Juncker ztělesňuje všechno, co je v současné politice špatně: vystudoval práva, ale v oboru nikdy nepracoval, stal se sekretářem velké středopravé politické strany (stejná ideologická rodina jako německá kancléřka Angela Merkelová). Pod svou ochranu ho přijal Jacques Santer, bývalý předseda lucemburské vlády a pozdější předseda Evropské komise – a nakonec Juncker strávil ve vládě přes třicet let.
V rodném Lucembursku se Jean-Claude Juncker dál těší nesnesitelné oblibě. Když se tam v roce 2005 konalo referendum o evropské ústavě, Juncker pohrozil, že v případě neúspěchu odstoupí, a udělal z něj referendum o své osobě. Ve Velké Británii by to bylo normální politické gesto, ale lucemburské voliče opravdu vylekalo. Juncker dokázal Lucembursko přesvědčit, že pokud má ve světě nějaký význam, tak jedině díky němu a skrze něho. Co by si bez něj asi počalo? S Junckerem nakonec hlasovalo 56 procent voličů.
Útěk
Pojďme si připomenout, proč Juncker o několik let později doopravdy odstoupil: šlo o rozsáhlou špehovací aféru, tajná služba opakovaně a systematicky prováděla nezákonné operace. A ačkoliv tajná služba je přímo podřízená premiérovi, Juncker nikdy neuznal svoji odpovědnost.
Při konfrontaci se stočtyřicetistránkovou zprávou o svých pochybeních Juncker jen poukazoval na své úspěchy. Nebýt velkého Junckera, tvrdil, kdo by vůbec věděl, že je nějaké Lucembursko? Než aby čelil domácím problémům, utekl pak před nimi ke svým mezinárodním přátelům, aby osvědčil svou důležitost v Evropské radě.
Až musela dojít trpělivost Junckerovým socialistickým partnerům z koalice, kteří nakonec přetrhli jeho dosud dokonalou kariéru.
Říkává se, že když se chcete stát evropským komisařem, musíte napřed prohrát doma volby a že současný předseda Evropské komise je příkladem. Juncker ale předčasné volby, které následovaly po jeho rezignaci, neprohrál. Jeho strana drtivě vyhrála se ziskem víc než třetiny hlasů. Tři velké opoziční strany se ale spojily do koalice, dosáhly těsné většiny a po dlouhé době Junckera a jeho stranu odstavily od moci.
K jeho jmenování předsedou Evropské komise by ale došlo tak jako tak.
Kde řeči neplatí
Junckerovy výhružky, co by se všechno mohlo Británii stát, když si zvolí odchod z Unie (většina se jich později prokázala jako nepravdivá), nechaly Brity chladnými. Neměli valnou představu, kdo vůbec je – a on si měl spočítat, že jeho kouzlo bude mít stěží kde takový dopad, jako má v Lucembursku.
Realita porazila Junckerův idealismus rozdílem třídy. A to samé se stane, až dojde na vyjednávání s novou britskou vládou o podmínkách přístupu Volkswagenu a Stelly Artois na tamější trh. Nebude už vyjednávat s elektorátem o 300 tisících hlav, ale s pátou největší ekonomikou světa.
Juncker je mistr v předstírání politické moudrosti. Rád by, aby ho lidé viděli někde mezi Jeanem Monnetem a Robertem Schumanem. Nadevšecko touží po staré Evropské unii a maluje si, že ji dokáže udržet svalnatými řečmi, jaké se mu osvědčily doma.
Realita ho poučí, jak moc se plete.
Nemoc je moc
Ovšem Junckerova rezignace – kterou požadoval český ministr zahraničí – by ani v nejmenším neřešila fundamentální problém spočívající v centralizaci moci v institucích Evropské unie. Moc možná dělá z lidí horší lidi, ale podstatně víc prostě přitahuje ty, kteří už špatní jsou.
„Úspěchu dosáhnou ti, kterým nepřekáží svědomí a morálka,“ napsal Friedrich Hayek. Těžko hledat slova, která by líp vystihla panopitkum národních politiků v důchodu katapultovaných na vrchol evropských institucí.
Jean-Claude Juncker ale není nemoc. Je pouhým příznakem choroby. Choroby jménem moc.
Původně vyšlo na Washington Examiner. S laskavým svolením autora přeložil Josef Tětek. Mezititulky Finmag
