového carsharingového projektu SmileCar Jan Charouz a dodává, v čem je sdílení aut výhodné pro klienty: „Ve srovnání s autopůjčovnami jsme výrazně pohodlnější a levnější.“

Proč jste skončil se závoděním?

Měl jsem pocit, že jsem za volantem dosáhnul osobního maxima a že se už budu jen těžko posouvat dál. Motosport navíc citelně zasáhla finanční krize. Firmy razantně krátily rozpočty na marketing a motorismus byl první sport na ráně, protože se na něj pohlíží jako na neekologický. Sponzorů postupně ubývalo a najednou jsem byl v situaci, kdy bych jezdil skoro zadarmo nebo za to dokonce ještě musel platit. To si radši vezmu motokáru a půjdu si zajezdit jen tak pro radost. Profesně jsem se začal věnovat jiným věcem. Naštěstí jsem tu možnost měl.

Nechybí vám adrenalin?

Ani ne. Já se teď hodně vyblbnu na jetsurfu.

Na čem?

Je to super sport, navíc český vynález. Můj kamarád Martin Šula před lety přidal na karbonové prkno motor a udělal s ním díru do světa. Dnes nestíhá vyrábět a jeho motorizované surfy si objednávají lidé jako Roman Abramovič nebo Justin Timberlake. Založila se federace organizující seriál mistrovství světa Motosurf GP, kterého se taky účastním. Jezdí se v Americe, Číně, Francii, Anglii a samozřejmě v Praze.

Ve srovnání s formulí 1 je to ale trochu něco jiného. Co chybělo k tomu, abyste zvládnul poslední krok a zajel si závod mistrovství světa?

Šlo o kombinaci několika faktorů – jména, kontaktů, zkušeností, ale třeba i národnosti. Jezdců, kteří byli na podobné úrovni jako já, byly stovky. Nakonec je to dost o vyjednávání a politice. V dnešní době funguje formule 1 tak, že když přivedete sponzora za dvacet milionů, můžete jezdit. Něco takového jsem vážně nechtěl, takže mě to vlastně tolik nemrzí.

Opravdu?

Když byla v roce 2011 Velká cena Brazílie a hlavnímu jezdci týmu Vitantoniovi Liuzzimu bylo špatně, tak jsem jel první volný trénink a šel jsem spát s tím, že půjdu do hlavního závodu. Druhý den se mu ale udělalo líp, takže mě za volant nakonec nepustil. Tehdy mě to samozřejmě dost mrzelo. Lhal bych, kdybych říkal, že ne.

Jak Liuzzi v Brazílii nakonec dopadnul?

Bouchnul mu motor. Takže mě to asi nemusí zas tak štvát. (smích)

Jak se testovací jezdec formule 1 dostane do čela start-upu na sdílení aut?

Nechtěl jsem být závodník, co v životě umí jen točit volantem a šlapat na pedály. Studoval jsem proto byznys v Anglii a absolvoval řadu zajímavých stáží. Chvíli jsem se věnoval developmentu, ale projekty se tam připravují klidně i deset let a na to jsem neměl trpělivost. Pak jsem zkoušel bankovnictví, které má sice spád, ale člověk tam zase jenom točí čísla a netvoří nic hmatatelného. Potom jsem nějakou dobu působil v restauračním byznysu – dělal jsem externího šéfkuchaře v jedné pražské restauraci a taky jsem na magistrále založil fastfood Pit Stop na principu drive in.

Carsharing je tomu ale pořád celkem vzdálený…

Dal jsem se dohromady s Leošem Novotným z Leo Expressu, který dělá spoustu skvělých projektů. Jemu se líbily moje nápady a já zase sdílím jeho vizi železnice jako páteře veškeré dopravy. Říkal jsem mu ale, že se musíme víc zaměřit na situace, kdy cestující – ještě, nebo už – nesedí ve vlaku. Začali jsme proto vymýšlet, jaké služby by šly k vlakům doplnit. Cestujícím na Zlínsku například nabízíme odvoz mikrobusem přímo k nim domů před dveře. Testujeme taky půjčovnu elektrických koloběžek. A rozjeli jsme parkoviště u nádraží, kde člověk nechá auto, skočí na vlak a jede. Hned nás ale napadlo, že ta auta jsou pak totálně nevyužitá a stojí tam celý den, někdy i delší dobu.

Půjčovali byste za úplatu auto, když by zrovna nejezdilo pro vás?

KlidněSnad jedině za hodně penězNe. bojím se o nějNe, auto nepůjčujuNe, auto potřebuju mít pořád dostupnéNe, auto nemám

Hlasovat

Takže by si je mohli půjčovat další lidé…

Přesně tak. Ekonomicky ale nedávalo smysl, aby to byla služba jen pro klienty Leo Expressu, takže jsme to rozpracovali do většího modelu a založili firmu SmileCar, aby projekt mohl pokračovat vlastním životem.

Nejsou Češi na carsharing příliš konzervativní?

Když bychom se na to dívali takhle stereotypně, tak možná trochu ano. Spíš bych ale řekl, že jsme dost podezíraví k novým věcem, místo očividných přínosů řešíme pochybnosti, jaké to má háčky a co všechno se může stát. S mladšími generacemi se to už ale mění.

Mnohem větší blok, se kterým musí bojovat carsharingové firmy po celém světě, je ale vnímání auta jako statusového symbolu. Člověk se jím chlubí, opečovává ho, považuje ho za svého mazlíčka. I tohle se už naštěstí mění, spousta mladých si ani nedělá řidičák, jiní zase berou auto pouze jako praktický dopravní prostředek, už to zkrátka není člen rodiny. A podstatnou roli hraje samozřejmě i větší důraz na ochranu životního prostředí.

Opravdu tak přemýšlí tolik lidí, že se z toho dá udělat fungující byznysmodel?

Věřím, že ano. Právě proto jsme se rozhodli pro peer-to-peer model, tedy že si auta půjčují lidé mezi sebou a my jsme jen prostředník. Jsou tady i modely carsharingu, kdy si firma koupí flotilu tří set aut, rozhází je po městě a čeká, až si je lidé začnou půjčovat. My ale máme pocit, že aut už je ve městech beztak dost. V Praze teď sotva zaparkujete. Je tu přes milion aut na 1,2 milionu obyvatel, včetně dětí. V celé České republice je pak přes pět milionů vozů. Takže nám dává větší smysl použít vozidla, která tu už jsou, jen je zrovna v daný moment nikdo nevyužívá.

Jiný carsharing

AJO – carsharingový koncept, který se podobá spíš modernější verzi autopůjčovny, jsme představili v rozhovoru nedávno:

Jaromír Klimek založil carsharingovou firmu AJO před třemi lety v Brně. Známí ho od podnikání odrazovali a vymýšleli scénáře, co všechno se může nepovést. Sýčkovali zbytečně. Dnes má přes třicet aut a díky sedmimilionové investici se rozšiřuje i do Prahy.

Sdílení aut má výhody i pro ty, kteří na něj plivou

Těším se na samořiditelná auta

Před chvíli jste mluvil o tom, že auto přestává být statusový symbol, teď zase o ochraně životního prostředí. Zrovna u bývalého profesionálního závodníka bych čekal, že bez vlastního auta nedá ani ránu.

Auta mám doma sice dvě, ale už na to taky koukám jinak než dřív. Se smartem jezdím všude po Praze, je to taková větší nákupní taška. Superb mi stojí před barákem klidně týden dva bez využití, než s ním vyrazím někam na hory nebo na surf. Jen to dokazuje, že by se pro něj našlo i další uplatnění.

Takže si přes SmileCar můžu půjčit vaše auto?

Jasně, bylo by divné, kdybych vedl tenhle projekt a bál se přes něj nabízet vlastní auta. Zrovna nedávno si smarta půjčil kluk, který si domluvil s přítelkyní romantický výlet za Prahu. Je to cabrio a jede svižně, takže je to příjemné svezení.

Já bych největší problém podobného konceptu viděl právě v tom, že se lidé nebudou chtít o své auto dělit s někým cizím. Jak se vám to daří překonávat?

Podívejte se, jak skvěle funguje Airbnb, přes které nabízíte vlastní bydlení. To je přece ještě mnohem osobnější záležitost. Samozřejmě jsem měl taky obavy, jak se k tomu lidi postaví. Od spuštění projektu mě ale mile překvapuje, že zájemců, kteří chtějí půjčit auto a něco si tím přivydělat, není vůbec málo.

Alfa a omega celého konceptu je bezpečnost. V tomhle případě tedy pojištění. Už tady bylo pár projektů, které to neměly dobře ošetřené, a dopadly neslavně. Nám se podařilo uzavřít partnerství s ČSOB pojišťovnou a vyvinuli jsme spolu produkt krátkodobého pojištění auta, které na našem trhu nemá obdoby. Je vtipné, že jako malý start-up tvoříme pojistné produkty pro celý trh, ale dokazuje to, že nejsme jediní, kdo v budoucnost carsharingu věří.

Jak probíhá proces schvalování uživatelů SmileCar?

Schvalujeme veškeré profily, jak auta, tak i uživatele. Když si u nás chce někdo půjčit auto, vyplní registraci, přihlásí se a nahraje do systému kopii občanky a řidičáku. My si ho pak v dostupných registrech prověříme, a pokud je všechno v pořádku, aktivujeme jeho profil. Majitelé aut prochází stejným procesem. Pokud chtějí jen pronajímat, nevyžadujeme řidičák, ale jen občanku.

Auta prověřujeme přes systém Cebia, který je dalším z partnerů našeho projektu. Zjistíme, jestli není kradené, nebo jestli nemá nějaký jiný problém. Na základě odhadnuté ceny pak majiteli navrhneme cenu půjčovného na den, která odpovídá zhruba třetině procenta hodnoty auta. Majitel si pak ještě může určit, jestli chce o něco zlevnit, nebo naopak zdražit.

Proč bych si měl půjčit auto zrovna přes vaši platformu místo toho, abych se vydal do autopůjčovny?

Jít do autopůjčovny a všechno vyřizovat není vůbec příjemný proces. Obnáší to spoustu papírování, zbytečné formality a ještě po vás často chtějí vysokou zálohu. U nás tohle všechno odpadá. A zásadním argumentem je samozřejmě cena. Když to srovnám s velkými půjčovnami, jsme levnější o padesát až šedesát procent. Oproti menším je to zhruba dvacet až třicet procent. U nich ale obvykle bývá ještě nějaký háček, jako je třeba dvacetitisícová záloha, skryté servisní poplatky nebo to, že nabízená cena platí jen pro dlouhodobější vypůjčení auta.

Jan Charouz

Narodil se v roce 1987. Závodnickou kariéru začínal na motokárách a postupně se přesouval k rychlejším vozům. Jezdil šampionát formulí BMW, formule 3000 a také sérii Le Mans, včetně slavného závodu 24 hodin Le Mans, ve kterém v roce 2009 skočil na čtvrtém místě. V roce 2010 se stal testovacím jezdcem týmu formule 1 Renault.  

Vystudoval mezinárodní obchod na Regent’s University v Londýně. Zkušenosti získával na stážích u společnosti Crestyl nebo švýcarské firmy Banque Baking Brothers Sturdza. Doposud pracuje jako strategický poradce v rodinném holdingu Charouz Group. Nyní působí jako generální ředitel start-upu SmileCar a door-to-door manager v Leo Express.

Peer-to-peer projekty vypadají cool a inovativně. Spousta z nich už ale v Česku narazila na to, že jde o malý trh. Nemáte strach, že by se to mohlo týkat i vás?

Samozřejmě si velikost českého trhu uvědomujeme a z dlouhodobého hlediska chceme zamířit do zahraničí. Na druhou stranu je pro nás zdejší trh perfektní možností, jak si ověřit svůj byznysmodel. Češi jsou hodně vynalézaví, vždycky zkoušejí, jak jde systém obejít. Pokud to bude fungovat u nás, věřím, že už všude.

Nebudou pak zahraniční trhy už přesycené?

Pár silnějších hráčů už v Evropě je, ale zatím tady není nikdo vyloženě dominantní, kdo by agresivně obsazoval všechny trhy, takže na zahraniční expanzi máme ještě čas.

Budete mířit hlavně na východ?

Protože je náš majoritní vlastník Leo Express, využíváme nejrůznější synergie, které se logicky nabízejí. Tím pádem pro nás bude určitě snadnější expandovat do zemí, kde Leo Express jezdí. Prvním krokem tak bude zřejmě Polsko. Rozhodně ale přemýšlíme i o Německu, Rakousku a dalších zemích na západ od nás.

Chceme se ale samozřejmě rozvíjet i v nabízených službách. Intenzivně pracujeme na dalších vylepšeních. Máme v plánu záchytná parkoviště a časem i vzdálené odemykání aut pomocí aplikace. Musíme na to jít ale postupně. Nejdřív chceme Čechy přesvědčit, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaký pro ně může mít carsharing přínos.