Náš kmen: Indiáni ze Zeleného pekla

Přezdívá se jí Zelené peklo. Nehostinná oblast Gran Chaco, pustina na pomezí Paraguaye, Bolívie a Brazílie. V šesti osadách, na pobřeží řeky Paraguay a území stejnojmenné země, dnes, v roce 2016, žije dvoutisícový kmen Čamakoků. Mezi nimi i rozvětvená dvousetčlenná rodina, skupina, která si s trochou nadsázky říká Checomacoco. Čamakokové jako ostatní, ale taky trochu Čeko.

V Česku dílo a odkaz cestovatele, etnografa a botanika Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944) spravuje a šíří Yvonna Fričová. Manželka fotografa Pavla Friče, který je vnukem slavného předka. „Dlouho jsem myslela, že jsem největší znalec života A. V. Friče ve vesmíru,“ směje se. Překvapilo ji, když se v roce 2000 rodina dozvěděla od Alice Růžičkové a Martina Čiháka, filmařů, kteří se po stopách cestovatele Friče vydali do Latinské Ameriky, že kdesi v Alto Paraguay dosud žije indiánský kmen Čamakoko. A že jeho nejstarší příslušnicí je Hermína, která celý život používá příjmení po otci – Frik.

Filmaři do Prahy přivážejí psaní od indiánského bratrance Rodolfa, Hermínina nejstaršího syna. Uctivě se dotazuje, jestli by evropští Fričovi – noblesní běloši – byli ochotní vstoupit s indiánským příbuzenstvem v kontakt.

Peníze nejsou všechno

Hledáme dobrého člověka. Volný seriál Peníze nejsou všechno na Peníze.cz:

• Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá
• Adopce na dálku: pětistovka měsíčně změní život jednomu dítěti
• Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší
• Nejsem bezdomovec, jen dobrodruh
• Diagnóza děcák. Děti z domova netojí o škatulky ani o váš soucit
• Není to tak, že bychom jim v osmnácti sbalili kufr a řekli Jdi
• Jiří Bárta: Darování obohacuje
• Čisté svědomí za charitu? Nadace nejsou morální pračky peněz
• „Na děcák dobrý.“ Tuhle větu zapomeňte
• Šéf Člověka v tísni Šimon Pánek: I dobro se dá dělat špatně
• Jako lehnout pod lis. Prošel šesti kriminály. Pak se znovu narodil
• Děti bez dluhů: Advokátka pomáhá dětem ze spárů exekutora

Zase spolu

„V roce 2002 jsme jeli s manželem pracovně do Argentiny. Tak jsme se do Alto Paraguay zajeli podívat.“ Jediná, koho shledání nepřekvapilo, byla už téměř stoletá Hermína. Celý život věřila, že se evropští příbuzní objeví. A pomůžou paraguayské rodině zorientovat se v novém světě. Datum Hermínina narození nikdo nezná – identifikační průkazy dostávali indiáni v Paraguayi až od šedesátých let. Podle všech okolností je pravděpodobné, že se narodila roku 1905. „Hermíniny sté narozeniny jsme v Paraguayi slavili od první návštěvy každoročně až do roku 2009, kdy zemřela,“ vypráví Yvonna.

Když Hermína na rozbřesku dvacátého století přichází na svět, putují Čamakokové po Gran Chaku jako lovci a sběrači. Své teritorium a nezávislost nelítostně střeží – vetřelce zabíjejí. Její otec, Alberto Vojtěch Frič, je vzácnou výjimkou. Čamakokové mu umožňují nahlédnout do své – tehdy ještě autentické – kultury.

Když Hermína v roce 2009 umírá, nedozírné loviště Gran Chaco je už rozparcelované mezi bílé farmáře. Lesy vykácené, indiáni vytlačení. Stát Čamakokům v osmdesátých letech vyhradil území, kde mohou žít – plochu táhnoucí se šest kilometrů podél řeky Paraguay a třicet kilometrů do vnitrozemí. Podél řeky, která se každoročně rozvodňuje a které se vždy vyhýbali. Představa paraguayské vlády: indiáni se usídlí v osadách a budou se živit zemědělstvím. Čamakokové zakládají vesnici Puerto Esperanza, Přístav Naděje. „Jenže lovci a sběrači zemědělství neznali. V oblasti se nikdy neprovozovalo. Půda je zasolená povodněmi,“ dodává Yvonna Fričová. Po staletí žil kmen Čamokoko v souladu s přírodou, bez peněz. Dnes musejí kupovat jídlo, oblečení, sešity do školy… Hledat uplatnění ve světě, pro který jim chybí historická zkušenost a potřebné znalosti. Někteří odcházejí do hlavního města Asunciónu, kde hledají placenou práci, která v jejich oblasti není k nalezení.

Krev není voda

Kliknutím do Paraguaye

 

Všechny fotky Checomacoco

Aby už nemuseli pomáhat

Nějaký čas po znovunalezení rodinných vazeb se bratranec Rodolfo pražských příbuzných v dopise ptá, jestli by nedokázali Checomacocům zprostředkovat pomoc – indiáni vědí, že Evropa je bohatá.

Situace ve vesnicích Čamakoků je na počátku druhého tisíciletí naopak tristní. Podle oficiálních záznamů paraguayské vlády žijí v extrémní chudobě. V oblasti není zavedena elektřina, chybí přístup k pitné vodě – používají vodu z řeky nebo dešťovku. Dehydratace způsobená nemocemi z vody je tu nejčastější příčinou úmrtí. Základní zdravotní péče je téměř nedostupná. Indiánům se nedaří nalézt udržitelný způsob obživy. Představě o pomoci z Česka dávají vcelku konkrétní kontury: pomozte nám, aby nám pak už nikdo pomáhat nemusel. Bílí farmáři v okolí chovají dobytek na maso. V nevlídné, bohem zapomenuté končině jediný možný způsob výdělku. Jenže indiáni na pořízení stáda nemají peníze. Potřebují injekci, investici do lepší budoucnosti.

„Paraguayci nás varovali, že je to risk, že indiáni nejsou schopní udržet majetek – už mnohokrát od různých institucí dostali pomoc, která přišla vniveč,“ vzpomíná Yvonna. V sázce bylo hodně. „Žádat peníze od dárců v Česku znamenalo zaštítit projekt naším jménem, jménem A. V. Friče, jít s příběhem rodiny na veřejnost.“ Po dlouhém zvažování se Yvonna a Pavel Fričovi rozhodují: budou své indiánské rodině věřit. „Připadalo nám, že mají dobrý plán. Navíc od počátku máme trochu jiné postavení než jiní běloši, respektují nás jako starší příbuzné.“

Tento článek vyšel v prvním letošním čísle magazínu FINMAG. A další číslo plné zajímavého čtení je tu, ještě teplé od rotaček. Kromě titulního rozhovoru s Tonyou Graves v něm najdete třeba reportáž z Kibery, možná největšího afrického slumu, emotivní příběh statečné Bělorusky, která zachraňuje české zámky, tipy na auta-veterány k investicím a spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.

Objednávejte teď

Krávy pro Puerto Esperanzu

V roce 2006 Fričovi v Česku zakládají občanské sdružení Checomacoco a organizují sbírku. Peníze vezou do Paraguaye. Zbytek musí vyřídit Čamakokové – vybrat krávy, dojednat obchod, obstarat potřebnou byrokracii. Zakládají Asociaci Checomacoco – Paraguay, která bude společné stádo vlastnit. Rozdělují si úlohy. Pavel s Yvonnou indiánům jistí záda na každém kroku, rozhodující iniciativu ale nechávají na nich. Stádo čítá sto čtyřicet krav a tři býky. „Brzy jsme pochopili, že tím projekt nekončí,“ vypráví Yvonna. Kdyby nechali indiánům dar napospas, pomoc by nejspíš vyšuměla do ztracena. „Jako v tolika jiných projektech, na jejichž pokračování se už nikdo nikdy neptá.“

Manželé Fričovi jsou s rodinou ve stálém kontaktu. Každoročně z Prahy vyrážejí směr Alto Paraguay – na kontrolu, schůzi. „Vždycky přinesli tabuli ze školy a prezentovali průběh a výsledky hospodaření. Učili jsme je, že za něj mají zodpovědnost. Společně jsme rozebírali chyby a hledali způsob, jak je napravit a neopakovat.“

Checomacocové z Puerta Esperanzy předem naplánovali, že projekt poběží čtyři roky. Pak si rozšířené stádo rozdělí, každá rodina dostane svou investici do budoucnosti – jako věno od dávno zemřelého evropského dědečka. „Rozhodli se rozdělit krávy spravedlivě, všichni dostali stejně, bez ohledu na to, jaké vyvíjeli úsilí. Jednotlivé kusy si rozlosovali.“ Tři rodiny chov neudržely, dalších čtyřiadvacet pokračuje dál. Nejpracovitější skupina založila novou osadu jménem Nueva Esperanza – Nová Naděje.

Studenti. Hrdinové

Životní podmínky v indiánských vesnicích zůstávají tvrdé. Ale naděje svítá. „Velkou změnou posledních let je, že rodiče usilují, aby děti získaly úplné základní vzdělání, často i středoškolské, někdy dokonce vysokoškolské,“ líčí Yvonna. Sdružení Checomacoco jim na cestě ke vzdělání podává pomocnou ruku – sedmnáct studentů s jeho finanční podporou už absolvovalo zemědělské učiliště. První průkopníci z Puerta Esperanzy dokonce vystudovali vysokou školu. Místní hrdinové.

Emigdie loni promovala na lékařské fakultě na Kubě. Domů, do Gran Chaka, se během šestiletého studia nepodívala ani jednou. Na cestu neměla. „Pokoj sdílela se šesti děvčaty, neměla žádné soukromí. Tak si kolem postele udělala závěs a pod lampičkou se učila. Znala jen cestu do školy a zpět za svoji záclonu. Neměla notebook, každý den čekala, až její kamarádka usne a bude si ho smět půjčit a číst si přednášky,“ vypráví Yvonna. Podobně jako většina indiánských vysokoškoláků Emigdie trpěla depresí. Ze samoty a odcizení. „Indiáni jsou fixovaní na rodinu, od narození neustále tráví čas společně. Na univerzitě strádají odloučením a nemožností kontaktu se svými blízkými. Navíc stále bojují s nedostatkem peněz. Často nemají ani na svačinu v bufetu. Jedna studentka nám na fakultě z hladu omdlela. Jiná v zimě přestala chodit do školy, protože se styděla, že nemá jiné boty než žabky,“ pokračuje Yvonna.

Po promoci se Emigdie vrátila do Gran Chaka, kde má vlastní lékařskou praxi. Na kubánské medicíně jde v jejích šlépějích Joaquín – také jemu se podařilo získat vládní stipendium. „Z celé Paraguaye byli vybráni jen dva studenti, s vynikajícími studijními výsledky, nejlepšími odbornými testy a pohovory,“ dodává s pýchou Yvonna.

Další dva Čamakokové, Esteli a Vidal, studují veterinární medicínu v Asunciónu. „Není tam sice školné, ale studenti musejí platit za všechno. Za povolení dělat zkoušky, za konzultace k diplomce… Nemají skripta, profesor jim na přednáškách prodává vytištěné materiály, nikdy nevědí, kolik jich bude,“ zmiňuje Yvonna některé ze strastí místních vysokoškoláků. V Asunciónu nejsou koleje ani studentská sleva na městskou dopravu, veškeré živobytí si student musí platit sám. Bez finanční podpory by indiáni z Gran Chaka neměli šanci se na škole udržet.

Školákům ze zemědělského učiliště sdružení Checomacoco dokáže pokrýt školné na celé dva roky. U vysokoškoláků je to obtížnější. „Nemáme prostředky na garantovaná stipendia. Ale když se na nás obrátí student se žádostí o podporu a vysvětlí, proč pomoc potřebuje, přeložíme jeho dopis a společně s fotografií uveřejníme na internetu. Nikdy neslibujeme, že zaplatíme všechny výdaje, nevíme, kdo na výzvu zareaguje. Můžeme přispívat jen částkou, kterou dopředu neznáme,“ vykládá Yvonna. Studenti se musejí každý měsíc hlásit mailem nebo dopisem. A sami svými argumenty přesvědčit dárce, že si podporu zaslouží.

Jak Yvonna Fričová zdůrazňuje, sdružení Checomacoco poskytuje indiánům pouze asistenční pomoc. „Nevymýšlíme sami žádné projekty. Iniciativa vychází od nich. Když někomu vnutíte dárek, je to k ničemu. Ale když on sám něco hodně chce, stokrát to zkusí a nejde mu to, cení si toho, když mu pomůžete, snaží se. Nevyžádané projekty, stejně jako nevyžádané rady, nemají smysl.“

Profesora Olga

Náš další člověk v Jižní Americe

„Před Vánoci jsem byla v Kotvě a dívala se, kolik lidé utrácejí peněz za naprosté nesmysly. Pořád jsem musela myslet na to, co by se za to dalo koupit v Pucamarce a jak by to pomohlo změnit život tamějších lidí.“ Tak popisuje Olga Vilímková moment, kdy se definitivně rozhodla, že založí Nadační fond Inka.

Tátové uhasili oheň, aby nebylo vidět, jak jídlo vypadá

Paměť na oplátku

Hermínin syn Rodolfo Ferreira Fric, jeden z nejstarších členů rodiny, se rozhodl českým příbuzným odvděčit. Nabídl nejcennější, co měl: svoji paměť. Ačkoliv v mládí jako jeden z prvních Čamakoků navázal kontakt s misionáři a stal se hluboce věřícím křesťanem, byl vychován ještě v původní indiánské kultuře. „Dobře ví, jak běloši-antropologové prahnou po informacích. Jezdili k nim celou druhou polovinu 20. století a byli ochotni platit za cokoliv, o čem si mysleli, že je autentické. Rozhodl se, že nám to dá zadarmo. I když nejsme antropologové,“ odtuší Yvonna. Rodolfo sepsal mýty a vyprávění, která slyšel jako dítě. Yvonna rukopisy prolnula s dosud neuveřejněnými texty jeho dědečka z dob, kdy potkal indiánku Lorai. Vznikla Indiánská knížka, vydaná v rodinném nakladatelství Titanic.

Roku 2012 Rodolfo, čerstvý sedmdesátník, indián z Gran Chaka, přilétá prezentovat knihu do Prahy. Jako host nakladatelství, nikoli sdružení Checomacoco – což Fričovi zdůrazňují; cílem sdružení totiž není vozit indiány do Evropy na výlet.

Rodolfo se účastnil besed a autogramiád. „Seděl na téhle židli jako vy,“ usmívá se Yvonna v kuchyni bytu v Košířích. V Česku právě probíhala kampaň před volbou prezidenta. „Ten to bude!“ ukázal Rodolfo s neochvějnou jistotou na Miloše Zemana na televizní obrazovce. „Nejvíc ho ale fascinoval Vladimír Franz, dokonce mu dopisem vyjádřil podporu. A znovu mu psal, když nevyhrál – ať si z toho nic nedělá a zkusí to příště zas,“ směje se Yvonna. Rodolfo si zamiloval české švestky. A podivoval se metru. Proč lidé pospíchají do díry pod zem, a o kus dál z ní zase lezou ven? Yvonna si myslela, že Rodolfo napíše něco o tom, jak se mu v Česku líbilo. „On se ale směje a říká, že tu nějak ztratil inspiraci.“ Znovu se do Evropy nechystá.

Siempre luchando

S Yvonnou se potkávám krátce po té, co se s manželem Pavlem, náčelníkem sdružení Checomacoco, vrátila z poslední cesty do Paraguaye. Zajímá mě, s jakými pocity. „Čamakokové berou život, jak přichází, přizpůsobili se podmínkám, každý dělá to nejlepší, čeho je v dané situaci schopen. Mají taková klišé siempre luchando – stále bojující, usilující o lepší budoucnost – a ir adelante, jít vpřed. Jsou to sice fráze, ale v každodenním životě ukazují, že vskutku krůček po krůčku směřují k tomu, aby byli nezávislejší na zásazích zvenčí, aby mohli jednat sami za sebe. Záleží na každém z nich, co se svým životem i dědictvím po předcích udělá – jestli je promarní, nebo s ním dobře naloží. My jim jen pomáháme vytvořit důstojnější základní podmínky.“

Na papíře vyšlo ve Finmagu