Michael Moore: Trump na podzim vyhraje

Přátelé,

bohužel musím být opět za posla špatných zpráv. Loni v létě jsem jasně řekl, že Donald Trump se stane republikánským kandidátem na prezidenta. A dnes pro vás mám ještě horší a depresivnější novinu – Donald J. Trump v listopadu vyhraje. Ten ubohý, pologramotný, nebezpečný šašek na částečný a sociopat na plný úvazek se stane naším příštím prezidentem. Prezident Trump. Jen si to cvičně zopakujte, protože to budete říkat další čtyři roky: „PREZIDENT TRUMP.“

Ze srdce bych si přál, abych se tentokrát mýlil. V životě jsem si to nepřál víc.

Jako bych vás teď viděl. Jak divoce vrtíte hlavou: „Ne, Miku, to se nestane!“ Bohužel musím říct, že se svými přáteli žijete v bublině, kde se navzájem ujišťujete, že evidentního idiota si americký lid za prezidenta nezvolí. Jednou je vám z něj nevolno a jindy se mu posmíváte za další choromyslnou poznámku nebo trapně narcistní postoj k čemukoli – protože cokoli, celý svět se koneckonců točí kolem něj. A pak si poslechnete Hillary a vidíte v ní první americkou prezidentku, osobu, která se ve světě těší úctě, ženu bystrou a pohotovou, která má ráda děti a bude pokračovat v Obamových šlépějích, protože to si přece americký lid přeje! Pokračovat v tom, co dnes máme, další čtyři roky!

Radím vám, abyste ze svojí bubliny co nejdřív vylezli. Abyste si přestali lhát do kapsy a podívali se do očí pravdě, kterou podvědomě dávno znáte. Váš mozek vás konejší fakty – „77 procent voličů jsou ženy, etnické menšiny a mladí lidé do 35 let a Trump si nemůže získat většinu u žádné z těchto skupin – a logikou – „lidé přece nebudou do Bílého domu volit takového kašpara nebo v rozporu se svými zájmy“, aby vás ochránil před psychickým traumatem. Asi jako když na ulici uslyšíte hlasitý třesk a pomyslíte si „to určitě jen někomu praskla pneumatika“ anebo „tady si někdo hraje s petardami“, protože tak chcete zažehnat úvahu, že se někde střílí. To je taky důvod, proč první očití svědkové teroristických útoků z 11. září tvrdili, že „do Světového obchodního střediska nešťastnou náhodou narazilo malé letadlo“. Každý z nás chce – potřebuje – doufat v to nejlepší, protože život je i bez toho k posrání, když člověk žije od výplaty k výplatě. O další špatné zprávy nikdo nestojí. A tak se naše myšlení přepíná tváří v tvář skutečné katastrofě do výchozího nastavení. První lidé, které přejel terorista v Nice, těsně před smrtí na psychopata mávali, aby vyskočil z okna. Mysleli si, že nad náklaďákem prostě ztratil vládu. „Bacha!“ křičeli, „na chodníku jsou lidi!“

Ani Donald Trump není iluze, nýbrž realita. A pokud věříte, že Hillary Clintonová ho porazí fakty a inteligencí a logikou, pak vám zřejmě ušlo, že republikáni právě tohle nepřetržitě zkoušeli posledních dvanáct měsíců. Během 56 republikánských primárek vypálilo na Trumpa jeho šestnáct konkurentů ze všeho, co ve svém arzenálu našli, monstrum ale nezastavili. V této chvíli, za dané situace, jsem přesvědčen, že stejně to dopadne i v podzimních volbách. A pokud se s tím chceme nějak vyrovnat, musíme si to nejprve přiznat, a teprve pak možná z toho marasmu najdeme cestu ven.

Nechápejte mě špatně. Pokud jde o naši vlast, jsem velký optimista. V mnohém jsme na tom líp než dřív. Levice vyhrála kulturní válku. Gayové a lesby se dnes můžou brát. Většina Američanů dnes zaujímá liberální postoj prakticky ke všem otázkám, na které se jich zeptáte: Rovné odměny ženám – ano. Potraty by měly být legální – ano. Přísnější zákony na ochranu životního prostředí – ano. Přísnější regulace zbraní – ano. Legalizace marihuany – ano. V naší zemi došlo k obrovskému posunu, ostatně se zeptejte jistého socialisty, který v letošních primárkách zvítězil ve 22 státech. A vůbec nepochybuji o tom, že kdyby lidé mohli volit z domova prostřednictvím svých Xboxů a Playstationů, Hillary by Trumpa rozdrtila.

Jenže takhle to v Americe nefunguje. Lidé musejí zvednout zadek z gauče a vypravit se do volební místnosti. A pokud bydlí v chudinské čtvrti, pokud jsou černoši nebo Hispánci, musejí nejen čekat v delší frontě, ale také zdolávat všemožné další překážky, které jim záměrně brání v hlasování. Proto volební účast většinou nepřesáhne 50 procent. A to bude problém i v listopadových volbách – která z obou voličských skupin bude motivovanější a odhodlanější, která dorazí k volebním urnám ve větším počtu? Já myslím, že odpověď znáte. Který kandidát má fanatičtější stoupence? Čí pobláznění fandové budou 8. listopadu postávat před volební místností už od páté ranní a celý den obcházet své stejně postižené sousedy a obvolávat známé, aby ani jeden hlas pro Trumpa nepřišel vniveč? Přesně tak. Je to velmi reálná hrozba. A nenamlouvejte si, že Hillařiny argumenty v debatách a přesvědčivé televizní reklamy a libertariáni, kteří Trumpovi odsají část pravicových hlasů, jeho kouzlo zlomí.

Tady je pět důvodů, proč Trump vyhraje:

1. Středozápadní počty aneb brexit po americku

Trump se určitě zaměří na čtyři „modré“ státy v kdysi průmyslovém regionu na březích Velkých jezer – Michigan, Ohio, Pensylvánie a Wisconsin. Jde tradičně o bašty demokratů, všechny si ale od roku 2010 zvolily republikánského guvernéra (i když Pensylvánie toho svého nedávno znovu vyměnila za demokrata). Michiganských primárek se v březnu účastnilo víc republikánů (1,32 milionu) než demokratů (1,19 milionu). V pensylvánských průzkumech Trump vede a v Ohiu jsou na tom s Clintonovou stejně. Remíza? Ptáte se, jak může být prezidentský souboj tak těsný po tom všem, co Trump udělal a řekl? Inu možná protože prohlásil (správně), že Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA), kterou Clintonová podpořila, přispěla k rozkladu kdysi průmyslových států amerického Středozápadu. Trump to Clintonové v kampani pořádně omlátí o hlavu, jakož i její podporu Transatlantického a investičního partnerství (TTIP) a dalších mezinárodních smluv, které občany těchto států připravily o živobytí. Když Trump během michiganských primárek stál ve stínu továrny Fordu, pohrozil automobilce, že pokud plánovaný přesun výroby do Mexika opravdu uskuteční, uvalí na veškerý dovoz automobilů z Mexika do Spojených států pětatřicetiprocentní clo. To byla pro michiganské pracující doslova rajská hudba, a když pak ještě Trump pohrozil Applu, že ho přinutí přesunout výrobu iPhonů z Číny do Ameriky, nejedno srdce roztálo a Trump si odnesl přesvědčivé vítězství, které mělo podle všech odhadů připadnout guvernérovi sousedního Ohia Johnu Kasichovi.

Tohle, milí přátelé, je naše obdoba průmyslová Anglie – od Green Baye po Pittsburgh. Zlomená, sklíčená, vyčerpaná. Krajina posázená polozbořenými továrními komíny, mršina někdejšího ráje střední třídy. Naštvaní, zahořklí pracující (i nepracující), které Reagan obelhal a demokraté opustili. Spolustraníci Hillary Clintonové sice před lidmi mluví pěkně, ale stejně je na nich vidět, že by raději trávili čas s lobbisty z Goldman Sachs a brali od nich tučné šeky. Co se stalo ve Spojeném království během referenda o brexitu, stane se i tady. Nějaký pokrytecký populista typu Borise Johnsona využije příležitosti a začne lidem vykládat báchorky: Tohle je vaše chvíle! Teď jim ukážete, všem, kteří pošlapali váš americký sen! Našel se váš spasitel, outsider, nepolitický kandidát, který vyčistí ten Augiášův chlév! Nemusíte s ním souhlasit. Dokonce ho ani nemusíte mít rádi! Je to váš osobní Molotovův koktejl, který můžete hodit přímo doprostřed hloučku těch grázlů, kteří vám tak ublížili! Rádi byste jim pověděli, co si o nich myslíte! TRUMP JIM TO ŘEKNE ZA VÁS!

A proč mluvím o středozápadních počtech? Prezidentské volby roku 2012 prohrál Mitt Romney o 64 pověřených volitelů. Sečtěte volitele Michiganu, Ohia, Pensylvánie a Wisconsinu a vyjde vám 64. Trumpovi k celkovému vítězství stačí, aby si připsal body za tradiční konzervativní státy od Idaha po Georgii (což se očekává, protože tam by lidé Clintonovou nikdy nevolili) a pak už jen ony čtyři „jezerní“ státy. Nepotřebuje Floridu. Nepotřebuje Colorado ani Virginii. Potřebuje jen Michigan, Ohio, Pensylvánii a Wisconsin. A má vyhráno. Přesně tak to v listopadu dopadne.

2. Poslední vzepětí rozzlobeného bílého muže

Dvě stě čtyřicet let, kdy jsme měli navrch, se chýlí ke konci. Kormidlo převezme žena! Jak se to mohlo stát! Za našeho života! Blikaly na nás varovné signály, ale my si jich nevšímali. Nixon, ten zrádce, na nás uvalil Článek IX, podle něhož mají mít dívky ve školských sportech stejné příležitosti jako chlapci. Netrvalo dlouho a ženy mohly pilotovat dopravní letadla. A než jsme se stačili vzpamatovat, Beyoncé letos napochodovala na trávník při Super Bowlu (do naší hry!) se skupinou černošek, zvedla pěst do vzduchu a prohlásila, že naše vláda je u konce! Jeminánku!

To bylo letmé nahlédnutí do duše ohroženého druhu jménem bílý muž. Bílí muži dnes mají pocit, že jim veslo klouže z ruky, že už to v Americe nechodí tak, jak by si přáli. Přepadla je obluda jménem feminacistka, která, jak Trump sám říká, „krvácí z očí a kdoví z čeho ještě“. Osm let nás komandoval černoch, a teď máme dalších osm let poslouchat ženskou? A co přijde pak? Budou se v Bílém domě rozvalovat teplouši? A po nich transsexuálové? Jestli to tak bude pokračovat dál, přiznáme rovná práva i zvířatům a nakonec bude Washingtonu šéfovat křeček. Přece to tak nenecháme! 

3. Problém jménem Hillary

Můžeme si promluvit upřímně, jen mezi námi? Ještě předtím mi však dovolte jedno přiznání – já mám Hillary ve skutečnosti rád, hodně rád, a myslím, že na ni lidé nadávají nezaslouženě. Zapřisáhl jsem se ale, že už jí v životě nedám hlas. Kvůli tomu, že podporovala válku v Iráku. Zatím jsem svůj slib držel. Na podzim ho ale poruším, čistě proto, aby se vrchním velitelem našich ozbrojených sil nestal kryptofašista. Bohužel jsem přesvědčený, že i Clintonová by našla způsob, jak nás zatáhnout do nějaké další války. Je zkrátka jestřáb, napravo od Obamy. Jenže v opačném případě by měl prst na jaderné spoušti psychotik Trump. A proto mám rozhodnuto.

Přiznejme si upřímně – náš největší problém není Trump, nýbrž Hillary. Je příšerně neoblíbená – téměř 70 procent voličů si myslí, že je nečestná a nedůvěryhodná. Ztělesňuje politiku staré gardy. Nemá žádné zásady ani ideové cíle, kromě touhy po funkci. Nejprve je proti sňatkům homosexuálů a za chvíli jim přeje hodně štěstí a lásky. K jejím největším kritikům patří mladé ženy, což ji určitě mrzí, vzhledem k tomu, že právě její generace bojovala dlouhá léta v potu tváře za to, aby ženy už nikdy nemusely poslouchat od prvních dam typu Barbary Bushové, že by měly sklapnout a jít raději upéct bábovku. Leč nic naplat, mladí nemají Hillary rádi a nemine den, kdy by se mi někdo z nich nesvěřil, že jí hlas rozhodně nedá. Žádný věrný volič demokratů, a už vůbec nikdo nezávislý, 8. listopadu nevstane a nerozběhne se k volební urně stejně křepce a radostně jako tehdy, když se poprvé stal prezidentem Barack Obama nebo když v letošních primárkách kandidoval Bernie Sanders. V levicovém táboře zkrátka nepanuje žádné nadšení. A protože letos bude záležet na jediném – kdo se k volbám dostaví ve větším počtu – Trump je dnes v jasné výhodě.

4. „Deprimovaný“ Sandersův hlas

Přestaňte panikařit, že my, Bernieho příznivci, nakonec Hillary svůj hlas nedáme. Vždyť ji už dávno podporujeme! Průzkumy jasně ukazují, že pro Hillary bude letos hlasovat víc Bernieho stoupenců než lidí, kteří v primárkách roku 2008 volili Clintonovou a ve všeobecných volbách pak Obamu. V tom problém není. Přesto by nám měl v hlavě znít poplašný zvonek, protože i když průměrný Bernieho fanda o volebním dni k urně nakonec dorazí a Hillary to se skřípěním zubů přece jen hodí, bude to takzvaný „deprimovaný“ hlas. Dotyčný s sebou nepřivede pět dalších voličů. Měsíc před volbami neobětuje deset hodin svého času na dobrovolnou práci pro Hillařinu kampaň. Když se ho někdo zeptá, proč Hillary podporuje, neodpoví s žádným velkým nadšením. Bude to deprimovaný volič. Protože když jste mladí, nemáte nejmenší strpení s pokrytci a jejich žvásty. Pro takové voliče představuje návrat k éře Clintona a Bushe stejný šok, jako kdyby najednou zase museli platit za hudbu, používat MySpace nebo vláčet v kapse mobil typu „cihla“. Trumpovi hlas nedají. Někteří budou volit třetí stranu, ale spousta jich zůstane doma. Hillary Clintonová jim bude muset něco nabídnout, pokud chce, aby ji podpořili. Jenže ona si za viceprezidentského kandidáta vybrala umírněného, nevýrazného, bílého padesátníka. To nebyl zrovna brilantní tah, kterým by dala mladým najevo, že jí na jejich hlasu opravdu záleží. Dvě ženy na kandidátce, to by byla pecka. Jenže Hillary se vyložené šance lekla a radši to zahrála na jistotu. A to je jen jeden z mnoha příkladů, proč tak odrazuje mladé voliče.

5. Efekt Jessie Ventura

A v neposlední řadě nepodceňujte sklon voličů k záškodnictví. Miliony z nich se považují za tajné anarchisty, a sotva se za nimi zatáhne plenta volební kabinky, dají tomu volný průchod. Ta kabinka je v dnešním světě jedním z posledních míst, kde na vás nedohlíží bezpečnostní kamera, odposlouchávací zařízení, partner, děti, šéf nebo policajti. Dokonce se v ní můžete zdržet neomezeně dlouho a nikdo na vás nemůže. Můžete stisknout tlačítko a hlasovat podle svých stranických sympatií anebo na lístek klidně dopsat Myšák Mickey a Kačer Donald. Neexistují žádná pravidla. A ke všemu dnes spousta lidí náš zkorumpovaný politický systém nemůže ani vystát. A právě proto budou lidé po milionech hlasovat pro Trumpa. Ne snad že by s ním souhlasili, že by sympatizovali s jeho bigotností nebo egem, ale zkrátka protože můžou. Protože těm nahoře udělají čáru přes rozpočet a táta s mámou se budou zlobit. Znáte ten pocit, když stojíte na kraji Niagarských vodopádů a na okamžik si představíte, jaké by to bylo skočit dolů? Vsadím se, že na podzim spousta lidí využije příležitosti a přehoupne se přes zábradlí, jen aby se dozvěděla, co to udělá. Pamatujete, jak si Minnesoťané roku 1999 zvolili za guvernéra bývalého profesionálního wrestlera? Neudělali to z vrozené stupidity, nebo protože v Jessem Venturovi viděli nějakého velkého státníka nebo hlubokého myslitele. Kdepak, udělali to, protože zkrátka mohli. Minnesota je jeden z nejchytřejších států v zemi. Zároveň je ale plný lidí se smyslem pro černý humor a ti vzali kandidaturu Ventury jako příležitost střihnout si kanadský žertík na úkor zvráceného politického systému. A stejně to dopadne i s Trumpem.

Když jsem se po svém vystoupení ve speciální epizodě pořadu Billa Mahera na HBO, natáčené u příležitosti celostátního republikánského sjezdu, vracel do hotelu, přistoupil ke mě nějaký člověk. „Miku,“ řekl, „my toho Trumpa musíme zvolit. Musíme to tam nahoře trochu provětrat.“ To mu stačilo. Spokojil by se s „provětráním“. Ano, v tom by mu prezident Trump zajisté vyhověl a já nepochybuji, že by z toho byla reality show, která by měla u spousty diváků ohromný úspěch.

Z anglického originálu publikovaného na autorově webu pro Finmag přeložil Aleš Drobek

Úvodní fotka z Moorova posledního filmu Where to Invade Next: Dog Eat Dog Films/Everett Collection/Profimedia