Co kdyby zase vládla Maggie?

Byla nenáviděná i uctívaná. Její liberální hospodářská politika vyvolala v Británii společenské zemětřesení.

Margaret Thatcherová by se zítra dožila devadesáti let. Za její vládou se zatáhla opona před čtvrtstoletím, za jejím životem před dvěma a půl lety. Ideje železné lady jsou však v Británii i Evropě dodnes přetřásány.

Ikona tvrdého jádra britských (i některých kontinentálních) konzervativců, patří k nejčastěji citovaným státníkům osmdesátých let minulého století. V tomto ohledu zastiňuje své souputníky – Helmuty Schmidta a Kohla, Valéryho Giscarda a Françoise Mitterranda.

Vůči Maggie, která změnila Británii jako žádný jiný z poválečných premiérů, se kdekdo vymezuje. A ti, kterým se příčí ji citovat, její myšlenky tunelují.

Britský premiér David Cameron během volební kampaně slovo od slova opakoval památnou tezi, kterou Thatcherová pronesla na konferenci britských konzervativců v roce 1983: „Není žádná taková věc jako veřejné peníze. Jsou pouze peníze těch, kteří platí daně.“

Nálepce thatcherista se přitom Cameron brání, zdůrazňuje, že dělá vlastní politiku a nepokládá se za politického dědice jediné britské premiérky. Thatcherismus označuje za „překonaný“.

Na pohřbu Margaret Thatcherové nicméně připustil: „Myslím, že ‚v jistém smyslu‘ jsme všichni thatcheristé.“

Thatcherová v kalhotách?

Při prvním pohledu na politiku Cameronova kabinetu může nynější premiér vskutku vypadat jako Thatcherová v kalhotách. Stejně jako ona klade důraz na snižování státních výdajů. Thatcherová je srazila ze 47 procent HDP v roce 1980 na 39,5 procenta HDP v roce 1990. Cameron začínal na stejné úrovni 47 procent, které za pět let stáhnul na 42.

Obdobně jako Thatcherová Cameron privatizuje. Nedávno kabinet získal přes šestnáct miliard liber za akcie bank Lloyds Banking Group a Royal Bank of Scotland, které nakoupila v době finanční krize před sedmi lety labouristická vláda. A ještě letos se konzervativci chystají dokončit prodej čtyřicetiprocentního podílu v podmořské železnici Eurostar za 757 milionů liber.

Cameron omezuje výdaje státu, škrtá bezplatné služby z eráru, například právní servis při rozvodu nebo odvolání k přistěhovaleckému úřadu. Lze předpokládat, že podobně by postupovala i Thatcherová.

Tvrdá jako skála

Jak by si však Cameron vedl jako premiér upadající země rozvrácené stávkami? Taková byla Británie na konci sedmdesátých let minulého století, kdy se Thatcherová stěhovala do sídla premiérů v Downing Street.

Není reforma jako reforma. Je rozdíl mezi tím, když prodáváte podíly v bankách (2015) zachraňovaných během krize nebo zavíráte desítky ztrátových dolů (1984).

Stát, který převzala Thatcherová po labouristech Haroldu Wilsonovi a Jamesi Callaghanovi, byl v zoufalém stavu: Inflace převyšovala dvacet procent a klíčové podniky, které měl v rukou stát, nedokázaly čelit kontinentální konkurenci. Britská libra nebyla směnitelná a ostrované cestující do ciziny museli žádat o obdobu devizových příslibů známých z komunistického Československa.

Cameron nastoupil do premiérské rezidence v roce 2010 po „nových labouristech“Tonym Blairovi a Gordonu Brownovi. Byl v komfortnější situaci, nemusel se vypořádat socialistickou ekonomikou a mocnými odbory, nebyl nucen k razantním a riskantním rozhodnutím jako Thatcherová.

Cameron nikdy nevystupoval jako tvrdý konzervativec, udržoval si odstup od teze, kterou Thatcherová svého času nazvedla i mnohé z konzervativních poslanců: „Nic takového jako společnost neexistuje.“

Nynější premiér platí za „soucitného“ konzervativce, který stranu posunul do pomyslného politického středu, blíž „New Labour“. Z toryů udělal „catch all party“ – partaj pro všechny.

Thatcherová byla jiná nátura. Kompromisy pokládala za slabost, šla za svým cílem hlava nehlava a zpravidla ho dosáhla. Byla tvrdá jako skála.

Vydupala rabat…

Tvrdost dala někdejší premiérka pocítit i politikům prosazujícím federalizovanou Evropu a bruselským eurokratům.

V Evropském společenství se uvedla památným výrokem: „Chci zpátky svoje peníze.“ V listopadu 1979 na summitu v Dublinu jím zahájila tažení za rabat z příspěvků, které Británie odvádí do evropské pokladny. Motiv byl nasnadě: Proč by Británie měla živit předotované francouzské zemědělství?

Francouzi pochopitelně kladli odpor. Maggie ale rabat vydupala.

Co víc, Británie má slevu dodnes. Není přitom zanedbatelná – rovná se dvěma třetinám z rozdílu mezi financemi, které Britové do společného rozpočtu odvedou a financemi, které dostávají v dotacích a příspěvcích zpátky.

Památný je také výkřik „Ne! Ne! Ne!“, kterým Thatcherová v říjnu 1990 v Dolní sněmovně vyjádřila odpor vůči tomu, aby Evropské společenství postoupilo k federalizaci, aniž by smlouvy definovaly, co zahrnuje a kde končí. 

„Kdyby zůstala Thatcherová ve funkci, neměli bychom Maastrichtskou smlouvu,“ pravil Douglas Hurd, šéf britské diplomacie za Thatcherové i jejího nástupce Johna Majora.

Hurd patřil ke konzervativcům, kterým politika Železné lady vůči Evropě připadala příkrá a kteří ji přiměli, aby v listopadu 1990 z Downing Street odešla.

… a vydupala by kompetence

Kdyby se Thatcherová narodila o tři desítky let později a nastoupila jako premiérka až v roce 2010, nejspíš by vykřikla: „Chci zpátky svoje kompetence!“ A patrně by je díky své sveřeposti také dostala, obdobně jako kdysi rabat z příspěvku do společného rozpočtu.

Němci a Francouzi by ustoupili, protože pro ně a jejich unijní dílo je brexit mnohem větší hrozbou než grexit. Bez Británie by unie spadla hned o několik váhových kategorií.

Thatcherová hodnotu svého ostrovního království pro kontinent dobře chápala a dovedla ji využít. „Bez obalu, Evropská unie nás potřebuje víc, než my ji,“ napsala v knize Statecraft (v Česku vyšla v roce 2003 pod názvem Umění vládnout).

S tímto vědomím jednala s Kohlem a Mitterrandem. Oba si to s ní dodatečně vyřizovali v pamětech, kde na ní nenechali nit suchou. Popisovali ji jako zatrpklou, protivnou a uječenou hysterku, se kterou bylo utrpení vyjednávat.

Není tory jako tory

Poměřováno Thatcherovou je Cameron beránek. Hlásá boj o kompetence, jenže dosud neřekl, co chce vyhrát. Ani nebojuje, opatrně vyjednává, sonduje, co může získat. Teprve poté oznámí výsledek a Britům ho předloží v referendu.

Pro Camerona je návrat kompetencí nástrojem k tomu, aby zabrzdil čím dál hlasitější euroskeptiky v Konzervativní straně. Zato pro Thatcherovou by to byl cíl. Politička, která sjednocenou Evropu označovala za „utopický projekt“, by bez vytáček řekla, co chce zpátky. Patrně by se přitom obešla referenda.

Svou technologii vlády kdysi shrnula do prosté teze: „Nenásledujte dav. Dav musí následovat vás.“

Cameron dělá politiku jinak. Následuje dav.

A v tom je hlavní rozdíl mezi dvěma toryi – Margaret Thatcherovou a Davidem Cameronem.