Ekonomie dohazování aneb jak vyměnit ledvinu nebo šest

Když dostanete hlad a jste zrovna v civilizaci, řešení je tak snadné, až je blbé říkat mu „řešení“. Zajdete do samoobsluhy, vyberete si první věc, na kterou máte chuť, a podíváte se na cenovku. Pokud pro vás částka není přijatelná, hledáte dál. Pokud je, u pokladny tovar směníte za peníze.

Alvin E. Roth: Who Gets What and Why: The New Economics of Matchmaking and Market Design – vyšlo v nakladatelství Eamon Dolan/Houghton Mifflin Harcourt v roce 2015. 272 stran, 14 dolarů (verze pro Kindle).

Na něco ale cenovku pověsit nemůžete, aspoň ne legálně. Na lidské orgány. Na životní partnery. Na místa ve školách. A přece se i tady nějak musí nabídka potkat s poptávkou. Co dělat pak?

To málokdo ví tak dobře jako Alvin E. Roth [úvodní fotka]. V roce 2012 dostal spolu s Lloydem Shapleym ekonomickou nobelovku za teorii tržních alokací a za praktické návrhy optimální podoby trhů. Zatímco většina ekonomů zkoumá trhy komoditní, kde informaci o vzácnosti zboží a zájmu kupujícího nese požadovaná a nabízená cena, Roth se teoreticky i prakticky zaměřuje na „matching markets“, ve kterých se nabídka a poptávka páruje jinak.

Jak konkrétně, to předvádí v loni vydané knize Who Gets What and Why: The New Economics of Matchmaking and Market Design (Kdo dostane co a proč: Nová ekonomie dohazování a tvorby trhů).

Kulový blesk: Největší akce v dějinách transplantování

Jednoznačně nejzajímavější pasáže knihy jsou ty, které se zabývají transplantacemi ledvin. Ostatně, jde v nich o život. Jen si to představte: nutně potřebujete zdravou ledvinu a dárci z vašeho okolí jsou s vámi nekompatibilní. Jiný nemocný člověk má stejný problém, jeho dárce by byl navíc kompatibilní s vámi, ale smůla, ti vaši s ním ne, takže z toho nic nebude. Když se do toho ale ještě přimíchají jeden nebo dva pacienti a jejich blízcí, mohl by každý dostat zdravou ledvinu.

Ale to pořád ještě není happyend. Co když se některý z dárců vycuká, když už ostatní budou ležet na sálech? Co když s některým orgánem nebude moci odletět letadlo kvůli počasí? A tak dál, potenciálních problémů jsou spousty – a nikde žádná cenovka, nad kterou byste si mohli říct, jestli vám to za to ještě stojí.

Naštěstí tu je ale Roth a jeho algoritmy, které postupně umožnily organizovat výměnné řetězy počínající třemi páry dárců a nemocných a v roce 2008 prozatím vykulminovaly šesti páry a celkem dvanácti operacemi.

Jak přiřadit školky bez taktizování a dojíždění

Většina z vás bude důvěrněji znát jiný matching market, který se Roth roky pokouší zefektivnit: zápisy do školek a škol. Pozoruhodné na tomto trhu je, že se o něm ani nemusí vědět, že je brutálně neefektivní. Radnice a jiní zřizovatelé totiž mohou omílat, že se většina dětí dostane tam, kam je jejich rodiče chtějí posílat. Jenže: co když rodiče taktizují? Co když kvůli špatně vymyšlenému systému na první místa přihlášek nepíšou ty školky a školy, kde svoje děti opravdu chtějí mít? Co když to hrají na jistotu a dávají přednost o něco slabším ústavům, kam se děcko stoprocentně dostane?

Roth opět vytahuje z kapsy chytrý algoritmus, jehož fungování ilustruje příběhem:

„[P]ředstavte si malého Maxe, který má jít do školky. V půldenní školce přímo naproti domu, kde bydlí, by dostal automaticky přednost. Jenže jeho rodiče by ho raději posílali do stejně oblíbené celodenní školky o kousek dál, která dá zase přednost jiným dětem. Pokud by za starých pravidel Maxovi rodiče uvedli školku přes ulici na druhém místě přihlášky a následně chlapce nedostali do školky uvedené na místě prvním, přišel by Max o přednost v blízké školce ve prospěch dětí, jejichž rodiče ji zapsali jako první. Podle nových pravidel by se ale Max v případě, že by nevyšla první volba, pořád dostal do půldenní školky přes ulici díky původnímu zvýhodnění. Školka se totiž nezaplní hned v prvním kole. I když dostane víc přihlášek, než kolik nabízí míst, čeká až do samotného konce zápisů, než definitivně přijme ty uchazeče, které rovnou neodmítla. Tak se dá zjistit, kdo všechno se vlastně přihlásí, a vybrat ty děti, které by měly dostat přednost. Díky tomu Maxovi rodiče mohou beze strachu seřadit školky čistě podle toho, jak jsou pro ně atraktivní.“

Málo obecné i málo konkrétní

Who Gets What and Why se čte jako detektivka, což je její silná i slabá stránka zároveň. Roth umí publikum podráždit zapeklitými problémy a vzápětí je oblažit odhalením, jak že vše vyřešil on. Jenže podobně jako detektivky nevypovídají nic o kriminalitě obecně, Rothově knize velice chybí abstraktní doporučení, seznamy „best practices“ a podobně.

Paradoxně by ale Roth mohl zároveň být i konkrétnější. Když píše o algoritmech, nemalá část čtenářů by místo tajuplnosti, která malinko zavání povýšeností, ocenila podrobnosti, diagramy, pohled pod pokličku. Ale bohužel. (Kdybyste po mě chtěli příklad knihy, která složitou matematiku vysvětluje srozumitelně a ve správném poměru míchá konkrétní příběhy a abstraktní principy, tak mě napadá Signál vs. šum Nate Silvera.)

Zůstává pár poutavých příběhů a vcelku osvěžující úvaha nad tím, že trhy jsou jako jazyky: uměle vytvořené a přitom živé. Pokud navrhujete trhy, i kdyby mělo jít jen o rozpis pronájmů sokolovny, dejte knize šanci: posledním argumentem v její prospěch budiž fér cenovka.

Úvodní fotka Bengt Nyman via Wikimedia Commons. Licence CC BY 2.0