Žít a nechat žít. Ale jen v „současném životním stylu“

Tak jsme se přece jen dočkali. Po letech bojkotování a odkládání konečně prošla zákonná norma, která nám vrací to, co by mělo být samozřejmé – právo na čistý vzduch. Stačí jen prochrchlat další tři měsíce a od května bude konečně možné vylézt na ulici a nadechnout se z plných plic bez obavy z udušení…

Pardon. Výše uvedené se samozřejmě nestalo. Správně je to následovně: po mnoha letech bojkotování a odkládání parlament konečně schválil normu, která nám dává právo nadechnout se z plných plic v hospodě. Což je samozřejmě také fajn, v hospodě tráví průměrný Čech pomalu víc času než doma, a když už se má vracet zlískaný pod obraz, proč ještě páchnout dýmem?

Kouř zatracovaný a privilegovaný

Je také důležité chránit zdraví pijanů, aby se nedejbůh nepropracovali k rakovině plic dřív než k cirhóze. Proti alkoholismu ostatně bojujeme stejně tvrdě: svědčí o tom jak nulová spotřební daň na takzvaná tichá vína – díky které stojí litrová krabice stejně jako bochník chleba – tak i velkorysá možnost odepisovat náklady za víno z daní (ano, to lze). Proti pivu pak stát postupuje tak tvrdě, že ho sám vyrábí a poslanci se můžou přetrhnout, kdo hlasitěji podpoří nižší zdanění.

Alkohol je ale společenský fenomén, tmel vsi i velkoměsta, zatímco kouření slovy senátorky Emmerové „do současného životního stylu nepatří“. Podroušenost bezesporu ano, také jsme ve spotřebě piva světové jedničky a téměř pětina dospělých Čechů pije nad zdravotně únosnou míru.

Opít se tedy budeme moci v legislativně vylepšené atmosféře. Jakmile vykročíme ze dveří hostince, nárok na nezávadný vzduch končí. Zapomeňme teď na alkoholismus, tohle je přece na celém protikuřáckém tažení nejpozoruhodnější. Politici a bezpočet „ochránců zdraví“ vynaložili mimořádné úsilí, aby se lépe dýchalo v hospodách. Ale dokážete si vzpomenout, kdy se naposledy někdo z nich se stejnou vervou zasadil o čistý vzduch na ulicích?

Pohostinské zařízení je de iure veřejným místem stejně jako ulice. Významný rozdíl však nalezneme snadno – vlézt do hospody je dobrovolným rozhodnutím každého jedince, zatímco po ulici musí chodit každý, pokud tedy nesedí za volantem. Ulice jsou jednoznačně významnějším veřejným prostorem než kterákoli nálevna, přesto se pro čistý vzduch zde nedělá prakticky nic. Kavalkády osobních aut seřazené v nekonečných hadech vypouštějí od rána do večera dým do oken, obličejů a kočárků. V některých částech měst se dá větrat jen v noci; několikrát do roka se nedoporučuje vycházet kvůli smogu.

Každý zastánce zákazu kouření, který pravidelně sedá za volant svého plechového mazlíčka, by se měl stydět podívat do zrcadla. Omezoval vás dým u piva? Pak vězte, že vy zase omezujete všechny neřidiče svými zplodinami, hlukem a mnohdy i bezohledností, která každý rok ústí ve stovky mrtvých a desetitisíce zraněných. Škodíte tak jako kuřáci, ale zatímco vám stačilo změnit lokál, vaše oběti nemají kam utéct, pokud se nechtějí stěhovat na samotu.

Ve jménu pokroku

Městské zásobování a infrastruktura se bez automobilů neobejdou. Pro osobní dopravu to rozhodně neplatí, neboť Česká republika je protkána mimořádně hustou sítí MHD, meziměstských autobusů i železnice. Drtivá většina těch, kdo lezou denně do auta, tak činí pouze kvůli vlastnímu pohodlí, přičemž v klidu škodí svému okolí, chodci počínaje a památkami konče. Cyklisté jsou stále psanci silnic, kteří mohou považovat za úspěch už to, že kličkovanou mezi kapotami přežijí.

Nabízela by se tedy otázka, kdy se parlamentní antitabakisté stejně hlasitě ozvou proti automobilům, kdy přijde ta novela drasticky omezující osobní dopravu. Odpověď je samozřejmě snadná: nikdy, pokud chtějí být ještě někdy zvoleni. Auta přece do současného životního stylu patří stejně jako alkohol, takže je všechno v pořádku.

Ukazuje se tak skutečná tvář dlouhodobé protikuřácké kampaně, kterou nechtěně, ale přesně vystihla Milada Emmerová. Nikdy nešlo v první řadě o zdraví, protože jiné druhy poškozování sebe i svého okolí nechávají ty samé lidi v klidu; nemluvě o tom, že se tvrdě bojovalo i proti kuřárnám bez obsluhy, kde kuřáci tráví výhradně sebe navzájem.

Boj proti cigaretám se stal jen laciným a bezpečným důkazem toho, že jeho propagátor stojí na straně Dobra a Moderny. Většina využila své převahy a rozhodla se minoritu ne omezit, ale rituálně zašlapat co nejhlouběji do země.

Bohužel se v tomto případě nejedná o autokraty, od kterých lze selektivní šikanu vůči některým částem společnosti očekávat. Nyní se k témuž propůjčili zejména liberálové, kteří na jedné straně zuřivě hájí práva sebebizarnějších menšin na společenské uznání, aby zároveň jedním dechem jásali nad vyháněním kuřáků na mráz či do kuřáckých kukaní o půdorysu kadibudky. Legalizace měkkých drog je konečně in, zato se Sartrovi ze starých fotek retušuje cigareta. Pokrok ve své nejzářivější podobě.

Ale k něčemu ten zákaz přece jen bude. Až příště město zahalí smog, můžeme se jít nadýchat čerstvého vzduchu do hospody.