Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Mazlíček zabiják

Petra Dlouhá
Petra Dlouhá
28. 11. 2015
 28 342

Chvojenec, vesnička u Hradce Králové. Sjíždím z hlavní silnice. Po chvíli se ozývá hlas navigace: Dojeli jste do cíle. Nenápadný domek s plochou střechou, lemovaný živým plotem; příjezdová brána otevřená. Josef Kreizl čeká na prahu. Na téhle adrese nežije sám. Obyvatel je tu přes třicet. Miláčci i zabijáci.

Mazlíček zabiják
Další fotky
v galerii (17)
Tato reportáž vznikla pro zářijové číslo časopisu Finmag. V aktuálním čísle najdete mimo jiné rozhovor s podnikatelem Daliborem Dědkem, v rubrice Byznysplán příběh první pražské marmeládovny nebo třeba fotoreportáž z urbexových výprav za zánikem.
A připravujeme pro vás nové číslo. Časopis můžete předplácet po kliknutí na obrázek.

Upravená zahrada. Vítá mě Josefův syn Roman. A taky Sára s Eli: desetiletý kříženec brazilské fily a labradora a její dospělé štěně. „Sáru jsme si pořídili náhodou, na inzerát. Bylo to štěstí. Na naše požadavky je skvělá.“ Kryštof s ní vyrostl. Teď fenky pucují Tatuma. Abyste rozuměli: Kryštof je osmdesátikilová americká puma, Tatum tříměsíční bílý tygr.

Za domem se naskýtá pohled, který nečekáte. Pokud nejdete najisto. Páreček tygrů, bílý lev, mladá lvice, gepardi, servalové, karakalové, rysi, americké pumy… K vidění je všechno. Cesta napříč světadíly během pár minut. Josef Kreizl chová šelmy. Mazlíčky i zabijáky.

Jako byste se ocitli v malé zoologické. „Barák jsem stavěl svépomocí a peníze nikdy neměl, tak jsme museli hodně dělat sami, člověk se naučí. Co vidíte, jsme vybudovali se synem a rodinou,“ prohodí. Aby smečku uživili, potřebují denně sedmdesát kilo masa. Nakupují na jatkách, za solidní ceny. „Kdo má jednu kočku, může chodit pro kuřata do obchoďáku.“ Když jich máte třicet, zruinovali byste se.

Josefův táta byl myslivec. „Bral mě do přírody, měl jsem ke zvířatům vztah. V mládí jsem se věnoval sokolnictví.“ Jako první sokolník v republice hlídal letiště, v sedmdesátých letech v Přerově. „Když letadlo startuje a nasaje havrana, dělá to hrozné škody. Vyplatí se platit lidi, kteří ptáky vyženou.“ Později choval hady a krokodýly. „V devadesátém roce se mi jako prvnímu v Evropě podařilo odchovat nilské krokodýly. To mi otevřelo dveře u lidí, kteří se zvířatům věnují, v zoologických zahradách. Začnou se s vámi bavit trošku jinak než s troubou, který se zbláznil do zvířat,“ směje se.

Srdcem predátor

Na přelomu tisíciletí Josef svůj chovatelský zájem napřel novým směrem. „Přes člověka z pojízdného zvěřince jsem dostal kontakt do Polska, kde nabízeli páreček amerických pum.“ Brzy měly mladé. Narodil se Kryštof. Americká puma je velikostí srovnatelná s levhartem, její oblíbenou kořistí jsou jeleni. Číhá ve skrytu, loví s překvapením, ze zálohy. Oběť uchvátí jediným skokem, zezadu. Prokousne krk a zlomí vaz. Totéž zkouší na člověka. Z Kryštofa se ale podařilo vychovat mazlíčka. „Chodili jsme na procházky. A taky plavat do rybníka,“ vzpomíná Roman. Roky byli s Kryštofem nerozluční.

Dneska je pumě deset. Štíhlá svalnatá kočka polehává na lavici ve svém příbytku – za mříží. Když se přiblížíme, zbystří. „Netváří se kamarádsky,“ zhodnotím. „Taky kamarádský není,“ odtuší Roman. Už si ke Kryštofovi netroufne. „Dali jsme k němu samici, aby měli mladé, a on se změnil. Když je zvíře odchované u lidí a pak zdivočí, je ještě nebezpečnější. Divoká šelma se člověka bojí, Kryštof ne. Až se přiblíží k mříži, jděte dál,“ varuje chovatel.

Když chcete šelmu udržet krotkou celoživotně, musíte se jí věnovat denně. „Jinak to nejde. A my se zaměřujeme spíš na chov,“ říkají Kreizlovi. Ale kdo ví, možná bude Kryštofovým nástupcem malý Tatum? „Kryštof byl výjimečný… Navíc, chodit na procházky s dvousetkilovou kočkou není žádná hitparáda,“ pokývne Roman se smíchem k Tatumovi. Zatím má tygřík teprve deset kilo. Podědil vzácné bílé zbarvení po prarodičích.

Galerie miláčků

Nenechat se zabít

Sedíme pod pergolou, Tatum dovádí se Sárou a Eli. Roman ho po očku sleduje. „Sára si s ním hraje, ale jakmile se jí něco nelíbí, usměrní ho, řekne dost a on to respektuje. Totéž dělá máma tygřice, ta mladým nedovolí skoro nic. Vychovává je ale pro život v přírodě, k lovu,“ vykládá Roman.

Když nechcete, aby z šelmy vyrostl zabiják, musíte vzít kotě od mámy už dva týdny po narození – než mu nadobro vtiskne vražedné lovecké instinkty. „Dřív to není dobře; co dá mláděti máma, mu nedá nikdo. Ale když dostane základ, můžete ho dokrmit. Zafixuje si vás jako mámu a pak se chová k lidem celkem dobře. Ale záleží, co s ním děláte dál… Musíte na to mít buňky. Kdo to neumí, měl by se věnovat něčemu jinému,“ je přesvědčený Josef.

Dokud jsou mláďata na flašce, nedá je z ruky, nocují s ním v bytě. „Krmím po třech hodinách, přece nebudu v noci běhat ven. To už bych neusnul. Ale když je problém, třeba blbě pijou, stejně nespím, to máte v hlavě,“ přemítá. V jednom měsíci věku, když už je kočka přivyklá na maso, mláďata prodává. Ideální čas pro zájemce, který si chce šelmu ochočit. Co nezvládnete během prvních měsíců, nedoženete nikdy. Jednou divoké zvíře v mazlíčka nepředěláte. „Skoro nejlepší je, když máte kočku od malička ve městě. Pokud nemá žít jen v kleci,“ říká Josef. Je totiž zvyklá chodit mezi lidi. Základní pravidlo ve výchově? „Co nechcete, aby dělal dospělý, nesmíte dovolit ani mláděti.“

Ucítím na lýtku Tatumovy zuby. Výtržník. „Kočku vychováváte celý život, pořád něco zkouší, pořád hledá vaši slabinu. Jakmile ji najde, je to špatné, ustupujete, ustupujete, až s ní neuděláte nic. Musíte být pořád dominantní, ne tvrdý, ale důsledný. Je hezký, když s vámi kotě blbne, skáče. Ale je to začátek problému. Najednou má drápy,“ říká Roman. Bere Tatuma do náručí. Tygřík sebou mele, zápasí. Divoké srdce – šijou s ním všichni čerti. „Člověk musí odhadnout přísnost, abyste ho zase nezradil, aby se vás nebál,“ uvažuje Roman. Stejně jako táta o zvířatech mluví se zaujetím, cítíte z něj, že je má rád. V kontaktu s kočkou ale v žádném okamžiku neztrácí ostražitost – a respekt.

Jdeme se podívat na Tatumovy rodiče. Do klece k tygrům se Josef s Romanem neodváží. „Nejsme blázni, nenecháme se zabít. Když je krmíme, čistíme klec a výběh, nejdřív je přeženeme jinam,“ říká Josef a opatrně přibližuje ruku ke kleci – zastaví ji přesně včas, aby tygr nedostal šanci končetinu ukousnout.

„Chybuje ten kdo lvu skrz tu mříž svou ruku podá. I když máme deset prstů, každýho je škoda.“

Zvlášť když nemáte pojištění. Jeho nabídky pro vás umíme porovnat:

Jemná duše

Další chlouba Kreizlových: gepardi. Toubi a Tanzi. Oba ochočení, kontaktní: člověk k nim může, aniž by se musel bát o život. Pokud neudělá chybu. „Počkejte, Toubiho přivedu,“ navrhne Roman. Mizí ve výběhu a za chvíli mi podává vodítko. Hladím geparda a důstojná kočka si to trpělivě nechává líbit. Nejrychlejší zvíře planety.

„Gepard má jemnou duši. Když se mu podíváte do tváře, nevidíte nic špatného, nic zákeřného,“ přemýšlí nahlas Roman. „Ostatní kočky kořist překvapují. Gepard si to rozdá na férovku, buď uloví, nebo to vzdá. A podle toho se k vám chová. Nemusíte se k němu bát otočit zády, “ přidává se Josef.

Na procházky do vesnice Kreizlovi s gepardy nechodí. „Neradi upoutáváme pozornost,“ říká Josef. Toubi a Tanzi jsou navíc lenoši. „Lidi mají představu, že šelmy potřebují spoustu pohybu. Ale ony v přírodě běhají, aby ulovily. Když nažrat dostanou, nepotřebují to.“ Když se o šelmu dobře staráte, v zajetí jí podle Josefa nic neschází. „Taky se dožívá vyššího věku. V přírodě žijí průměrně sedm let, v zajetí dvakrát tolik. Zákony přírody jsou tvrdé, když neuloví, zeslábnou. Když onemocní, nikdo je neléčí. Když se v zajetí páří a mají mladé, je jasné, že jsou spokojení.“ Řeč je ovšem o zvířatech, která se v zajetí už narodila. Docela jiná věc podle Josefa je, když se odchytává divoké zvíře zvyklé žít přírodě. To se mu nelíbí.

Všechny Josefovy kočky jsou registrované a čipované, jako každý chovatel šelem musí splňovat veterinární předpisy – týkají se hlavně velikosti výběhu a podmínek, ve kterých zvířata žijí. Kontroly prý chodí často.

Fotografové si čas od času Kreizlovic kočky objednávají na focení – v přírodě šelmu zastihnou těžko. Toubi dokonce hrál v reklamě. Zájem je o gepardy i na společenských akcích. „Jednou si nás pozvali na svatbu v africkém stylu. Přáli si, aby jim při obřadu gepardi leželi u nohou.“ Jedna připitá svatebčanka se pak s Tanzim mazlila tak vehementně, až se ohnal a roztrhal jí šaty. „Byla nezadržitelná, nedalo se jí v tom zabránit. V tu chvíli jsem řekl dost, jedeme domů,“ vzpomíná Josef.

Vážnější příhoda se nestala. I když v průběhu let pár šrámů utržili oba. „Jednou mi puma prokousla ucho. Nechtěla mi ublížit, jen se mnou laškovala. Byla z toho spousta krve.“ Patálii ale udělá i nevinné malé škrábnutí. „Okamžitě máte čtyřicítky horečky, je to na antibiotika,“ líčí zase Roman.

Na vratké lodi

O penězích mluví Josef Kreizl nerad. „Rád si popovídám s každým, kdo se zajímá o zvířata. Ale člověk, který chce vědět jen – kolik toho máš a kolik to stojí – pro mě není zajímavý.“ Lidé navíc podle něj často mají přehnané představy. „Chov šelem je vratká loďka, občas se něco podaří, odchováte mladé… Jindy ne,“ dodá Roman.

Typický zákazník? Je to různé, od soukromých chovatelů přes cirkusáky po zoologické zahrady nebo agentury, které zvířata prodávají do zahraničí – šest amerických pum z chovu Kreizlových takhle putovalo do čínské zoo.

Cena mláděte začíná zhruba na sto tisících – záleží na druhu a stáří, s věkem klesá. Nejhůř dostupní – a tudíž nejdražší – jsou gepardi. „Jsou v záchranném programu, třeba v zoologické je nemáte šanci sehnat.“ Cena mláděte geparda se šplhá až k patnácti tisícům eur. Na chov jsou nároční, veterinární předpisy přísné. Vlastní mláďata si obstaráte těžko. I kdyby Kreizlovi měli ke svým chlapcům samici, nebyla by jim nejspíš v tomhle ohledu moc platná. „Samec se samicí musí žít odděleně, daleko od sebe, nesmějí se ani cítit. Jinak si nejsou vzácní a nepáří se. To v našich podmínkách nejde.“

Lidé z okolí už si na soužití se šelmami zvykli. „Soused říká, že když sedí na terase a slyší řvát tygry, připadá si jako v exotice.“ Každopádně se mají na co těšit: až doroste mládě bílého lva, které si Josef pořídil od chovatele z Afriky, a rozhodne se zařvat – uslyší ho na deset kilometrů daleko. 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Petra Dlouhá

Petra Dlouhá

Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, během studií pracovala jako stážistka v Lidových novinách. Od roku 2011 píše pro Peníze.cz a Finmag.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo