Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Kolik Evropy snese Evropa

Dani Rodrik
Dani Rodrik | 24. 3. 2017 | 9 komentářů | 3 410

Evropský jednotný trh slaví zítra šedesát let od podpisu smlouvy, která ho stvořila. Hospodářská integrace Evropy byla vždycky pár kroků před jejím politickým sjednocováním. Až do devadesátých let, kdy zapnula turbo a nechala politickou integraci daleko za sebou. A k té už, jak píše Dani Rodrik, teď už možná nikdy nebude moci dojít.

Kolik Evropy snese Evropa

Evropská unie zítra slaví 60. výročí od podpisu své zřizovací úmluvy – římské smlouvy, kterou bylo ustanoveno Evropské hospodářské společenství. Jistě je řada důvodů to oslavit. Po staletích válek, nepokojů a masového zabíjení vládne v Evropě mír a demokracie. Evropská unie do svého společenství přivedla 11 zemí bývalého sovětského bloku a úspěšně je provedla postkomunistickou transformací. Ve věku nerovnosti rovněž členské země Evropské unie projevují celosvětově nejmenší rozdíly v příjmech.

Jsou to ale úspěchy minulosti. Dnes se Unie topí v hluboké existenční krizi a o její budoucnosti jsou značné pochyby. Symptomy jsou vidět všude: brexit, drtivé míry nezaměstnanosti mladých v Řecku a Španělsku, zadlužení a stagnace v Itálii, vzestup populistických hnutí a vlna odporu proti přistěhovalcům a euru. Všechny poukazují na nezbytnost zásadní reorganizace evropských institucí.

Politika a hospodářství by měly srovnat krok

Nová bílá kniha o budoucnosti Evropy z pera předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera tedy nepřichází nijak předčasně. Juncker vytyčuje pět možných cest: pokračovat se současnou agendou, zaměřit se pouze na jednotný trh, umožnit některým zemím směřovat k integraci rychleji než ostatním, zúžit agendu nebo ctižádostivě usilovat o jednotnou a kompletnější integraci.

Je těžké s Junckerem nesoucítit. Za situace, kdy jsou evropští politici plně zaujati domácími bitvami a bruselské instituce Evropské unie jsou terčem všeobecné zloby, jít odvážněji s kůží na trh nemůže. Přesto je jeho zpráva zklamáním. Vyhýbá se hlavní výzvě, kterou si Unie musí připustit a kterou musí překonat.

Chtějí-li evropské demokracie znovu nabýt dobrého zdraví, ekonomická a politická integrace nemůžou zůstávat v nesouladu. Buď politická integrace dožene tu hospodářskou, nebo bude třeba hospodářskou integraci utlumit. Dokud se Evropská unie bude tomuto rozhodnutí vyhýbat, zůstane dysfunkční.

Členské státy při konfrontaci s touto neúprosnou volbou pravděpodobně dospějí k různým postojům na škále možností ekonomicko-politické integrace. To znamená, že Evropa si musí vytvořit pružnost a institucionální uspořádání k jejich uspokojení.

Sázka na hospodářské sjednocování

Evropa byla od samotného počátku budována na „funkcionalistickém“ argumentu: politická integrace přijde po hospodářské integraci. Junckerova bílá kniha začíná trefně citátem zakladatele Evropského hospodářského společenství (a francouzského premiéra) Roberta Schumana z roku 1950: „Evropa nebude stvořena najednou ani podle jediného plánu. Bude vystavěna z konkrétních úspěchů, které nejprve vytvoří faktickou solidaritu.“ Vytvořte nejprve mechanizmy ekonomické spolupráce a to připraví půdu pro společné politické instituce.

Zprvu tento přístup fungoval dobře. Umožnil, aby se hospodářská integrace držela krok před integrací politickou – aniž se předbíhala příliš. Poté, po završení 80. let, udělala Evropská unie skok do neznáma. Přijala ambiciózní program jednotného trhu, jehož cílem bylo sjednotit evropské ekonomiky oslabováním národních politik, které brzdily volný pohyb nejen zboží, ale i služeb, osob a kapitálu. Logickým rozšířením této agendy bylo euro, které zavedlo jednotnou měnu uvnitř podmnožiny členských států. To byla v evropském měřítku hyperglobalizace.

Motorem této nové agendy byl souběh faktorů. Mnozí ekonomové a technokraté se domnívali, že se evropské vlády přimkly k příliš intervenčním politikám a že hluboká hospodářská integrace a jednotná měna stát kázeňsky umravní. Nevyváženost mezi ekonomickým a politickým pilířem integračního procesu nebyla z této perspektivy nedopatřením, nýbrž žádoucím rysem.

Mnozí politici si však uvědomovali, že taková nevyváženost je potenciálně problematická. Předpokládali ale, že nakonec přispěchá na pomoc funkcionalismus: za dostatečně dlouhou dobu se vyvinou kvazifederální politické instituce, jež jednotný trh potřebuje jako oporu.

Svou úlohu sehrály přední evropské mocnosti. Francouzi se domnívali, že přenos ekonomických pravomocí na úředníky v Bruselu posílí francouzskou národní moc a globální prestiž. Němci, prahnoucí po souhlasu Francie se znovusjednocením Německa, se přidali.

Snad už je pozdě

Alternativa existovala. Evropa mohla umožnit, aby se vedle hospodářské integrace rozvíjel společný sociální model. K tomu by bylo nezbytné integrovat nejen trhy, ale i sociální politiky, instituce trhu práce a fiskální uspořádání. Rozmanitost sociálních modelů napříč Evropou a nesnadnost dosahování dohod na společných pravidlech by fungovaly jako přirozená brzda tempa a rozsahu integrace.

To by zdaleka nebyla nevýhoda, neboť by to zajistilo užitečný korektiv, pokud jde o nejvhodnější rychlost a rozsah integrace. Výsledkem mohla být menší Evropská unie, hlouběji integrovaná po celém území, anebo Evropská unie s tolika členy jako dnes, ale mnohem méně ctižádostivá ve svém ekonomickém záběru.

Dnes už je možná příliš pozdě pokoušet se o fiskální a politickou integraci Unie. Přenášení moci z členských národních států podporuje méně než jeden Evropan z pěti.

Optimisté možná řeknou, že to neplyne tolik z averze k Bruselu či Štrasburku jako takovému, ale spíš z toho, že si veřejnost představu „více Evropy“ spojuje s technokratickým zaměřením na jednotný trh, bez přitažlivého alternativního modelu. Nastupujícím novým lídrům a politickým uskupením se snad podaří takový model načrtnout a vzbudit pro reformovaný evropský projekt nadšení.

Naproti tomu pesimisté budou doufat, že ekonomové a právníci v nějakém zasutém, temném koutě berlínských a pařížských koridorů moci tajně chystají nasazení plánu B na den, kdy už nebude možné rozvolnění hospodářské unie oddalovat.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč. Mezititulky redakce
Úvodní snímek byl pořízený 25. března 1957 v Římě a zachycuje státníky šesti zemí (mezi nimi například jako třetího zleva francouzského ministra zahraničí Christiana Pienaua nebo jako pátého zleva německého kancléře Konráda Adenauera) při podpisu římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství. Snímek dodala Profimedia   

Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org

Autor článku

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější byla Has Globalization Gone Too Far? z roku 1997. Naposledy mu na jaře 2016 vyšla oslava ekonomie Economics Rules s podtitulem Úspěchy a omyly skličující vědy.