Feministka proti feministkám

Americká sociální kritička a esejistka Camille Pagliová má problém s feminismem. Na tom by nebylo nic zajímavého: takový problém má kdekdo. Obohacující čtení dělají z výboru jejího životního díla Free Women, Free Men: Sex, Gender, Feminism tři další okolnosti:

Camille Paglia: Free Women, Free Men: Sex, Gender, Feminism – vyšlo v nakladatelství Pantheon Books v březnu 2017. 315 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle)

Za prvé, Paglia má fenomenální rozhled. Nejenom po historii a filozofii, ale i po stěžejních dílech různých proudů dnešního feminismu. Což by asi mělo být samozřejmé, když o něm chcete psát, jenže jak se můžete přesvědčit v libovolných českých novinách – není.

Za druhé, Pagliová se sama označuje za feministku. Kromě toho se považuje za „transgender člověka, ani ženu, ani muže“ a uvítala by v úředních dokumentech genderovou kategorii „ostatní“. Z čehož vyplývá, že jdou její úvahy dál než k mávnutí rukou „pffff, problémy jiných!“ (K vidění tamtéž.)

Za třetí, Pagliová je libertariánka. Zapálená zastánkyně rovnosti před zákonem a „odstraňování překážek, které ženám brání prosadit se ve společnosti“ – ale taky stejně zapálená zastánkyně individuální zodpovědnosti a svobody slova a odpůrkyně „zvláštní ochrany žen, o kterou usilují některé dnešní nejvlivnější feministky“.

Proč je bezpečnější smět kupovat alkohol od 18 než od 21

I když je volání po zvláštní ochraně žen dobře míněné, podle Pagliové ženy infantilizuje, což zlepšení jejich pozice ve společnosti nepomáhá.

Konkrétním příkladem je třeba boj Naomi Wolfové a dalších feministek proti dominantnímu ideálu ženské krásy v médiích, který podle nich vede k nezdravému poměřování, anorexii a podobně. Pagliová oponuje: „Když se muži dívají na fotbal, taky se přece nerozbulí ‚Takhle rychlej nikdy nebudu! Ani tak svalnatej! Fňuk!‘ Páchají snad lidi sebevraždy potom, co si prohlédli Michaelangelova Davida? Nepáchají. Chápete, co tím myslím? Když uvidíte někoho silného nebo rychlého, řeknete ‚To je přece skvělé!“ A když někoho krásného, máte vzdychnout: ‚Taková nádhera!‘ Tohle se snažím do feminismu vrátit.“

Wolfová, o které Pagliová pohrdavě píše buď jako o „Naomi“ nebo o „Little Miss Pravda“, prý roli médií v šíření anorexie nemístně zveličuje. „Anorexie přichází z bílých rodin, z těch ctižádostivých, perfekcionistických bílých rodin, které své dcery protlačí až na Yale. Naomi přiletí do Anglie a hned ji napadne: ‚Hmmm, všechny studentky s Rhodesovým stipendiem mají poruchy příjmu potravy, hmmm, za to určitě můžou… média!‘ Možná za to může spíš to, že to jsou šprťácké ližprdele, které se nonstop snaží zavděčit rodičům a učitelům.“

Coby libertariánka je Pagliová odpůrkyní řady regulací. Důmyslně argumentuje pro to, aby mohli mladí Američané pít alkohol v barech a restauracích už od osmnácti: tahle veřejná místa jsou pro mladé ženy bezpečnější prostředí než utajené ožíračky na kolejích. Dále odporuje snaze o genderově vyváženou nabídku tělocviku na univerzitách. V důsledku podle ní vedla k tomu, že řada škol zkrátka omezila tradičně mužské sporty, které byly otevřené všem sociálním skupinám, například zápas, a nahradila je disciplínami jako lakros nebo vodní pólo, které jsou oblíbené mezi zbohatlíky. Jednu hierarchii tak nahradila druhá – což je ve Free Women, Free Men častý motiv.

Dcero, vezmi si příklad z Madonny a Merkelové

Nápadité jsou od Camille Pagliové články, eseje a projevy věnované rape culture (společnost je podle ní právě tím, co ženy před znásilněním chrání, nikoliv příčinou znásilňování), heslu „ne vždycky znamená ne“ (odmítání „vždycky bylo a vždycky bude součástí nebezpečných a zároveň okouzlujících rituálů sexu a svádění“) nebo interrupcím (být pro „svobodnou volbu“ je prý slabošský eufemismus, Pagliová je „pro potraty“, ovšem respektuje odpor k interrupcím „stojící na morálních základech“). Vyznává se z obdivu ke zpěvačce Madonně („naučila mladé ženy naplno projevovat své ženství a svou sexualitu, aniž při tom ztrácely kontrolu nad svými životy“) a k Angele Merkelové („je to fotbalová fanynka, milovnice opery, kuchařka a zahradnice – opravdový člověk, ne jako američtí prezidenti uvěznění ve zlatých klecích“).

To všechno jsou místa, se kterými se dá snadno nesouhlasit, ať už se hlásíte k feminismu hlavního proudu, anebo naopak feminismus kritizujete z konzervativních pozic. V obou případech vám ale Pagliová něco dá. Lepší porozumění opačné straně, příležitost znovu si promyslet své názory v konfrontaci s nebývale inteligentními protiargumenty nebo prostě jen radost z toho, jak lehce a přitom důmyslně autorka píše.

Ve vlastní pasti

Jen bolení hlavy mi zato dalo omílání, že jsou genderové role do značné míry podmíněné biologicky. Muži budou kvůli testosteronu vždycky agresivnější, ženy budou vždycky ty, kdo přivádějí na svět děti. Abychom si rozuměli: v tomhle samotném ji neodporuju, odporuju jí v tom, co z takových axiomů vyvozuje. Rozdílnou biologií pohlaví Pagliová například částečně vysvětluje i to, proč je smířená s tím, že na rozdíl od svého studenta nikdy nepřespí pod širákem u pyramid v Gíze. Jak je ale možné, že ve většině míst západního světa může přespat pod širákem nepoměrně bezpečněji? Mají snad egyptští muži víc testosteronu než ti kanadští nebo norští? Stěží. Spíš je jejich otcové a učitelé vedli k menšímu respektu k ženám a jejich autonomii. Znovu: nemám problém s tím, že jsou takové myšlenky nekorektní, mám problém s tím, že jsou nekonzistentní se zbytkem úvah. Pagliová totiž infantilizuje muže, ze kterých dělá hory masa ovládané hormony. U stoupenkyně libertariánství, ctihodného světonázoru založeného na víře, že jsou lidé obdaření svobodnou vůlí a schopni vybírat si mezi dobrem a zlem, to zarazí dvojnásob.

Pamatujme ale na to, že výbor vyzobává z víc než čtvrtstoletí neortodoxního a nezávislého přemýšlení (v devadesátých letech Pagliová coby jedna z mála registrovaných demokratek volala po odstoupení Billa Clintona kvůli jeho poměru s Monikou Lewinskou; nepřekvapuje, že její vystoupení na amerických školách běžně doprovázejí protesty). To je jeden důvod, proč nad nekonzistencemi přimhouřit oko a knihu přečíst. Tím druhým je radost ze setkání s člověkem, se kterým se budete bez ohledu na svou pozici většinu času v duchu hádat – jenže to hádání bude díky jejímu intelektu a výmluvnosti mnohem zábavnější než přikyvování utvrzujícím sloupkům v oblíbeném týdeníku.

Autorka, která kritizuje „bezpečné prostory“ na školách a pracovištích, vlastně celý život svými texty budovala nebezpečný prostor. Free Women, Free Men: Sex, Gender, Feminism jsou dveře do světa, ve kterém nic není samozřejmé a ve kterém je nutné o všem znovu přemýšlet.

Úvodní fotka: Camille Pagliová na konferenci Fronteiras do Pensamento (Hranice myšlení) v São Paulu, 2015. Fronteiras do Pensamento, licence Creative Commons BY-SA 2.0