Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Globální občan, domácí ulejvák

Dani Rodrik
Dani Rodrik
15. 2. 2017

Britská premiérka Theresa Mayová přivodila loni v říjnu leckomu šok, když znevážila myšlenku globálního občanství. „Jestli se domníváte, že jste občanem světa,“ řekla, „jste občanem ničeho.“

Globální občan, domácí ulejvák

Její prohlášení se ve finančních médiích a mezi liberálními komentátory setkalo s posměšky a znepokojením. „Nejprospěšnější forma občanství,“ poučil ji jeden analytik, „je dnes ta, při které nedbáte jen o blahobyt hrabství Berkshire [za které je Mayová poslankyní – pozn. red.], ale o planetu.“ The Economist její přístup označil za „neliberální“ otočku. Jeden akademik ji obvinil z odmítání osvícenských hodnot a varoval, že v jejím projevu jsou slyšet „ozvuky roku 1933“.

Vím, jak takový „globální občan“ vypadá: vidím jeho dokonalý exemplář, kdykoli projdu kolem zrcadla. Vyrostl jsem v jedné zemi, žiju v jiné a mám pas obou. Píšu o globální ekonomice a práce mě zavádí do odlehlých míst. Víc času trávím cestováním v jiných zemích než pobytem v jedné z těch dvou, které mi přiznaly své občanství.

Bez institucí, bez odpovědnosti

Většina mých blízkých kolegů z práce se také narodila v zahraničí. Hltám mezinárodní zpravodajství, zatímco místní noviny zůstávají většinu týdnů neotevřené. Pokud jde o sport, vůbec netuším, jak si vede můj domácí tým, ale jsem věrný fanoušek fotbalového mužstva na druhé straně Atlantiku.

Přesto ve mně prohlášení Theresy Mayové rezonuje. Obsahuje podstatnou pravdu – jestliže ji přehlížíme, vypovídá to mnoho o tom, jak jsme se my, světová finanční, politická a technokratická elita, odcizili svým krajanům a jak jsme přišli o jejich důvěru.

Začněme tím, co vlastně slovo „občan“ skutečně znamená. Oxford English Dictionary ho definuje jako „právně uznaného poddaného nebo příslušníka státu či svazu států“. Občanství tedy předpokládá zavedené politické zřízení – „stát či svaz států“ –, jehož členem člověk je. Země taková zřízení mají; svět nikoliv.

Zastánci globálního občanství rychle připustí, že nemají na mysli doslovný význam slova občan. Myslí to obrazně. Technické revoluce v komunikacích a ekonomická globalizace spojily občany různých zemí, tvrdí. Svět se smrsknul a ve svém jednání dnes musíme brát ohledy na globální důsledky. A kromě toho si v sobě všichni neseme vícero překrývajících se identit. Světové občanství nevytěsňuje – a nemusí vytěsnit – lokální ani národní zodpovědnost.

To všechno je velice pěkné. Co ale globální občané opravdu dělají?

Součástí skutečného občanství je diskuze a promýšlení věcí s ostatními občany ve společné politické obci. To znamená, že voláme k odpovědnosti ty, kteří za společenství rozhodují, a účastníme se politiky s cílem ovlivňovat její výstupy. V tomto procesu se moje představy o žádoucích účelech a prostředcích střetají s názory spoluobčanů a tím se prověřují.

Globální občan taková práva ani povinnosti nemá. Nikdo se mu nezodpovídá a ani oni nenesou vůči nikomu žádnou odpovědnost. Nanejvýš vytvářejí komunity se společně smýšlejícími jedinci z jiných zemí. Jejich protějšky nejsou občané po celém světě, ale příslušníci jiných zemí, kteří se sami prohlásili za „globální občany“.

Samozřejmě, globální občané mají přístup do svých domácích politických systémů, kde mohou prosazovat své ideje. Politické zástupce ale volíme, aby hájili zájmy lidu, který je svými hlasy vyslal do funkce. Národní vlády se mají starat o národní zájmy – a plným právem. To nevylučuje možnost, aby voliči jednali s ohledem na osvícený vlastní zájem tím, že při tom budou brát ohledy na dopady domácího dění na ostatní lidi.

Co se ale stane, když se blaho místních obyvatel dostane do rozporu s prospěchem cizinců – což se stává nezřídka? Není právě přehlížení vlastních krajanů v takových situacích tím, co dělá tak špatné jméno takzvaným kosmopolitním elitám?

Jako by milovali všechny lidi, a žádného člověka

Globální občané mají obavy, že když si každá vláda prosazuje své vlastní úzké zájmy, můžou tratit společné zájmy globální. Důvod ke starostem tu opravdu může být, pokud jde skutečně o celosvětové společné téma, jako je změna klimatu nebo nějaká pandemie. Ve většině ekonomických oblastí – v daních, obchodní politice, finanční stabilitě, fiskálním a měnovém řízení – ale platí, že co dává smysl z globálního pohledu, dává smysl také z domácí perspektivy. Že by země měly zachovávat otevřené ekonomické hranice, zdravou obezřetnou regulaci a politiku plné zaměstnanosti, neučí ekonomie proto, že jsou takové přístupy dobré pro ostatní země, ale proto, že přispívají ke zvětšování domácího blahobytu.

Samozřejmě, ve všech těchto oblastech se objevují nefunkční politické přístupy – například protekcionismus. Ty jsou ale odrazem nedobrého domácího způsobu vládnutí, nikoli nedostatku kosmopolitismu. Vyplývají buď z neschopnosti politických elit přesvědčit domácí voliče o přínosech jiného přístupu, anebo z jejich neochoty provádět korekce s ohledem na to, aby jejich politika skutečně prospívala všem.

Schovávat se za kosmopolitismus je v takových případech – například při prosazování obchodní dohody – chabou náhražkou za svedení vítězného politického zápasu o jejich podstatu. Navíc se tak znehodnocuje měna kosmopolitismu i pro případy, kdy ji skutečně potřebujeme, jako třeba v boji proti globálnímu oteplování.

Málokdo vyložil pnutí mezi našimi rozličnými identitami – lokální, národní, globální – tak zasvěceně jako filozof Kwame Anthony Appiah. V přítomném věku „planetárních výzev a vzájemné propojenosti zemí“, napsal v reakci na prohlášení premiérky Mayové, „je smysl pro společný lidský osud zapotřebí víc než kdy dřív“. Nelze nesouhlasit.

Kosmopolité ale často působí stejným dojmem jako postava z Bratrů Karamazových od Fjodora Dostojevského, která zjišťuje, že čím víc miluje lidstvo jako celek, tím méně miluje jednotlivé lidi. Globální občané by si měli dávat pozor, aby se jejich ušlechtilé cíle nestávaly výmluvou pro ulejvárnu z povinností vůči svým krajanům.

Musíme žít ve světě, který máme, se všemi jeho politickými rozepřemi, nikoli ve světě, jaký bychom si přáli mít. Nejlepší způsob, jak posloužit globálním zájmům, je dostát svým povinnostem v politických institucích, které mají nějakou váhu: totiž v těch, které existují.


Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč. Mezititulky redakce 

Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo