Viktor Orbán se zasloužil o humanitární samosprávu

Chování Maďarska a Česka k lidem, kteří bez víza nebo i bez pasu překračují jejich hranice, je hanebné. Z nezbytného a snad nikým nezpochybňovaného hlídání Schengenského prostoru a identifikování příchozích se stala záminka ke zbytečnému ponižování tisíců lidských bytostí. Státy, které se s patosem „vracely do Evropy“, popírají princip, kterým se poválečný Západ lišil od tyranií: ochranu lidské důstojnosti vždy a za všech okolností. Ať už jde o našince, cizince, bezúhonné, zločince, nikdy nikoho nenechat bivakovat v hovnech.

Přesně to se stalo v Budapešti na nádraží Keleti, kde policie několik dní držela na malém prostoru tisíce uprchlíků bez adekvátního hygienického zázemí. Orbánův režim si tím spolu s komplikováním humanitární pomoci a vypouštěním dezinformací o vlacích do Rakouska vyrobil fotogenickou krizi, kterou obratně využil k prosazení zákonů dále omezujících soukromí. České instituce sekundují psaním čísel na zápěstí, zabavováním telefonů nebo tím, že rodiny, které si všechno své nesou v pár igelitkách, nutí platit za pobyty v táborech deseti-, nebo i statisícové částky.

Ale nefňukejme, slavme: nejdůležitější událost minulého týdne je totiž pozitivní. Ukázalo se, kolik lidí dokáže ze dne na den vyrazit důstojnost jiných chránit. Jen pro představu: pražská Klinika vypravila jen do středy 25 dodávek plných oblečení, spacáků a hygienických potřeb, víc než deset aut s pomocí pro uprchlíky zatím vyrazilo i z Brna.

Hádky kvůli názorům se odkládají, práce nepočká

První skvělá věc na té vlně solidarity je, že všichni dobrovolníci, o kterých vím nezprostředkovaně, jeli na Budapešti a do Röszke na maďarsko-srbské hranici ve svém volném čase, svými vlastními vozy, za své vlastní „slušnou prací vydělané“ peníze, o víkendech nebo dovolené. To není útok na zavedené charitativní organizace, které by zvládly situaci řešit efektivněji a méně chaoticky než nekooperovaní nadšenci. To je hlavně ťafka všem zastáncům nulového slitování, kteří tak rádi mluví za všechny „obyčejné lidi“. Pomáhal jsem s tříděním na brněnských sběrných místech a oblečení, spacáky a potraviny do nich nosili právě ti vaši obyčejní. Strašidlo rozvracečských neomarxistů, žijících z dotačních penězovodů musíte hledat jinde. (Já vím, nemusíte, od toho je to strašidlo.)

Druhý důvod k radosti: při té pomoci se podařilo překonat stranické zákopy. Katolík a tatík, který se živí ještě daleko normálnější prací než Petr Hampl, nabídl svoje ruce i rodinné auto squatterům z Kliniky. Lidovec zdrženlivý k výstavbě mešit čekal o půlnoci na brněnském nádraží s vodou a jídlem pro putující muslimské rodiny. Třídící kolegové se dělili o zkušenosti s dárci, kteří říkali, že mají z přísunu uprchlíků strach – ale ten jim nezabránil přinést oblečení a jídlo. Když jsem minulý týden vyčítal v recenzi na FinmaguCestám k emancipaci Pavla Barši, že je v nich málo příkladů občanského jednání, při kterém lidi překračují svoje identity a teprve tím se stávají svobodnými a rovnými, netušil jsem, že následující dny nabídnou tolik materiálu.

Třetí dobrá zpráva je, že tomu vzedmutí nezabránily ani zprávy o fyzickém napadání dobrovolníků neonacisty v Maďarsku, ani nevstřícné zákony. Soukromé osoby nemůžou pořádat finanční sbírku. Přes hranice lze převážet léky jen pro osobní potřebu. A co je nejnešťastnější: přinejmenším obvinění z trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice riskuje i ten, kdo uprchlíky bezúplatně vozí vnitrozemím. Nejpitomější proto, že největší nebezpečí jim hrozí od převaděčů.

Co se v Röszke naučíš, doma jako když najdeš

Konkrétní způsoby, jakými se můžete do humanitární samosprávy sami zapojit, najdete na pomocuprchlikum.cz.

Legie facebookových diskutérů vás budou zrazovat, že si uprchlíci pomoci neváží. Podle zpráv přímo z Maďarska jsou za ni vděční, i když se den ode dne mění informace o tom, čeho je na místě málo a čeho příliš. Zdá se, že ve středu se Röszke prozatím nasytilo tábornického vybavení a chybí především dobře organizovaní dobrovolníci a informace. Z desítek hodin natočeného materiálu se podařilo vystřihnout krátký šot zachycující kopání do proviantu, ale ojedinělé případy napadení zdravotníků rychlé záchranné služby taky nepoužijete jako argument pro zrušení sanitek s tím, že si jich lidi neváží.

Taky uslyšíte, že pomoc v důsledku pohřbívá naši civilizaci. Naopak, civilizaci pohřbívají ti, kteří odrazují ostatní od poskytování dek a teplého oblečení prochladlým. Dobrovolnická pomoc v Maďarsku nemá šanci jakkoliv znatelně ovlivnit počty uprchlíků v Evropě a všichni, kterým se jí dostane, budou muset projít azylovým řízením.

Argument, že je lépe pomáhat našim bezdomovcům, zní podezřele často na to, jak málo lidí se o ně zajímalo před přeostřením na uprchlíky. Jedna a druhá pomoc se přitom nijak nevylučují. Naopak je možné, že humanitární samospráva bude s přihlédnutím k tomu, jak se střední Evropa vybarvuje do hněda, stále potřebnější. Zkušenosti a kontakty ze spontánní pomoci v Budapešti a Röszke se hodí i pro práci pod českými mosty. Děkujeme, pane Orbáne.

Na úvodní fotce dětské botky přichystané pro děti uprchlíků u nádraží Keleti v Budapešti. Fotil Istvan Csak / Shutterstock.com