https://www.finmag.cz/firemni-kultura/308872-gottwald-nebo-heydrich-baba-nebo-snih
Gottwald nebo Heydrich, bába nebo sníh
Fašisté a komunisté měli skutečně nápadně podobné nepřátele, libůstky i vyjadřování. Ovšem jen na tomhle postřehu se poutavá kniha postavit nedá.
Spisovatel a historik Petr Placák se pokusil najít všechno, co mohlo mít Československo po komunistickém puči v roce 1948 společného s fašistickými režimy. Objevil toho dost: pragmatickou „vůli k moci“, která nezávisí na ideologii a naopak se rychle zbavuje naivů věrných ideálům. Zbožštění lidu a zneužití brutality mas. Nacionalismus. Antisemitismus. Jak sám Placák píše v nejhutnější kapitole knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát:
Petr Placák: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát – vydalo nakladatelství Paseka a Ústav pro studium totalitních režimů v Praze v roce 2015. 192 stran, 249 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatelství Paseka bezplatný recenzní výtisk.
„Stejně jako fašisté volají českoslovenští komunisté po národní revoluci, přičemž obhajují organické národní společenství, které se uchovalo díky lidovému venkovskému prostředí, nezkaženému upadlým liberalismem měst, jenž je anárodní, (viz odvěká česká půda, odkaz na husitství jako na autentické české lidové hnutí), pěstují lidovost a folklór jako protiklady kapitalistické ‚odcizenosti‘ (Nejedlého kánon české kultury), pracují s národními mýty (Bílá hora) a české dějiny spojují s vidinou zničení kapitalistického řádu a nastolení ve všech ohledech harmonické společnosti, která překoná egoismus vlastní kapitalismu a odstraní nadvládu peněz. Stejně jako fašisté nenávidí komunisté liberální demokracii. Jakmile se dostanou k moci, budují silný, centralizovaný stát, vybavený rozsáhlým úředním aparátem, který vyhlašuje vítězství politiky nad ekonomikou, společenskými vazbami nebo kulturou. Opovrhují pravidly, právem a vůbec ‚buržoasními‘ hodnotami, odmítají křesťanství, vzývají násilí jako prostředek pokroku, odkazují se k národní minulosti a zaklínají budoucnost, pěstují kult strany a vůdce, stejně jako kult padlých, organizují procesí, mají své mučedníky i svaté či vlastní svátky.“
Trefné a svým mrazivým způsobem i vtipné jsou ty pasáže, ve kterých Placák srovnává jazyk Klementa Gottwalda a jeho kliky s jazykem fašistů a nacionálních socialistů. Rozdíl je minimální. Hlášky českých bolševiků by dokonale zapadly do úst jejich fašistických nepřátel: „hanebná zrada na svaté věci národa“, „maloměšťáci a lžisocialistické hnutí“, „sabotáž národní očisty“, „udeřila hodina vítězství“, „zrádní mouřeníni“.
Jenže právě tady začíná problém. Placák mohl vzít citovanou kapitolu Fašistický puč, rozpracovat ji na dvacetistránkový příspěvek do sborníku a ještě by mu zbyl materiál na žertovnou webovou anketu „poznej, co řekl Gottwald a co Heydrich“. Jenomže namísto dvaceti stran jich autor popsal bezmála dvě stě a při čtení se vkrádá otázka: proč?
K dalšímu čtení
Kniha Mé dětství v socialismu je milým souborem vzpomínek. Sebereflexi a odbourávání tabu ale dávkuje po špetkách.
Publicistická elita sepsala Wikipelíšky
Propagandu a svátky nemají v genetickém kódu jen totality
První, teoretická část Fašismus coby radikální levice by obstála jako dobře zdrojovaná přehledová diplomová práce na nějaké katedře politologie, neříká ale nic nového. Ano, všechny totalitní vlády bez ohledu na ideologii jsou si tak trochu podobné. To už se ale napsalo mockrát, stačí sáhnout po – v knize několikrát zmíněné – Hannah Arendtové.
Ani druhá část Od komunismu k fašismu a zpět, už věnovaná Československu čtyřicátých a padesátých let, není tak objevná, jak autor věří. Když na straně 157 píše, že „kontinuita mezi nacistickým protektorátem a tzv. třetí republikou byla […] v historiografické produkci léta tabu,“ sám v poznámce pod čarou připouští, že to tabu začalo padat už na konci šedesátých let.
Ve své snaze odhalit podobnosti mezi oběma tyraniemi, které v Československu čtyřicátých let vládly, je Placák přehnaně zapálený a nachází podobnosti, které znamenají velmi málo nebo vůbec nic. To, že komunisté i fašisté „mají své mučedníky i svaté či vlastní svátky“, není důkaz spřízněnosti. Své mučedníky, svaté i svátky mají všechny ideologie a všechny režimy. Včetně toho dnešního, s mučednicí Miladou Horákovou, svatým Václavem Havlem a svým 17. listopadem.
Anebo: „[N]acionálněsocialistické plakáty, sochy, obrazy představují ty samé socrealistické proletáře, vojáky, matky, úderníky, inženýry, projektanty… jako plakáty, sochy a obrazy komunistické provenience.“ – Stejně jako tehdejšípropaganda demokratických Spojených států. No a co?
Je přefašistováno
Gottwaldovo Československo jako fašistický stát je v úhrnu nešťastná intelektuální ekvilibristika. Dvě stě stran popsaných tím, že jsou kočky a psi přibližně stejně velcí, především ve srovnání se slonem, že mají podobně ostré zuby a shodně přiběhnou, když slyší cinkání granulí o misku. Což přece nemůže být náhoda!
Kniha tak uspokojí hlavně ty, kteří se potřebují ujistit, že fašisti i komunisti byli stejné svině, a víc je nezajímá. Antikomunista Placák může taky paradoxně ukonejšit idealistické levičáky, kterým mimoděk nabízí munici pro argument „nemůžete komunismus soudit podle Gottwaldovy éry, protože to přece nebyl pravý komunismus“.
„A ještě jsou tu dvě nešťastné okolnosti mimo text samotný. Nelze je vyčítat autorovi, ale zamrzí. Za prvé, pojem „fašismus“ prochází od začátku ukrajinské války inflací. Je přefašistováno: málokterý liberál a demokrat tu nálepku ještě nedostal. Víc než knihy přesvědčující, co všechno fašismus je, by teď byly zapotřebí knihy objasňující, co fašismus není. Za druhé, na vydání se podílel Ústav pro studium totalitních režimů, kde Placák pracuje. A takováto veřejná instituce by se měla soustředit na vydávání publikací, které pomáhají doby temna osvětlovat. Ne knih, které ukazují, že když přimhouříte oči, různé věci vypadají skoro stejně.
Nejnovější podcasty
