Lepší být hloupý mezi chytrými než chytrý mezi hloupými

Záhadu, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice, jde vyřešit téměř bez přemýšlení: vejce. Složitější je přijít na to, jestli vysoká průměrná inteligence příslušníků národa spíš předchází jeho prosperitě, nebo naopak.

Ekonom Garett Jones je přesvědčený o první variantě. Ve své knize Hive Mind: How Your Nation’s IQ Matters So Much More Than Your Own (Kolektivní mozek: proč je IQ vašeho národa důležitější než vaše vlastní) o ní ale bohužel nezvládá přesvědčit pochybovačné čtenáře. Přesto pořád existuje pár (doslova) důvodů, proč se do ní začíst.

Garett Jones: Hive Mind: How Your Nation’s IQ Matters So Much More Than Your Own. Vyšlo v nakladatelství Stanford Economics and Finance v listopadu 2015. 224 stran, 18 dolarů (verze pro Kindle).

Cherchez le quotient intellectuel

Kdyby nerozlišování mezi korelací a kauzalitou nadnášelo, Jones by se musel k psacímu stolu připoutat řetězem. Nastojte: „Státy, kterým se daří ve standardizovaných testech – jako je Singapur nebo Finsko – mají obvykle nepříliš zkorumpované vlády, slušné silnice a mosty a hojnost soukromých investic do kancelářských budov, továren a obytných domů. […] Naproti tomu v zemích, které si vedou průměrně nebo podprůměrně, musejí občané častěji podplácet státní byrokraty, ať už jde o ředitele škol, úředníky vydávající řidičské průkazy anebo švagry poslanců.“

K tomu Jones přilepí tenhle obrázek a má jasno. Čím vyšší IQ, tím úspěšnější národ, a proto zvyšujme IQ, ať jsme úspěšní:

I když jsem velký zastánce investic do vzdělání, tedy alespoň teď a tedy a konkrétně do učitelů, takhle široce platnou „teorii všeho“ neberu. Jones se sice snaží svoje výchozí tvrzení podpořit dalšími a dalšími statistikami, ale bohužel při tom celou dobu pomíjí možnost, že by příčinná souvislost fungovala (i) naopak: že by průměrné IQ obyvatel (některých) chudých zemí bylo nízké právě kvůli úplatným učitelům a špatným silnicím, komplikujícím žákům cestu k rozvoji obrazně i doslova.

Jones svévolně motá příčiny a následky nejen u inteligence národů, ale taky u inteligence jednotlivců – a z těchto zmatků vyvozuje další teorie o inteligenci národů. Sám připouští, že i když existuje prokázaná souvislost mezi inteligencí a trpělivostí, je těžké rozlišit, co předchází čemu. Ani tahle sebereflexe mu ale nezabrání dělat nad dalším jednoduchým grafem rychlý závěr, že národy s vyšším průměrným IQ více spoří, protože jsou díky vyšší inteligenci trpělivější.

Jones je jeden z těch autorů, kteří když drží v ruce kladivo, všechno kolem jim připomíná hřebík. (Máme to tu zase: myslitel typu ježek.) Kdyby se dozvěděl, že existuje negativní korelace mezi hrubým domácím produktem a průměrnou velikostí penisu, mohl by z fleku odstartovat kampaň „pilováním k bohatství“ s totožnou rétorikou.

Proč se lidé stávají chytřejšími? Díky jódu. Světlu. Nebo znalosti testů

Hive Mind už v titulu opakuje banální sdělení, že je lepší obklopit se chytrými lidmi než hlupáky, a nepodporuje ho žádným novým objevným argumentem. I přes tenhle závažný nedostatek ale pořád stojí za pozornost, a to kvůli dvěma vedlejším motivům.

Ve třetí kapitole se Jones zamýšlí nad tím, proč se po celou dobu měření IQ jeho hodnota všude na světě zvyšuje, a to zhruba o dva až tři body za dekádu. Jeho úvahy jsou tu podnětné právě proto, že nedávají jednoznačnou odpověď. Může za to kvalitnější výživa v dětství, jak se často píše? Stěží, protože pak by byl patrný rozdíl mezi inteligencí Nizozemců, kteří na konci války vyrůstali v hladomoru, a těch, kteří se narodili o pár let později. Tak co tedy za takzvaným Flynnovým efektem stojí? Možná jodizace soli. Možná levnější umělé osvětlení. Možná prostě to, že se lidé s IQ testy setkávají častěji a jsou vytrénovaní. Možná to všechno dohromady. – Jako tahle kapitola měla vypadat celá kniha!

Další pochvala jde za vyvracení rozšířené představy, že čím vyšší IQ někdo má, tím nepraktičtější asociál to je. Jones na několika studiích ukazuje, že lidé s vyšším IQ jsou obvykle nejen trpělivější, ale snáz se jim také spolupracuje s jinými lidmi a vciťuje do jejich perspektivy.

A ještě pro zajímavost, Česko vychází z Jonesova mezinárodního srovnání jako naprostý průměr: 98 bodů IQ, 100 bodů kognitivní ability vypočítané z výsledků v testech PISA, TIMSS a PIRLS. Což jsou mimochodem stejné výsledky, jaké má Německo, Švédsko a Nový Zéland, a dokonce o fous lepší, než vykázalo Dánsko, Norsko nebo Irsko. Nějak jsem si nevšiml, že by nám mohli závidět naše silnice a mosty.