Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Revoluce a socialismus? Jako vážně?

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek | 23. 3. 2016 | 9 komentářů | 4 363

Všechny moderní státy, jejichž občané žili svobodně, důstojně a komfortně, kombinovaly tržní ekonomiku a státní přerozdělování. Obhájit myšlenku revoluce je dost těžké – a ani Danny Katch to nezvládá.

Revoluce a socialismus? Jako vážně?

Po stručném výletu po dlouhé historii kapitalismu tu máme stručný výlet po blízké budoucnosti, ve které by si americký aktivista a satirik Danny Katch přál vidět revoluci a přechod k socialismu. Což je, pro pořádek, „zřízení, jehož hlavní prioritou je uspokojit všechny potřeby lidí, od jídla, bydlení a zdravotní péče, až po umění, kulturu a společnost druhých“.

Kýženou cestu k lepším zítřkům popisuje v knize Socialism… Seriously: A Brief Guide to Human Liberation. Vzhledem k tomu, že v ní nešetří nějakým tím označením oponentů za f*ckery, můžeme titul pro udržení tónu přeložit do češtiny jako Socialismus: jako vážně. Stručný průvodce osvobozením člověka.

Danny Katch: Socialism… Seriously: A Brief Guide to Human Liberation – vyšlo v nakladatelství Haymarket Books v září 2015. 120 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Chudí nejsou třída, pracující jsou třída

Podobně jako tomu bylo v případě manifestu Vzpoura přichází nebo knihy Postcapitalism Paula Masona, Katchův Socialismus stojí za přečtení spíš kvůli diagnostickým pasážím než pro návrhy léčebného postupu. Katch sice není tak bryskní, cynický a bystrý jako Neviditelný výbor podepsaný pod Vzpourou, ale i tak se mu nedá upřít tu a tam nějaký postřeh:

Nestačilo by pro přiblížení socialistickým ideálům volit demokraty? Prý nestačilo: byli to právě demokrati, kteří „za vlády Billa Clintona zdvojnásobili počet vězňů a od začátku Barackova [sic] mandátu deportovali víc než dva miliony imigrantů“.

Katch upozorňuje na to, že rozsudky amerických soudů, včetně toho nejvyššího, postupně přiznávají práva firmám, které si dnes můžou kupovat politiky volněji než dřív. Ty samé soudy naopak škrtí občanům právo na protest nebo je nechávají bez vážného důvodu sledovat. „A pak tu jsou města, jejichž obyvatelé přišli o právo rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout. Nejznámějším případem je Detroit, který se tváří v tvář bankrotu dostal pod přímou kontrolu nevoleného finančního manažera.“

Nepamatuji se, že bych v poslední době četl tak důvtipnou obhajobu teorie třídního konfliktu jako v Katchovi: „Když se dnes mluví o pracující třídě, obvykle se tím zkrátka myslí lidi, kteří nemají peníze,“ píše a namítá, že špatně placení zaměstnanci mají k dobře placeným řadovým zaměstnancům blíž než špatně placení zaměstnanci ke špatně placeným příslušníkům střední, manžersko-podnikatelské třídy. „Když zaměstnanci fast-foodu vstoupí do stávky, najdou menší pochopení u manažera Starbucks vydělávajícího 40 000 dolarů ročně než u dopravního pilota, který bere dvakrát víc. Druhý má totiž na rozdíl od prvního zkušenosti s kolektivním bojem proti snaze zaměstnavatele vyždímat z něj co nejvíc.“

K dalšímu čtení

Antikapitalistický výlev vzteku, který může paradoxně oslovit spíš klausovce než liberální levičáky.

Vzpoura přichází

But there’s a katch

Oukej: hodně lidí žije v nedůstojných podmínkách bez ohledu na to, že nekecají a makají. Demokracie v západních zemích nejsou dokonalé. Dřív levicové strany dnes dělají středovou nebo rovnou pravicovou politiku. S částí toho, co Katch píše, se dá souhlasit. A to dokonce v případě, že jste napravo – jen to asi na rozdíl od Katche dílem nebudete považovat za problém a dílem omluvíte jako daň za svobodu.

Katch ale krom toho jede neobhajitelné bomby: „[K]apitalismus by přestal fungovat v okamžiku, kdy by většina lidí získala skutečnou svobodu, totiž ekonomické jistoty.“ – A proto v sociálních státech Skandinávie a západní Evropy, jejichž občané mají (nebo donedávna měli) silnější jistoty než obyvatelé jakékoliv země, ve které zvítězila revoluce, nefunguje kapitalismus. Nikdo tam nezakládá firmy, neinvestuje ani nespoří a jako jediné platidlo funguje soudružská láska.

„[K]apitalismus má za sebou víc obětí a destrukce, než by si kdy dovedli jen představit ti nejkrutější králové historie: světové války, migraci napříč celými kontinenty, hladovění uprostřed hojnosti.“ – Protože pod světovými válkami není podepsaná žádná jiná ideologie, třeba nacionalismus, migruje se ze zemí kapitalistických do socialistických rájů. A na Ukrajině se nehladovělo už krátce po revoluci, ještě za Lenina.

Právě Katchovo důrazné rozlišování mezi hodnými ruskými revolucionáři a zlým Stalinem zvedá ze židle. Cudně mlčí o rudém teroru provázejícím bolševickou revoluci. Zato velebí porevoluční Sovětský svaz za přijímání liberálních reforem, umožňujících interrupce a rozvody, nebo za boom futuristického umění. – Asi protože žádný kapitalistický stát nikdy neprosadil nic liberálního, třeba stejnopohlavní sňatky, a v takovém Hollywoodu nikdy nevzniklo umění, které by stálo za řeč.

Katchova obhajoba revoluce je naivní a nepřesvědčivá. Seč může, vyhýbá se banální skutečnosti: všechny moderní státy, které naplňovaly nejvíce potřeb nejvíce lidí („od jídla, bydlení a zdravotní péče, až po umění, kulturu a společnost druhých“), vždy kombinovaly tržní ekonomiku s nějakou formou přerozdělování toho, co vyprodukovala. Proč je ta kombinace požehnaná, mimoděk vysvětluje třeba nobelista Joseph Stiglitz v The Great Divide.

Je mrzuté, jestli se američtí demokrati vzdálili rooseveltovským ideálům – ale hledat kvůli tomu inspiraci v sovětech? Titulu „Socialismus: jako vážně“ to dává ironický tón.

Autor článku

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara 2021 edituje články datového týmu ČRo a píše komentáře pro Seznam Zprávy.