Vraždí muži s vousy, ne ženy v burkinách

Tři francouzská města – Cannes, Villeneuve-Loubet a Sisco – vykázala z veřejných pláží ženy v burkinách. Nelíbí se mi to stejně, jako se mi nelíbí zákazy nudismu nebo nacistických symbolů: přijatelnost (ne)oblékání by neměla být předmětem restriktivních zákonů a vyhlášek, ale módních blogů. Nadto mě rozčiluje i argumentace, jakou francouzští politici a hlasití čeští zastánci tohoto a podobných zákazů používají: místy je absurdní, místy pokrytecká.

Burkiny prý „ohrožují veřejný pořádek“, odporují tradicím (oboje tvrdí například starosta Cannes David Lisnard) a omezují ženy (podle ministryně pro práva žen Laurence Rossignolové a hlasu lidu pod libovolným článkem). Slovníkem Demagog.cz je to nepravda, nepravda a zavádějící.

„A kdyby vás zlobil, dejte facku sousedovi z lavice, to ho vystraší“

Cannes zakázalo burkiny v reakci na sérii islamistických teroristických útoků: podle Linsnarda jsou plavky „symbolem islámského extremismu“. Korsické Sisco tak učinilo po rvačce mezi třemi rodinami severoafrického původu a návštěvníky pláže, kteří si ženy v burkinách fotografovali.

Teroristické útoky ovšem nespáchaly ženy v burkinách, nýbrž muži s vousy. Na bradách si je svorně pěstovali vrazi redaktorů Charlie Hebdo, drtivá většina listopadových pařížských atentátníků i řidič kamionu z Nice. I tady samozřejmě chybí kauzalita, ani vousy samy o sobě neohrožují veřejný pořádek, nicméně korelace s ideologicky motivovaným násilím je výraznější než u burkin. Logičtější (přesněji: méně nelogické) než zákaz celotělových plavek by byl zákaz úpravy vousů doporučované Koránem. Pak by „nemohli ostentativně dávat najevo náboženskou příslušnost“ opravdu nebezpeční extremisté, nikoliv nevinné ženy. To by ovšem znamenalo dotknout se práv mužů. Představte si ten ryk od konzervativní pravice – takovou státní buzeraci přece nemůžou myslet vážně – a Petra Fialu s protestní kozlí bradkou.

Podobně lichým důvodem pro zákaz burkin je korsický incident. Opět si představte, že byste z nějakého důvodu na koupališti natáčeli třeba manželku Petra Hampla. Pokud je Hampl tak od rány, jak to působí z jeho neustálého mluvení o fackách, pak by patrně následoval korsický scénář a rvačka. Bylo by absurdní, kdyby na to město reagovalo novou vyhláškou, jejíž následky by ze všech zúčastněných nesla pouze paní Hamplová, oběť obtěžování.

Svobodu neomezuje jen povinné zakrývání, ale i povinné odkrývání

O zahalování a tradicích se toho napsalo už dost při šátkové aféře. Zopakujme: není to dávno, co se celé zahalené koupaly dobré evropské křesťanky. Dobré mravy tu obvykle uráželo málo látky, ne hodně látky. A západní společnosti mají navíc hezkou moderní tradici rozšiřování možností, ze kterých si může jedinec vybrat, ne jejich omezování. Nejsou to burkiny, co tyhle tři tradice popírá, ale jejich zákaz.

Tady obvykle přichází triumf islamoklastů: zákaz burkin ženy ve skutečnosti osvobozuje z tyranie fanatických manželů a otců.

Ano, některé muslimky by rády převléky celotělové plavky za něco menšího a nejbližší okolí jim v tom brání. Zákaz je ovšem nezbavuje jen burkin, ale rovnou koupání.

Pak jsou ženy, které se více méně svobodně rozhodly neodhalit při koupání víc než tvář, protože jim to z nějakého důvodu vyhovuje. U nemuslimek můžou ty důvody být zdravotní, psychické nebo politické. Když ministryně Rossignolová říká, že logikou burkin je „zakrýt ženská těla, aby byla lépe kontrolována“, přehlíží nebo zamlčuje, že ženská těla společnost nekontroluje jen zakrýváním, ale i odkrýváním, viz diktát „hubnutí do plavek“. U muslimek se k tomu přidávají důvody spirituální (viz jejich vlastní názory, které jako jedno z mála médií zprostředkovalo BBC).

Jakápak je to svoboda, když jim to přikazuje náboženství, zní v něcoistickém Česku. Úplně stejná svoboda, jako když nemuslimové rozhodnou jít cvičit v teplákovce, ne nazí a potření olivovým olejem, jako to bylo v Evropě svého času běžné. Každý člověk se o svém oblečení svobodně rozhoduje jen potud, kam mu to dovolí výchova a kultura. Kdyby si Evropané instalovali na trůn dva tisíc let mrtvého císaře a ten se je rozhodl osvobodit od povinnosti cvičit v teplákách tím, že by je přinutil vysvléct a naolejovat, drtivou většinu populace by neosvobodil, jen uvedl do rozpaků. A samozřejmě omezil. Oboje zákaz burkin dělá těm ženám, které do nich nenavlékl tyranský manžel, ale jejich vlastní přesvědčení.

Liberální stát zaručuje, že každý bude moci na veřejnosti nosit, co uzná za vhodné – a že každý bude mít právo tu volbu veřejně a nahlas kritizovat, ale ne jí fyzicky bránit. Neliberální stát naproti tomu lidem přikazuje, v čem mají chodit, a nejlépe ještě jenom ženám. Pokud někdo vidí v zákazu burkin nástroj k tomu, aby to tady nevypadalo jako v Saúdské Arábii, pak se plete: podobná nařízení totiž přibližují Evropu teokratickým despociím víc než zahalené končetiny a vlasy na plážích.