Malý bohatý muž a jeho Mission: Impossible

Michael Bloomberg, miliardář, majitel stejnojmenného mediálního impéria a bývalý starosta New Yorku, si kdysi posteskl: „Copak se může stát americkým prezidentem rozvedený žid, který měří jenom pět stop a sedm palců [metr sedmdesát, pozn. red.]?“ A v New York Magazine ujistil: „Nebudu kandidovat na prezidenta. Jsem přesvědčený, že ve volbách nemáte šanci, pokud vás nenominuje jedna z hlavních stran.“

Stejně mu to ale vrtalo hlavou a začal uvažovat, že by boj o prezidentství zkusil – a mimo hlavní strany. Pověřil spolupracovníky, aby zajistili všechno, kdyby chtěl do volebního kolotoče naskočit. V kasičce si pro ten případ nechal miliardu dolarů.

Proč ne? Při pohledu na uchazeče o prezidentské nominace republikánů a demokratů by to nemusel být až tak donkichotský počin.

Mezi extrémy šance pro normálního

Demokraté se rozhodují mezi nejzasloužilejší ze zasloužilých Hillary Clintonovou a mimozemšťanem Berniem Sandersem, jediným socialistou v americkém Kongresu. Mezi republikány svádí hlavní boj uječený narcis Donald Trump a dogmatický konzervativec Ted Cruz.

Poměřováno touto sestavou – nevypadá snad Bloomberg jako volitelný kandidát? Má zkušenosti z byznysu i politiky. Prokázal, že umí nakládat s veřejnými financemi a dokáže zvládat krize.

Letošní prezidentské volby mohou nabídnout ojedinělou příležitost pro třetího středového kandidáta. Pokud mezi demokraty vyhraje nejlevicovější z levičáků Sanders (do střetu s Clintonovou Bloomberg patrně nepůjde) a nominaci republikánů získá nejkonzervativnější z konzervativců Cruz, otevře se neobsazený a široký politický střed.

No a to může být prostor pro Bloomberga – demokrata, později republikána a nakonec nezávislého politika, který na newyorské radnici dokázal vycházet s oběma tábory.

Co víc, šanci může mít Bloomberg i tehdy, když republikáni nominují Trumpa, který stojí blíž pomyslného politického středu, avšak pro mnohé z tradičních voličů republikánů je příliš excentrický a prostořeký.

Demokracie se záchrannou brzdou

Jenže je v tom problém – v amerických prezidentských volbách po dvě staletí vítězili jen kandidáti hlavních stran. Američané až na výjimky nebyli ochotni hlasovat pro ty, kteří neprolezli sítem republikánských nebo demokratických primárek. Proč by to letos mělo být jinak?

Třiasedmdesátiletý potomek ruských židů Bloomberg sotva může doufat, že dostane většinu hlasů voličů. S jistou většinou může počítat jen na Wall Streetu, kde začínal jako makléř v investiční bance Salomon Brothers.

Na volební mapě Ameriky je 40 z 50 států zakresleno červeně nebo modře. Od roku 2000 v nich vítězí buď kandidát republikánů, nebo demokratů. Šance pro třetího je tam mizivá.

Některý z těchto států by pro sebe mohl Bloomberg urvat, větší příležitost však bude mít ve zbývajících deseti „purpurových státech“ (purple, swing states). Zejména v nich může získat volitele, kteří jsou přidělováni kandidátům podle počtu hlasů voličů. S výjimkou Maine a Nebrasky při tom platí zásada „vítěz bere všechno“ – kandidátovi připadnou všichni volitelé. Hlasy pro další v pořadí propadají.

Volitelé pak zastupují voliče při volbě prezidenta. Stane se jím kandidát, který získá většinu jejich hlasů, tedy 270 (a více) z 538. Co když ale v jejich hlasování žádný z kandidátů většinu nedostane? Volba může skončit remízou nebo hlasy potřebné pro většinu odčerpá třetí kandidát.

V takovém případě o nejvyšším veliteli podle 12. dodatku ústavy rozhoduje Sněmovna reprezentantů.

Je to výjimečná situace, ale nikoli jen hypotetická. Kongresmani už dva ze 44 prezidentů zvolili.

Mám za to, že právě v jejich hlasování je největší Bloombergova příležitost. Kongresmani totiž nemusí zvolit kandidáta, který dostane nejvíc hlasů volitelů. Můžou vybrat třeba třetího v pořadí.

V roce 1824 tak vyslali do Bílého domu Johna Adamse, který získal 84 volitelů, nikoli Andrewa Jacksona, za kterým stálo 99 volitelů.

Nejspíš vás napadne otázka, jaký má význam, že hlasují voliči, poté volitelé a nakonec v některých případech ještě kongresmani? Otcové zakladatelé dali Americe demokracii, před více než dvěma stovkami let si však nedělali iluze o vzdělanosti, informovanosti a odpovědnosti voličů. A tak k systému přidali „opravný balíček“, chcete-li „záchrannou brzdu“.

Varování: Pozor, v české ústavě žádný opravný balíček ani záchranná brzda není, za prezidenta zodpovídají pouze voliči!

Jak protlačit Bloomberga

Nakonec nabízím jeden ze scénářů, popisující bod za bodem, jak se Michael Bloomberg může stát americkým prezidentem:

1. Během „superúterý“ 1. března, kdy primárky pořádá patnáct států, Clintonová na Sanderse ztrácí. Mezi republikány se prosazuje Cruz (nebo Trump).

2. Následující den se hlásí do voleb Bloomberg. Vzápětí mediální magnát zahajuje volební turné po amerických státech.

3. Delegáti nominačního sjezdu (konventu) demokratů v červenci vysílají do voleb Sanderse. Republikáni nominují Cruze (anebo Trumpa).

4. Ve volbách osmého listopadu dostává nejvíc hlasů Cruz (případně Trump), Sanders je druhý a Bloomberg třetí. Všichni získávají významný podíl volitelů.

5. Devatenáctého prosince se v hlavních městech amerických států scházejí volitelé, a jak jim předpisuje ústava, hlasují o prezidentovi. Výsledky hlasování odesílají do Washingtonu.

6. Cruz (Trump), stejně jako u voličů, dostává nejvíc hlasů také u volitelů. Nezískává ale většinu, proto nemůže být prohlášen za vítěze. Volba prezidenta se přesouvá do washingtonského Kapitolu – sídla amerického Kongresu. O vrchním veliteli hlasují členové Sněmovny reprezentantů, v níž mají po volbách těsnou většinu republikáni. Vybírají mezi Cruzem (nebo Trumpem), Sandersem a Bloombergem. Poslanci  každého státu mají právo udělit dohromady jeden hlas a vítěz musí získat většinu

7. Cruz (nebo Trump) ve sněmovně většinu nezískává.

Lze předpokládat, že proti Cruzovi by hlasovali nejen všichni demokraté, ale také někteří republikáni, pro které jsou jeho konzervativní názory za hranou a kteří s ním měli v minulosti konflikty.  (Všechny hlasy republikánských kongresmanů by patrně nezískal ani bombastický populista a neřízená střela Trump.)

8. V hlasování kongresmanů propadá také Sanders. Pro tohoto socialistu nehlasuje žádný republikán.

9. Kongresmani volí kompromis – Bloomberga, někdejšího demokrata i republikána, který jako starosta na newyorské radnici dokázal vycházet s oběma tábory.

10. Dvacátého ledna 2017 skládá Michael Bloomberg slib a nastupuje do Bílého domu jako 45. americký prezident. Malý bohatý muž začíná vládnout Americe.

Vypadá to snad jako fantasy příběh?

Úvodní fotka: lev radin / Shutterstock.com