Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Svoboda projevu je i svoboda říkat kontroverzní a nechutné věci

Bohumír Žídek
Bohumír Žídek
24. 5. 2016
 15 449

Má se za silná slova chodit za mříže? Mají být slovní projevy nenávisti a urážky důvodem k opletačkám s policií a soudy? Anebo zákony omezující svobodu projevu ve skutečnosti všem těm nepěkným slovům poslouží jako zesilovač?

Svoboda projevu je i svoboda říkat kontroverzní a nechutné věci

V nedávné době se u nás vyskytlo několik případů, které znovu rozproudily nebo zesílily debatu o svobodě projevu a jejích hranicích. Je to například příběh Martina Konvičky a jeho výroků na Facebooku, nebo zadržení Adama Benjamina Bartoše přímo uprostřed projevu na protiuprchlické demonstraci.

Odpůrci svobody projevu často argumentují větou: „Svoboda jednoho končí tam, kde končí svoboda druhého.“ Řekněme si ale hned na začátku, že nejde o žádný argument. Ta věta je bohapustá tautologie. Může třeba znamenat, že svoboda židovského vězně končí tam, kde začíná svoboda dozorce v koncentračním táboře. Svoboda znásilněné ženy končí tam, kde začíná svoboda znásilňujícího muže. Zkrátka tu větu nemůže myslet vážně nikdo, kdo se nad ní aspoň trochu zamyslel.

Ve skutečnosti jde o zkomoleninu mnohem případnějšího výroku. „Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu.“ Výhodou tohoto vyjádření je, že mnohem lépe definuje hranice svobody. Jeho nevýhodou pak, že s ním hůř obhajují omezení svobody projevu.

Právo nebýt urážen

Co ve skutečnosti odpůrci svobody projevu myslí, když říkají, že svoboda jednoho končí tam, kde končí svoboda druhého? Většinou to, že vaše svoboda projevu končí tam, kde začíná jejich právo nebýt urážen.

Požadavek tohoto „práva“ pramení z podivné představy, že slova mají stejný dopad jako fyzické činy. Podle této představy je názor, který se nám nelíbí, na stejné úrovni jako fyzické násilí.

Jenže jak před rokem v Berlíně připomněl Flemming Rose, novinář Jyland Posten a vášnivý obhájce svobody projevu, tato myšlenka nás vrací o pár set let zpátky před osvícenství.

Flemming Rose

Flemming Rose

Flemming Rose (ročník 1958) je dánský novinář. Od roku 1999 pracuje na různých pozicích pro liberální list Jyllands-Posten

V září 2005 jako editor schválil otisknutí dvanácti karikatur proroka Mohammeda. Ty vzbudily nevoli některých dánských islámských duchovních; když neuspěli se žádostí o zákrok u dánské vlády, část jich odcestovala na Blízký východ, kde z karikatur vytvořili veřejné téma. Následovala vlna demonstrací v mnoha muslimských zemích a volání po bojkotu dánského zboží. Flemmig Rose čelil stejně jako autoři obrázků mnoha vážně míněným výhružkám smrtí.

Rose se od roku 2005 zabývá tématem svobody projevu. Vydal na toto téma knihu Tyranie ticha a přednáší o něm po celém světě. Přednášky se nikdy neobejdou bez mimořádných bezpečnostních opatření.

Rose je výjimečný v tom, že se tématu věnuje skutečně do hloubky a nekončí u prázdných prohlášení typu „Jsem Charlie“. Volá po zrušení zákonů proti „hate speech“ (nenávistným projevům), popírání holokaustu a podobných. Tvrdí, že podobná legislativa dodává argumentační munici režimům v Africe, na Blízkém východě, v Rusku a podobně, při zavádění vlastních (a ostřejších) zákonů omezujících svobodu projevu.

Pro předosvícenské období byla typická představa, že činy a slova jsou nějakým způsobem srovnatelné. Tehdy bylo běžné se domnívat, že je ospravedlnitelné někoho uvěznit nebo zabít za to, co říká. Osvícenství to odmítlo, a pokud je dnes tato představa opět populární, a dokonce i uplatňovaná, vracíme se zpátky někam, kde by se nám nemělo líbit.

„V Americe neměli komunismus a nacismus“

Po zadržení Adama B. Bartoše kvůli jeho projevu na demonstraci se objevilo dost lidí, kteří mají za to, že bychom se raději měli inspirovat americkým pojetím svobody projevu, chráněné prvním dodatkem tamní ústavy. A jako vždy se obratem vynořil věčný argument pro omezení svobody projevu v Evropě: „V Americe neměli komunismus a nacismus.“ [Sic!]

Má tohle být skutečně argument proti svobodě projevu? Neukazuje to spíš, že americké pojetí funguje líp?

A pak je tu další aspekt, o kterém píše Rose v knize Tyranie ticha. Domněnka, že Výmarská republika neomezovala svobodu projevu, což vyústilo v holokaust, je od základu chybná.

Svoboda projevu ve Výmarské republice

Nelze popřít, že nacistická propaganda byla nenávistná vůči Židům. Ani že nacismus u moci znamenal nejprve diskriminační opatření proti Židům a pogromy a později šoa. Není ale pravda, že ve Výmarské republice panovala neomezená svoboda projevu, kterou nacisté zneužili.

Naopak. Julius Streicher, vydavatel štvavého plátku Der Stürmer, byl dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody. A díky tomu vyrostl z neznámé a okrajové figurky v celostátně známého bojovníka za svoji pravdu a mučedníka.

Streicherova hate speech

Výroky, které dostaly Julia Streichera za mříže:

  • V řadě nevyřešených případů vražd jde o rituální vraždy páchané židy.
  • Židovská víra umožňuje křivopřísežnictví před nežidovskými soudy.
Ilustrační obrázek o rituálním vraždění neviňátek jsme si udělali z Der Stürmer

Medializované soudní procesy Streicherovi a dalším nacistům umožnily šířit antisemitské výroky k publiku mnohem většímu, než jaké by jinak dokázali oslovit.

V letech 1923 až 1933 úřady proti Der Stürmeru zasahovali celkem 36krát – od konfiskací nákladu po soudy s redaktory.

Opletačkám se zákony se nevyhnul ani budoucí ministr propagandy Joseph Goebbels. Viceprezident berlínské policie Bernhard Weiss proti Goebbelsovi pravidelně bojoval u soudu. I v tomto případě to však bylo kontraproduktivní. Soudy byly pro Goebbelse vítanou platformou pro veřejnou prezentaci nacistických názorů. Dietz Bering například tvrdí, že by Weiss Židům lépe posloužil, kdyby Goebbelsovy řeči ignoroval, nechal je vyšumět – tak by se k nim široká veřejnost vůbec nedostala.

Tvrzení, že holokaustu výrazně napomohla svoboda projevu, je neudržitelné. Za zvážení stojí otázka, jaký vztah k této tragédii měla omezení svobody projevu. Jak bylo řečeno, soudní spory a perzekuce za antisemitské názory měly v nacistické propagandě své nezastupitelné místo.


Pokračování:

Hranice svobody projevu a čekání na bájné levicové liberály

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
12
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Ekonomický novinář. Spolupracuje s Forbes BrandVoice. Pět let působil jako ekonomický redaktor serveru Novinky, odkud odešel do týdeníku Ekonom. Absolvoval bakalářskou němčinu a religionistiku na Filosofické... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo