Příliš těsná kazajka Evropské unie

Evropská unie vyhlásila za cíl postupně sblížit ekonomickou úroveň členských zemí. Nástrojem, jak sblížení urychlit, měla být mimo jiné jednotná měna.

Jenže realita se s cílem rozchází. Studie německé investiční společnosti Flossbach von Storch poukazuje, že nůžky mezi státy eurozóny se rozevírají, majetkové nerovnosti mezi nimi rostou. Sever Evropy vedený Německem bohatne, jih stagnuje, v některých případech dokonce chudne.

Ani většina nových unijních států z východní a střední Evropy, které zůstaly mimo oblast eura, nejbohatší státy nijak výrazně nedohání. Bohaté země se proto snaží chránit své sociální systémy před chuďasy z jihu a východu a volný pohyb lidí i služeb dostává na frak.

Pomohli sami sobě

David Cameron se snažil pro Brity vyjednat „úlevy“, které by je usmířily se členstvím v Evropské unii. Až na výjimky narazil. Leckteří ostrované tak nejspíš nabyli dojem, že je starý kontinent chce vytěsnit. Proto hlasovali pro brexit.

Několik ústupků však britský premiér z Unie přece jen vymámil. Třeba právo snížit přistěhovalcům ze států Unie přídavky na děti, které zůstávají ve své domovině. Evropská komise namítala, že se tím nabourá zásada volného pohybu lidí. Britové se ale se zbytkem Unie dohodli na právně závazném textu, který krátit přídavky umožňuje.

Vláda v Londýně tuhle novinku pochopitelně zavádí. Jenže platí v celé Evropské unii, mohou ji tedy využít všechny státy. A tak stejné opatření, které uleví jejich sociálním systémům, v tichosti připravují západoevropské vlády, které o ně vůbec neusilovaly. Například spolkový kabinet kancléřky Angely Merkelové.

Má to logiku. Když už jsme s něčím Britům pomohli, proč bychom tím nepomohli sami sobě?

Četník Cruchot řádí

V době britského referenda upravily Německo a Francie své zákony o minimální mzdě. Podle nich musí cizí dopravci řidičům pracujícím v těchto státech (rozuměj řidičům, tam či odsud něco nebo někoho vezou, případně jen projíždějí) platit aspoň tamní minimální mzdu. A Francouzi začali zákon vymáhat, udělují pokuty levným speditérům.

Zavést princip „stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě“ má unijním zemím umožnit revidovaná směrnice o vysílání pracovníků. Jenže směrnice ještě neplatí. Zatím je na stole pouze její návrh. Některé vlády, včetně české, požadují, aby byl přepracován, protože porušuje princip volného poskytování služeb.

Francouzi ale na nic nečekali a začali rozdávat pokuty. Se stejnou přičinlivostí jako cholerický četník Cruchot ze Saint Tropez.

Navržená revize směrnice přitom zjevně nabourává jednu ze čtyř základních svobod – svobodu, která kterémukoli občanu Unie dává právo nabízet a poskytovat služby v jiném členském státě, byť zůstává v zemi svého původu.

Příklady táhnou

Před Vánoci schválil švýcarský parlament zákon, podle něhož budou mít Švýcaři při zaměstnávání přednost před cizinci. Vypořádal se tak s referendem, v němž obyvatelé alpské země hlasovali pro regulaci migrace a zaměstnávání cizinců. Původně Švýcaři chystali pro zahraniční pracovníky kvóty. Pod tlakem Evropské komise se rozhodli pro „mírnější“ řešení.

Komise jako strážkyně smluv dala švýcarské vládě najevo, že by kvóty pokládala za nepřípustné omezení volného pohybu unijních občanů a varovala, že by mohly ohrozit přístup helvétské konfederace na jednotný unijní trh. (Švýcarsko není členem Unie, je ale zapojeno do Evropského sdružení volného obchodu a s osmadvacítkou je provázáno sítí smluv. Jednou z nich je smlouva o volném pohybu osob.)

Parta kolem šéfkomisaře Jeana-Clauda Junckera bude ještě švýcarský zákon analyzovat a konzultovat s vládami. Všechno nicméně ukazuje na to, že bruselská Evropa takové omezení unijních občanů přijme. „Rovnováha dosažená v zákonu by měla zachovat integritu smluvních závazků mezi Evropskou unií a Švýcarskem,“ píše se v reakci Evropské komise na nový zákon a její mluvčí k němu poznamenal: „Zdá se, že švýcarská norma jde správným směrem.“

Lze přitom tušit, že švýcarský model ochrany pracovního trhu může být inspirací pro Británii, která chce regulovat migraci z unijních států. Anebo dokonce pro kontinentální státy. Příklady přece táhnou.

Taková tolerance by před referendem v Británii byla sotva myslitelná. Bruselští vyznavači jednotných šablon jakékoli výjimky vidí neradi. Komise a vlády ale zjevně nechtějí vstupovat do dalšího konfliktu, z Berlína ani z Paříže se na postup alpské země kritika neozvala. Je patrné, že evropským lídrům jeden exit (brexit) stačí.

Kupředu, zpátky ni krok?

Po britském referendu sepsali šéfové diplomacií Německa a Francie Frank-Walter Steinmeier a Jean-Marc Ayrault manifest Silná Evropa ve světě nejistot (A Strong Europe in a World of Uncertainties). „Naše dvě země sdílejí společný osud a společnou sadu hodnot, což poskytuje základy pro ještě těsnější unii mezi našimi národy. Proto postoupíme dál a pozveme další Evropany, aby se na tomto úsilí podíleli,“ píše se v jejich prohlášení.

Zatím to ale nevypadá, že by vůdčí tandem Evropské unie někoho někam zval a že by se hrnul do těsnějších svazků. Spíš se ukazuje, že v některých partiích je Němcům a Francouzům unijní kazajka těsná tak, že si ji sami musí rozepnout.