Dodnes si pamatuju, jak se před třemi lety na Twitteru zjevil polský germanista Eric Jarosinski alias Nein Quarterly. Byli jsme v brněnské kavárně všichni doslova na nohou, protože jsme chodili k okolním stolům ukazovat poslední bomby mixující německou filozofii 20. století, populární kulturu a životní bezradnost: Pokud si nedovedete představit, jak o vašem víkendu zaníceně vypráví Werner Herzog, neprožili jste ho naplno. – I kissed Husserl and I liked it!
Eric Jarosinski: Nein. A Manifesto – vyšlo v nakladatelství Grove Press v září 2015. 172 stran, 11,60 dolaru (verze pro Kindle)
Jarosinského tweety byly a jsou odměnou za studium humanitních oborů, chození do artového kina a univerzitní knihovny, útěchou pro usoumařené, kteří v kancelářích vzpomínají na intelektuální dobrodružství rané dospělosti. Řeklo by se, že humor hojně odkazující na frankfurtskou školu a texty písní Leonarda Cohena najde publikum sice vděčné, ale titěrné, jenomže ouha: Jarosinski po odchodu z University of Pennsylvania před dvěma lety odstartoval zdá se úspěšnou kariéru profesionálního komika. Vystupuje v divadlech, píše sloupky pro noviny a na začátku září vydal knihu: Nein. A Manifesto.
Rovnou si přiznejme, že útlá sbírka anekdot a aforismů má vlastně jediný smysl, stejný, jaký má spousta podobných publikací. Nabízí příležitost, jak z vás někdo, koho máte rádi a jehož práce vás oslovuje, může důstojně vymámit pár peněz. Nein. A Manifesto je exhibiční zápas fotbalového veterána, odehraný v tempu sice tréninkovém, ale pořád ne tak pomalém, aby vám toho člověka bylo líto. Jarosinski se rozhodl pro bezpečný, ale stále ještě přijatelný způsob sebekomodifikace a nabídl jen pokračování osvědčených motivů, jako jsou úderné slovníkové definice nebo vtipy „přijdou do baru…“:
„Marx, Engels a proletariát přijdou do baru. Marx pije. Engels platí. Proletariát ztrácí své okovy. Pak ztrácí klíče. Pak ztrácí telefon. Pak Marxe. A pak i Engelse.“
„Ideologie: pomýlený názor, že vaše názory nejsou ani pomýlené, ani názory.“
„Selfie: fotka někoho, koho jsme kdysi znali. Pořízená člověkem, kterého jsme chovali v úctě.“
Slavoj Žižek, Audun Mortensen: Žižek’s Jokes: Did You Hear the One about Hegel and Negation? – vyšlo v nakladatelství The MIT Press v roce 2014. 168 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle)
Párkrát se zasmějete, a ještě budete mít dobrý pocit, že jste věděli, čemu se smějete. Snad. Každopádně za hodinu bude po všem. Po čem sáhnout, jestliže se budete chtít dorazit? Po knize velmi podobného formátu a s velmi podobným důvodem existence. Totiž po Žižek’s Jokes: Did You Hear the One about Hegel and Negation?, která vyšla loni, a ve které Audun Mortensen nechává slovinského filozofa Slavoje Žižka znovu odvyprávět a nadto i vysvětlit nejlepší vtipy ze starších textů a přednášek. Objevil jsem v ní svoji novou oblíbenou židovskou anekdotu:
„Kohn a Roubíček jdou kolem katolického kostela, na kterém visí plachta: 30 tisíc dolarů pro každého, kdo se nechá pokřtít. Zbytek procházky se pak přou o tom, jestli je ta nabídka míněná vážně. Týden na to jdou kolem znovu a Kohn říká: Poslouchají, mně pořád vrtá hlavou, jestli to není vtip. Na to mu Roubíček povýšeně odpoví: Vy Židi! Myslíte jen a jen na peníze!“
Žižek se na rozdíl od Jarosinského neomezuje jenom na vtipy, prokládá to teoretickými úvahami, nedozvíte se z nich ale nic, co byste neznali ze starších knih pana seberecyklátora. Odpůrce politické korektnosti snad zahřeje u srdce mistrova úvaha, že v každém vtipu musí být někdo zraněný a ponížený, a proto nemáte na Žižka chodit s anekdotami o tom, jak trojúhelník potká kolečko. Veřejně vystupující a píšící se pak můžou inspirovat autorovou snadno recyklovatelnou sršatostí. Všude možně slyšíme, že kdo chce vařit omeletu, musí rozbít vejce, často se ale musíme se Žižkem ptát: „A kde sakra je ta omeleta?“
V přímém srovnání Nein. A Manifesto a Žižek’s Jokes jednoznačně vyhrává první jako zábavnější a méně užvaněná. U obou dvou jsem si nicméně vzpomněl na to, co napsal William Zinsser v On Writing Well, patrně nejlepší knize o psaní, jakou znám: „Humor je vedlejší produkt vážné práce.“ Sbírka vtipů je z definice trapná, vzpomeňte si na normalizační edici Anekdoty. Je vlastně úspěch, že tyhle dva sešity trapné nejsou. Jenže Jarosinského bonmoty vypadají pořád nejlíp obklopeny seriozními tweety seriozních mužů a Žižkovi jeho klaunovství nejvíc sluší ve chvíli, kdy po něm chtějí, aby byl vážný.
