Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Güle güle, Türkiye?

Václav Hubinger
Václav Hubinger
27. 7. 2016

Turecko se stalo sebou samým. Integrace do Západu je nemyslitelná. Takže sbohem, Turecko? Asi ano. Sbohem Turecko, jak jsme tě znali!

Güle güle, Türkiye?

Před pěti lety jsem byl na poradě velvyslanců dotázán na identitu a směřování tureckého státu. Odpověděl jsem, že „Turecko je zde, definovatelné, sebevědomé, demokratičtější než kdy v minulosti, a připravené těžit ze svého geopolitického postavení a rostoucí síly. Turecko rozhodně nesměřuje na Východ, neodtrhává se od Západu, ale stává se sebou samým.“ Některé části tohoto výroku už neplatí, poslední věta vedlejší ano. Turecko je zde, je definovatelné, je sebevědomé a rádo by těžilo ze svého geopolitického postavení. Je sice demokratičtější, než tomu bylo za vojenské vlády, ale demokratické už není ani omylem. Na Východ nesměřuje, ale od Západu se odtrhává. V závěru je místo nedokonavého vidu třeba použít minulý čas: „stalo se sebou samým“.

Z Pravého břehu

Pravý břeh přináší analýzy, články a glosy, ve kterých promýšlí témata české pravicové politiky. Podporuje politiku zdravého rozumu, staví se proti levicovým receptům na štěstí i proti prázdnému populismu středu. Pravý břeh znamená alternativu pověstnému levému břehu Seiny, symbolu evropské nové levice.

Přejděte na Pravý břeh

Atatürkovo Turecko

Desítky let byli Turci vychováváni k oddanosti Atatürkovu odkazu a sekulárnímu republikánskému zřízení. S demokracií to bývalo slabší, ale ta nikdy fundamentem tureckého státu nebyla. Ranní vztyčování vlajky, zpěv hymny a citování Atatürka byly obligatorní rituály na základních a středních školách. Ve státní službě, ve státních budovách a pro uniformované občany – vojáky, policii, četnictvo, personál státních tureckých aerolinií, pošťáky, železničáře… platil zákaz náboženských symbolů. Pilířem sekularismu byla armáda. Armádou a obdobou našeho někdejšího „politického školení mužstva“ prošli všichni dospělí muži.

Výsledky parlamentních voleb ukazovaly, kde bylo sekulární moderní Turecko nejsilnější – v Istanbulu, na západním a jižním pobřeží, v některých velkých městech. Po nástupu R. T. Erdoğana do úřadu premiéra začaly změny. Nejprve pomalé a svým způsobem i pochopitelné a zřejmě logické. Jeho voličskou základnou je konzervativní vnitrozemí Anatolie, které se netěšilo takové přízni osudu a investorů jako pobřeží a velká města.

Premiér, posléze prezident, si doslova kupoval přízeň voličů. Zdecimoval velení armády v několika krocích, od procesu se spiklenci (tzv. případ Ergenekon) po manipulace s povyšováním nejvyšších důstojníků. Stalo se dokonce, že „došli“ důstojníci, kteří by se mohli stát generály. Plukovníci byli totiž v base.

Přeskočím několik let. V předposledních i posledních volbách se ukázal výsledek procesu, který probíhal pomalu a nenápadně, i když na něj leckdo upozorňoval. Řízenou migrací se změnilo složení obyvatel ve městech a na západním pobřeží. Antalya se stala kořistí AKP, byť celá desetiletí „patřila“ opozici. To je jen jeden příklad za všechny.

Instituce republiky...

Premiér, posléze prezident, si doslova kupoval přízeň voličů. Zdecimoval velení armády v několika krocích, od procesu se spiklenci (tzv. případ Ergenekon) po manipulace s povyšováním nejvyšších důstojníků. To se odehrává každý rok začátkem srpna a stalo se dokonce, že „došli“ důstojníci, kteří by se mohli stát generály. Plukovníci byli totiž v base. V armádě se odehrává proces, který velice připomíná situaci v jiné zemi a v jiné době – Portugalsko na přelomu 60.-70. let 20. století. Probíhala koloniální válka, salazarovský režim potřeboval víc důstojníků a tak akceptoval i muže ze sociálně slabých poměrů, věc předtím nemyslitelná. Nechtěným efektem byla proměna mladého důstojnického sboru v sílu, která v dubnu 1974 smetla pohrobky Salazara a otevřela Portugalsku cestu k demokracii. 

V Turecku jde o něco podobného, ale v opačném gardu a s reverzním účinkem. Mladí důstojníci, zoufalí ze stále důslednější proměny země ze sekulární republiky na středoasijskou islámskou zemi, se pokusili zvrátit tento proces a „otočit kolo dějin“. Neuspěli a zřejmě nakonec dojde i na to, čeho se důstojníci báli už před pěti lety – že místo dělostřeleckých tabulek budou používat Korán.

Jedna ze zdánlivě nedotknutelných institucí republiky, soudnictví, propadla hrdlem. Byli v nemilosti už dlouho, protože prý jsou pod vlivem F. Gülena. Definitivně o svém osudu soudci a prokurátoři rozhodli ve chvíli, kdy se pustili do vyšetřování gigantického korupčního maléru premiéra, jeho rodiny a blízkých spolupracovníků. Nepodařený vojenský puč dal prezidentovi záminku a jeho pomsta je tvrdá. Jiná z opor sekulární republiky, Ministerstvo zahraničí, už proměnou prošlo. Ještě za ministra A. Davutoğlua se dříve hodně selektivní úřad otevřel absolventům všech druhů vysokých škol a absolventům všech oborů, nejen práva a ekonomie. Efekt byl okamžitý a pocítili jsme jej všichni, kdo tehdy v Ankaře pracovali – mezi našimi protějšky a kontakty se začali objevovat nekompetentní lidé. Dnes už možná zpoždění dohnali. Nicméně turecká zahraniční služba, jedna z nejlépe organizovaných a nejprofesionálnějších, už není to, co bývala.

... a jejich normalizace

Mám v Turecku přátele, známé i lidi, na které si vzpomenu, ale žádný kontakt s nimi neudržuji. Jsou mezi nimi zapřisáhlí kemalisté s podpisem Atatürka vytetovaným na předloktí, jsou mezi nimi hluboce věřící muslimové, diplomati, akademici, podnikatelé, ekonomové, novináři, i pár politiků by se našlo. Jsou mezi nimi lidé těžce pracující i lidé zámožní, mladí i staří. Těch všech je mi líto, protože jejich země už není tím Tureckem, ve kterém vyrostli a které budovali.

Nikdy si nedělali velké naděje, že by Turecko mohlo být přijato do EU, ale věřili, že cesta k Unii změní jejich zemi natolik, že návrat k nějaké minulé formě už nebude možný. Ti, se kterými jsem komunikoval, s převratem nesouhlasí, ale s tím, co následuje, také ne. Čeká je normalizace daleko tvrdší, než byla ta naše. Güle güle arkadašlari!

Vyšlo na autorově blogu na aktuálně.cz. Převzato z Pravého břehu.

 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Václav Hubinger

Václav Hubinger

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo