Macron (a Lurdy) dávají naději

Galský kohout zůstane na evropském dvorku. To je jistota vyplývající z prezidentských voleb ve Francii.

Emmanuel Macron, nyní centrista, zastánce eura a stále těsnější Evropské unie, který se chystá reformovat sociální stát, porazil ve druhém kole nacionalistku a bojovnici za frank Marine Le Penovou. Koncem týdne tak nakráčí do Elysejského paláce, v němž vystřídá socialistu Françoise Hollanda.

Jak vyléčit Francii

Macron, v devětatřiceti nejmladší prezident Francie, tam dorazí jako posel změn. Anebo jako spasitel? Až donedávna se analytici předháněli v katastrofických scénářích pro případ vítězství Le Penové. Třeba ekonom Henrik Enderlein ve Spiegelu předpověděl, že „po triumfu Le Penové finanční trhy do 48 hodin, nejvýš však do několika dnů, zničí euro“.

Je každopádně zjevné, že Francie silnou reformní vládu potřebuje. Její dluh se blíží stu procent hrubého domácího produktu a nákladný sociální stát je neudržitelný, táhne Francii ke dnu. Veřejné výdaje ukrajují z HDP přes 56 procent (nejvíc mezi vyspělými státy). Nezaměstnanost je nad deseti procenty a bez práce je každý čtvrtý mladý Francouz.

Kdeže jsou ty časy, kdy se galský kohout chlubil přebytkovým rozpočtem, jeho dluh nedosahoval ani třiceti procent HDP a nezaměstnanost se držela pod třemi procenty? Správná odpověď: Naposledy to bylo v roce 1974, od té doby se Francie trvale zadlužuje.

Macron to chce změnit. Prosazuje škrty ve výdajích, ročně minus dvanáct miliard eur – takže do pěti let by měl ušetřit pět procent. Ujišťuje, že Francie za jeho prezidentství dodrží schodkový limit eurozóny (tři procenta HDP).

Nový prezident má v plánu ořezat státní aparát. Do pěti let má zmizet 120 tisíc úředníků. Žádné propouštění ale nečekejte, jsme ve Francii, a tam je přijatelné jedině bezbolestné řešení – úředníci zmizí tak, že odejdou do důchodu a stát za ně nepořídí náhradu.

Macron také slibuje, že sníží korporátní daň (z 33 na 25 procent) i sociální odvody. K tomu se chystá liberalizovat pracovní trh. Chce, aby firmy mohly překračovat pětatřicetihodinový pracovní týden.

Vůdce, nebo chromá kachna?

Všechno dává smysl – určitě lepší recepty, než poslat nemocné hospodářství do Lurd. Jenže co z toho se stane skutečností?

„Porazit Marine k záchraně Francie nestačí,“ upozorňuje ve své analýze web Vox. Francie má hybridní politický systém – mix evropského parlamentarismu a americké prezidentské vlády. Francouzský prezident je nejmocnějším z evropských prezidentů, na rozdíl od amerického prezidenta ale nemůže vládnout bez většiny v parlamentu.

Kolik ze slibovaných reforem Macron uskuteční a kolik jich zůstane jen na papíře, proto záleží na výsledku červnových voleb do Národního shromáždění (dolní komora parlamentu). Bude to vlastně třetí kolo voleb prezidentských.

Macronovu startupu En Marché! (Vpřed!) se v nich ještě donedávna velké naděje nedávaly. Pokud ale nadšení z Macrona Francouzům pár týdnů vydrží, může se přetavit v úspěch jeho strany. Koalice En Marché s centristickým hnutím MoDem postupuje v průzkumech vpřed, podle těch nejnovějších by mohla dostat čtvrtinu hlasů, víc než republikáni nebo socialisté.

Pokud neuspěje, Francie v létě vstoupí do období kohabitace. O moc se podělí prezident a vláda z odlišných politických táborů. Macron by se v takové situaci doma příliš neprosadil, byla by z něj chromá kachna.

Spolupráce s republikány nebo socialisty bude pro něj svízelná. První ho pokládají za naředěného socialistu, v očích druhých je odpadlík nebo rovnou zrádce – odešel z vlády socialistického prezidenta Françoise Hollanda a založil konkurenční stranu.

Nový prezident nemůže počítat ani s kdovíjak výraznou podporou veřejnosti. Pravda, ve druhém kole vyhrál přesvědčivě (66 ku 34 procentům hlasů). Ale jen proto, že mnozí voliči hlasovali „proti Le Penové“.

Zpátky na tandem

Pokud by vládl v kohabitaci, ctižádostivý politik by se chtěl blýsknout aspoň v evropské politice. Má v ní jasno. Řadí se do společnosti státníků, kteří hlásají stále těsnější Evropskou unii, jinými slovy – víc Evropy. Prohlašuje, že jeho cílem je oživit francouzsko-německý tandem.

Už před dvěma lety s německým vicekancléřem, sociálním demokratem Sigmarem Gabrielem, sestavil plán, jak posílit eurozónu: Staví na společném rozpočtu, společném ministerstvu financí a společných dluhopisech.

Jistě, konzervativní kancléřka Angela Merkelová není sdílení dluhů nakloněna. Jenže Němci v zářijových volbách můžou po dvanácti letech zkusit něco jiného a do kancléřství vyslat sociálního demokrata Martina Schulze. Není pochyb, že bývalý předseda Evropského parlamentu by měl pro Macronovy plány mnohem větší pochopení.

Nahlíženo z Česka je podstatné, že pro Macrona je Evropská unie především eurozóna. Ostatní kazí celkový dojem a společné dílo. „Eurozóna nezaznamenala v posledních letech žádný pokrok, protože se obávala těch, kteří nechtějí dovnitř a postávají na balkoně nebo tvrdnou v čekárně,“ prohlásil Macron na konferenci o budoucnosti eura.

Po odchodu Británie se poměr sil změní ve prospěch eurozóny. Bude v ní vznikat na devadesát procent ekonomického výkonu celé Evropské unie. A když bude mít společný rozpočet, jak navrhuje Macron, protočí se v ní téměř všechny peníze – od bohatších členů eurozóny ke členům chudším. Pro ty, kteří si nechají vlastní měnu, zbudou jen drobty.

Pokud Macron své vize prosadí, postaví unijní státy stojící mimo euro před otázku, kterou si dřív nebo později beztak musí zodpovědět: Chcete žít v centru, anebo raději na periferii?

Česko v tom zatím jasno nemá.