Prezident od Rothschildů

Kdyby se letošní volby francouzského prezidenta prodávaly v plechovce, mohly by být označeny 2 v 1 – jak základní, tak vrchní nátěr v jednom, respektive volby jak francouzské, tak evropské.

Výstižně to popsal zpravodajský web Politico: „Kam půjde Francie, tam půjde Evropa“. A Francouzi se letos rozhodují, zda půjdou dál v tandemu s Německem, anebo se zařídí po svém.

Kandidátem stoupenců první alternativy bude ve finále voleb Emmanuel Macron, druhý tábor zastoupí Marine Le Penová. Macron podle projekce společnosti Ipsos/Sopra Steria získal v nedělním prvním kole voleb 23,07, druhá Le Penová 21,07 procenta hlasů. (Kompletní výsledky zde).

Ostatní skončili v propadlišti dějin. Mezi nimi kandidáti tradičních stran – republikánů (François Fillon) a socialistů (Benoît Hamon). Znamená to snad, že dělení francouzské politiky na levici a pravici už neplatí?

Každopádně je jisté, že za dva týdny půjdou Francouzi k volebním urnám znovu a byl by div, kdyby v duelu s Le Penovou Macron nezvítězil. Proti jeho soupeřce a její Národní frontě vzniká národní fronta (s malým „n“), neúspěšní kandidáti z prvního kola jeden po druhém vyzývají k Macronově podpoře. OVšem kdoví. Americké volby i britské referendum ukázaly, že v politice je leccos možné – i to, co bývá pokládáno za nemožné.

Mezi čím se tedy budou Francouzi za dva týdny rozhodovat?

Blair versus Trumpová

Zjednodušeně se dá říct mezi politikou Emmanuela Blaira a Marine Le Trumpové.

Teprve devětatřicetiletý Emmanuel Macron, obdobně jako bývalý vůdce labouristů Tony Blair, vyznává třetí (centristickou) cestu. Hlásá společenskou solidaritu, odmítá však šikanovat soukromé firmy regulacemi.

Francouzům se představuje jako posel změn, pro mnohé z nich je ale představitelem globální elity a starých pořádků. Bývalý socialista a investiční bankéř od Rothschildů sloužil za socialistického prezidenta Françoise Hollanda ve vládě jako ministr hospodářství.

Teď vede kampaň v čele hnutí En Marche! (Vpřed!) a Francouze upozorňuje, že není součástí zakonzervované politické scény. „Chci být prezidentem, protože vám rozumím a miluji vás,“ ujišťuje.

Marine Le Penová je stejně jako Donald Trump hlasem nespokojených, zapomenutých a rozhněvaných obětí hospodářského útlumu. A těch je ve Francii s desetiprocentní nezaměstnaností hodně. Třeba v kantonu Hayange, který vyhaslými vysokými pecemi připomíná některé oblasti v rezavém pásu (Rust Belt) na severovýchodě Spojených států.

Marine tvrdí, že liberalizace obchodu „vymazala Francii z mapy“. „Evropa začala jako společenství uhlí a oceli, teď nemáme ani uhlí, ani ocel,“ posteskla si na mítinku ve městě Rouen.

Před evropskou konkurencí i před imigranty (zejména z muslimských zemí) chce Francii chránit důslednou kontrolou jejích hranic.

Ekonomika liberální i vlastenecká

Macron chce liberalizovat pracovní trh – redukovat náklady práce, zrušit zákon o maximální pětatřicetihodinové pracovní době, stejně jako vysoké odstupné pro propuštěné zaměstnance. V plánu má také snížit korporátní i milionářskou daň a osekat nákladný státní aparát o 120 tisíc zaměstnanců. (Leccos z toho prosazoval, ale neprosadil jako ministr hospodářství.)

Jeho ekonomický liberalismus však může končit na francouzské hranici. Upozornil na to jako ministr hospodářství. Z té doby pochází zákon, který prosadil a na jehož základě mohou Francouzi po majitelích cizích speditérských firem požadovat, aby platili řidičům přijíždějících do Francie tamní minimální mzdu.

Recept, který na hospodářské problémy Francie nabízí Le Penová, je vcelku prostý: Ochranářská (nacionalistická) ekonomika s dovozními cly a daněmi ze zahraničních pracovníků vrátí pracovní místa Francouzům.

Se svou Národní frontou je Le Penová řazena na krajní pravici. S pravicovostí však má pramálo společného. Slibuje vyšší sociální dávky a nižší věk pro odchod do důchodu. K tomu ujišťuje, že zachová pětatřicetihodinový pracovní týden i současnou ochranu státních zaměstnanců. Voliče tak krade hlavně socialistům.

Evropy víc, nebo míň?

Macron patří ke skupině politiků, kteří hlásají stále těsnější Unii. S německým ministrem hospodářství Sigmarem Gabrielem sestavil návrh, jak posílit eurozónu. „Aby Evropská unie přežila, musí se alespoň její jádro – státy eurozóny – posunout v integraci,“ píše se v jejich společném textu.

Na rozdíl od Le Penové podpořil Macron politiku „otevřených dveří“ vůči uprchlíkům. „Kancléřka Merkelová zachránila Evropě důstojnost,“ pravil. Věří, že přistěhovalectví pomáhá ekonomice.

Le Penová chce chránit kulturní identitu Francie, vrátit potomkům Galů jejich frank, odvést je ze spojeného velení NATO a osvobodit z unijní „poroby“ – bruselskou Evropu prohlašuje za „žalář národů“. (Totéž kdysi prohlašovali Češi o habsburské monarchii.)

„Udělejme Francii zase svobodnou,“ vyzývá a ujišťuje: „Nebude stát v čele evropské provincie a nebudu sloužit jako vicekancléřka Angely Merkelové.“ 

S přistřiženými křídly

Je příjemné být zvolen francouzským prezidentem, píše web Politico. Připomíná ale, že není tolik příjemné být prezidentem bez většiny v parlamentu

Macronovu startupu En Marche! (stejně jako Národní frontě Le Penové) se přitom v červnových volbách do parlamentu nedávají velké naděje. Francie proto může vstoupit do období nazývaného „kohabitací“ – soužití prezidenta a vlády z odlišných politických táborů.

V takovém případě by Emmanuel Macron na většinu svých reforem mohl zapomenout.

Úvodní obrázek: Laurentlesax / Shutterstock.com