Očima mladých: Samet vedle druhé světové

Rány pendrekem na Národní třídě. Cinkání klíčů na Václavském náměstí. Stávky v podnicích. Václav Havel na balkonu Melantrichu. Tak dnes zpravidla na sametovou revoluci vzpomínají její tehdejší aktéři. Ostatně přesvědčit se můžete ve spoustě dokumentů, které touhle dobou, jako každý rok, běží v televizi a rozhlase.

Ekonomika se rychle transformovala. Drtivá většina prvních polistopadových politiků už v politice dávno není. A také někdejším studentským vůdcům prořídl porost hlavy. Spousta lidí si na převrat nevzpomene, ani když je jeho výročí. Jiní zas vzpomínat nechtějí, protože nejsou spokojeni s tím, kam se naše společnost za poslední čtvrtstoletí vydala.

Odvál ducha sametové revoluce čas? Jak se na tehdejší události a jejich vliv na dnešní dobu dívají lidé z generace narozené po roce 1990? Co pro ně listopad 89 znamená?

Eva Samková

snowboardistka, olympijská vítězka

Listopad 89 určitě pro moji generaci neznamená – a ani nemůže – tolik jako pro ty, kteří ho sami zažili. Máme to jen zprostředkovaně přes učitele dějepisu, rodiče (jejich vyprávění o té době poslouchám moc ráda) a dokumenty v médiích. Myslím, že se jen těžko můžeme vcítit do tehdejší nálady – i když bychom se o to měli pokusit –, ale zase nám to ukazuje, jak dobře se máme teď a že to nemůžeme brát jako samozřejmost. O to víc bychom si toho měli vážit a snažit se, aby to tak zůstalo i dál.

Filip Horký

novinář, DVTV

Řada lidí okolo nás chodí stejně vzpřímeně jako my mladí, co zkušenost s komunistickým režimem nemáme. Přesto mají páteř poničenou. Ohnutou. Jsou v neviditelném předklonu. Zažili dlouhou dobu, kdy se tělo bálo hlavy. Pokud si hlava příliš dovolovala, tělo pod rudou rukou skončilo v dolech, v krajním případě i v oprátce. Jiné tělo zase skončilo mimo vysokou školu, mimo práci, mimo město a prostředí, ve kterém chtělo žít. Mrzí mě, že na spoustě lidí stále vidím neschopnost přijmout za sebe odpovědnost. Ochotu neustále se nechat řídit a nepřemýšlet.

Ze záběrů listopadových dní cítím svobodu, volnost, nadšení lidí a snahu nastavit nová pravidla. Snahu porozumět. Pochopit. Dovolit si vyjádřit svůj názor. Mít možnost žít tak, jak chci. Ne tak, jak systém chce, abych žil. Bohužel to nevydrželo dlouho. Ze záběrů této neopakovatelné atmosféry také cítím potřebu zas a znovu čerpat sílu, abychom si tentokrát nepostavili ploty kolem sebe dobrovolně a ještě za to stavitelům nezatleskali.

Jan Kolmaš

student kosmonautiky na Stanfordu

Při zmínce o sametové revoluci se mi vybaví pád komunismu, Václav Havel, ale i video, které můj bývalý spolužák natočil k projektu Sametová generace. Pro mě osobně to znamená zejména otevřené hranice. Cestuji často a rád a vůbec si nedokážu představit, jaké bylo tuhle možnost nemít. Měl jsem štěstí, že jsem byl přijat na univerzitu v USA, což nepochybně silně ovlivnilo směr mého života. Z listopadu 89 tedy těžím, i když si to často neuvědomím.

A jak se na tehdejší události dívá moje generace? Narodili jsme se do demokracie, změna režimu je něco, s čím jsme se ve svém životě nesetkali, proto není jednoduché se vcítit do kůže generací předchozích. Pro nás jsou to historky našich rodičů a látka z učebnic hned vedle starších historických událostí, jako je druhá světová válka. Myslím, že drtivá část mé generace by si nepřála návrat předlistopadového režimu. Přiznám se ale, že 17. listopad pro mě dlouho znamenal spíš den prázdnin než připomínku boje za svobodu, protože demokracii – jako vzduch a gravitaci – bereme už za samozřejmou součást života.

Filip Zachariáš

předseda OV KSČM Vyškov

Listopad 1989 podle mého soudu vyvolal v lidech naději. Naději na to, že se nebudeme už řídit tím, co říká Moskva, Washington, Mnichov a další, ale zároveň navážeme na pozitiva, která přinesl končící režim – zejména v sociální oblasti. Ostatně Václav Havel sám tvrdil, že nikdy nevstoupíme do žádného paktu a že on sám nechce likvidovat socialismus. Jak záhy mnozí pochopili, části listopadových protagonistů vůbec nešlo o ideály, kterými se oháněli, ale o obrovské majetky, které čekaly na „slavnou“ privatizaci.

Samozřejmě – jako každý dějinný zvrat – s sebou nese i listopad 1989 své poselství. Mnohým umožnil prosadit se snáze díky své píli a znalostem a také část občanů může cestovat tam, kam nikdy nemohla – to jsou nesporné výhody. Ale nikdo si asi nepředstavoval, že rodiče nebudou mít na obědy pro své děti, senioři se v lékárně budou muset rozhodovat, zda vyzvednou svůj lék, nebo zaplatí nájem, a poctivá práce nebude znamenat jistotu důstojného žití (viz pracující chudoba). 

Jakub Čech

student a aktivista

Když se řekne sametová revoluce, představím si Václava Havla, Martu Kubišovou a zaplněnou Letnou. Listopadové dny vnímám jako náhlé probuzení národa, který dlouhá léta spal v normalizaci a proti režimu se vymezoval pramálo. A zásadní posun udělalo až docela poklidné shromáždění studentů, což je právě pro moji generaci vzkaz, že má smysl být občansky aktivní a angažovat se, neboť to byli právě studenti, kteří hráli zásadní roli v odporu jak proti komunistickému, tak proti nacistickému režimu. Připomínat dění listopadu 1989 má smysl už jen proto, že taková připomínka přináší lidem naději, že občanské snažení směřující ke změně poměrů může dopadnout dobře.

Tereza Dřímalová

podnikatelka, AquaQube

I když by se mohlo zdát, že nás z generace devadesátých let se sametová revoluce netýká, není to tak úplně pravda. Čím víc cestujeme, učíme se cizí jazyky a poznáváme jiné kultury, tím víc si vážíme vlastní historie i současné, dle mého názoru naprosto vynikající úrovně života, které jsme díky ní dosáhli.

Když se řekne sametová revoluce, vyvolá to ve mně pocit hrdosti. Hrdosti na to, že lidé za situace, pro mě nepředstavitelné, riskovali svůj stávající život i svoji budoucnost pro něco neznámého, bez jakékoli jistoty úspěchu či garance pozitivního výsledku. Ruku na srdce, kolik z nás, má dnes odvahu skočit do úplného neznáma?

Listopad 89 byl i pro nás. Tehdejší budoucnost. Pro nás, kteří jsme na rozdíl od našich babiček a rodičů měli to privilegium narodit se do svobodného státu. A byl i pro všechny další generace. Myslím, že kvůli tomu bude mít sametová revoluce v českém prostředí svůj význam vždy. Ale musíme si uvědomit, že její docenění přichází s věkem a zkušenostmi, které v 15 a často ani 20 letech ještě nemáme. A to je možná ten důvod, proč si někteří myslí, že sametová revoluce polistopadové generace nezajímá. Ještě jsme totiž nedozráli…