Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Pýcha předchází pády

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek | 3. 3. 2016 | 18 komentářů | 4 398

Čtivá kniha Alistaira Horna přesvědčuje, že přílišné sebevědomí vojevůdců a státníků zabilo ve dvacátém století miliony lidí.

Pýcha předchází pády

Dosud byl nejstarším autorem, jehož myšlenkám jsme na Finmagu věnovali pozornost, (tehdy) devětaosmdesátiletý Zygmunt Bauman. Právě ho ale překonává britský novinář a historik sir Alistair Allan Horne; kniha Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century (Nadutost: Tragédie války ve dvacátém století) mu vyšla loni v listopadu týden po jeho devadesátých narozeninách.

Alistair Allan Horne: Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century – vyšlo v nakladatelství Harper v listopadu 2015. 400 stran, 18 dolarů (verze pro Kindle).

Stáří autora je na ní znát, a to v nejlepším možném smyslu. Horne má za sebou šedesát let studia, padesát let práce a desítky knih, převážně o dějinách Evropy v 19. a 20. století. Hubris je destilátem jeho životního díla: „[P]řed časem jsem začal přemýšlet nad tím, jestli něco spojuje války odehrávající se v různých dobách. Záhy mě napadlo, že to je nadutost: střety totiž v zásadě vyhrává i prohrává přílišná arogance jedné nebo druhé strany. […] Tak vznikla kniha, kterou právě čtete.“

Kniha, kterou by těžko mohl napsat někdo ve třiceti, protože vychází z úctyhodného množství zdrojů, a je díky tomu mimořádně pestrá. Ani stránka neurčitého bulšitu, zato spousta překvapivých informací jen tak mimochodem: třeba že maršál Ojama Iwao, jeden ze zakladatelů Japonské císařské armády, byl prvním japonským zákazníkem Louise Vuittona, od kterého si nechal při svém pobytu ve Francii zhotovit kufry.

Na nadutost neplatí ani harakiri

Horne podrobně studuje pět střetnutí ve třech válkách: námořní bitvu u Cušimy, které v roce 1905 rozhodlo rusko-japonskou válku, bitvu u řeky Chalchyn, při které se japonská armáda pokusila v roce 1939 obsadit mongolské území bráněné sovětskou armádou, slavné bitvy o Moskvu a o Midway, a nakonec bitvu u Điện Biên Phủ, při níž se roku 1954 Vietnamci zbavili francouzské koloniální nadvlády. Vzorec, jaký objevuje Horne, už jsme si prozradili: velitelé poražené strany přeceňovali minulé úspěchy svého vojska a naopak podceňovali protivníka.

Někdy se to podceňovní zakládalo na posledním střetnutí, které skončilo s jednoznačným výsledkem. „[Nadutost j]e živená úspěchy. Po triumfu se nic nezdá být nemožné. A právě tak […] vzniká řada rozhodnutí ústících nakonec v kalamity. Proč držet zpátky úspěšné velitele?“

Problémem nemusí být jeden konkrétní nadutý generál. Nogi Maresuke, který vedl japonské vojsko v úspěšné bitvě o přístav Port Arthur, při níž mimochodem ztratil dva své syny, se druhé a (dokonce ani první) světové války nedožil. Po zmíněné bitvě se kvůli příliš velkým ztrátám na životech svých podřízených rozhodl spáchat rituální sebevraždu. Tu mu císař Meidži nedovolil, díru do bříška si ovšem Nogi udělal hned v den Meidžiho pohřbu v roce 1912. Horne na mnoha detailních příkladech ukazuje, že nadutost přesto prostupovala japonskou armádou i společností, vyživená jak vítězstvím nad Rusy a následným ekonomickým boomem, tak i historickými mýty, jako bylo vzedmutí „božího větru“. Ten ve 13. století podle pověsti zničil mongolskou flotilu mířící k japonským břehům.

A někdy k nadutosti ani nepotřebujete úspěchy: Hitlerovo Německo ještě stále pociťovalo následky porážky v první světové válce, když jeho armáda otevřela východní frontu a vyrazila k Moskvě utrpět další porážku. Podle Horna zkrátka stačí uvěřit tomu, že je protivník ve všech ohledech podřadný – ať už pro svou rasu, nebo pro svou ideologii.

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Krapet nadutá teorie nadutosti

Hubris: The Tragedy of War in the Twentieth Century trpí očekávatelnou slabinou, kterou zběhlý čtenář odhalí už po přečtení záložky. Horne má svou jednu velkou teorii, s níž cestuje po celé planetě a po půlce dvacátého století, a všude, kde se zastaví, přes ni vidí to samé: nadutce. Což je – ta ironie! – přece jen poněkud naduté. Arogance velitelů (arogance armád, arogance národů) byla vždy jedním z mnoha rozhodujících faktorů, vedle, například, náhody.

I tak si ale Hubris zasluhuje pozornost. Zatímco nad jiným čtením o válkách si můžete představovat sami sebe v kůži vojevůdců, Horneho kniha stimuluje také opačný druh denního snění. Snadno vám totiž nastartuje úvahy o tom, jestli se vy sami ve svém životě, osobním nebo pracovním, nechováte jako nadutí generálové.

Autor článku

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara 2021 edituje články datového týmu ČRo a píše komentáře pro Seznam Zprávy.