Odpoledne v base

Ruzyňská věznice, půl čtvrté odpoledne. Vrátnice. „Advokátky?“ – První úsečná otázka muže v modré uniformě. U pasu pistoli, ve tváři nedůvěru. Druhý za neprůstřelným sklem. Chvíli trvá, než uvidím jeho tvář. Nejdřív slyším jen instrukce hlasu zkresleného mikrofonem.

Nejsme advokátky. Jsem tu s Kateřinou Jirovou z Rubikon centra, neziskovky, která vězně chystá na návrat do života. Katka pomáhá hlavně s řešením dluhů. Nervózní napětí na vrátnici by se dalo krájet. „Přivítají vás vždycky stejně,“ odtuší. Tedy neosobně a podezíravě. Kamarádíčkovat se jděte jinam.

Na foťák i diktafon mám povolení. Na mobil zapomeňte – ten putuje do zamykatelné skříňky hned u dveří. Pak rentgen jako na letišti. Občanka kolegovi za sklem. „Jak mám vědět, že jste novinářka?“ Dobrá otázka. Odpověď nabízí rychleji než já. „Novinářský průkaz.“ Nemám, zatraceně. Přihazuju k občance vizitku. Přísný pohled. S touhle kartou to nevyhraju. Ale – jsme ohlášené, vyzvedne si nás vězeňská sociální pracovnice – ostraha zvedne sluchátko, a Lída Nováková už je na cestě. Smíme dovnitř.

Čekárna

Zatím jen pár metrů. Hned za rentgenem doprava – do čekárny, jak hlásí nápis nad fialovými futry. Na stropě zářivka, na zemi modré omšelé lino; nejspíš po něm neklidně přešlapovaly už tisíce párů bot. Hodiny na stěně utíkají, napřed.

A už je tady. Mladá a veselá. Lída Nováková. „Tak co, jste psychicky připravená?“ směje se. Svižným krokem nás vede na nádvoří, zamřížovaná okna nad hlavami. Pak do budovy; chodba, dveře, schody, další chodba… Stíhám vnímat jen všudypřítomnou žlutou na stěnách.

Jde se za četou. Zkratka pracovní čety. Našim vězňům před chvílí skončila pracovní doba.

Oficiální název oddělení: Bezdrogová zóna. Režim: s dozorem. „Podmínka zařazení na oddělení je, že odsouzení nesměli být v minulosti uživateli drog. Mají tresty od krátkých po dlouhé, od mírných přečinů po nejtěžší paragrafy. Ti se závažným deliktem nejdřív prošli přísnější věznicí, až po nějaké době bezproblémového výkonu trestu se dostali k nám,“ vysvětluje sociální pracovnice.

Tři ženy na mužském oddělení. Kráčíme po šedivém linu dlouhou chodbou lemovanou celami, na každých dveřích číslo. Míjíme špalír mužů v modrošedých mundúrech – jsou čtyři, právě se vydává večeře. – Snídá se v půl sedmé, obědvá v jedenáct. Vaří vězni. – Pozdraví každý.

Focení povoleno: Galerie z basy

Do vězení vstupte tudy

Zíval se stříhá k soudu

Vzdělávací místnost na konci chodby. Kurz, který má vězně naučit přemýšlet o penězích, hospodařit a pomoci jim vypořádat se s dluhy, je pro vězně dobrovolný. „Ale fakt, že se účastní, snaží se mapovat dluhy a chystat na jejich řešení, může pomoct, když žádají o podmínečné propuštění,“ zmíní Katka.

První přichází Petr. Je mu třiatřicet. Dostal tři roky. V realitce zpronevěřil sto třicet tisíc. „Tady dělám zámečníka v dílně, taky řeším havárky.“ Hrubá mzda: 4500 korun, čistého asi 3700. Dluží 380 tisíc. „Dostávám kapesné osm set korun měsíčně, zbytek jde na úhradu pobytu, pak na přednostní pohledávky státu, jako jsou náklady na soudy. Pak splátka dalších exekucí. Důležité je vůbec si dluhy přiznat, osvojit si princip, jak je řešit. Oslovit věřitele… S tím mi pomáhá Rubikon.“ Pozítří má papírovou půlku. „Menší výročí. Za pár týdnů zkusím žádat o podmínečné propuštění.“

Zatímco si povídáme, místnost se zaplní. Přišlo asi dvacet vězňů. Po oddělení se smějí volně pohybovat. Ve dne v noci na ně dohlížejí dva dozorci. S námi tu ale není ani jeden. Sociální pracovnice projíždí prezenci. „Drozdík nepřijde, je vynervovanej, jestli ho propustí.“ – „Zíval taky ne, stříhá se k soudu,“ hlásí příchozí.

Katka se pouští do práce. „Dnes si budeme povídat o společnostech, které nabízejí oddlužení, a o tom, jestli skrývá jejich nabídka nějaká rizika.“ Atmosféra je uvolněná. Tak jiná než před chvílí u brány. Zásluhu na tom mají hlavně Katka s Lídou. Žádná odměřená úředničina, žádné jednání spatra.

Vpředu tabule, vzadu televize. Na skříni zámek a cedule: Právě probíhá výuka, prosíme o ohleduplnost. Aneb: NEŘVI, NEJSI NA FOTBALE! Na šedivých židlích dvacet párů očí. Jsou… tak stejní. Jako by je vysvlékli ze všeho, čím dřív byli, a zůstal jen mundúr… Co z člověka udělá? říkám si.

Zaklepání. Ve dveřích opozdilec. „Omlouvám se,“ pronese nedokonalou výslovností a usadí se do poslední řady. Černoch Jimmy. Za mřížemi žije už sedm let. Čeká na rozhodnutí o podmínečném propuštění – jak na smilování boží. Přijít má každou chvíli. „Černochy pouštěj,“ smějou se ostatní. Sbaleno měl už včera.

PROPOJENO!

Otevřená zpověď bývalého vězně

Drogy, loupeže a vykrádačky lemovaly jeho život jak patníky u silnice. Najednou přišel zlom. Dnes pomáhá David Vavřík lidem propuštěným z vězení s návratem do života.

• Jako lehnout pod lis. Prošel šesti kriminály. Pak se znovu narodil

Z masa a kostí

Katka končí výklad, začíná beseda. Dluhy tu mají všichni. Zatímco sedí, většinou jen bezmocně počítají, jak jim rostou. Z výplaty uhradí pakatel. Pracuje celá četa – převážně uvnitř věznice.

Zpod mundúrů se pomaličku prodírají na povrch příběhy mužů z masa a kostí, rozmanité jak život sám.

Tak třeba Vašek, táta. Má dvojčata v první třídě. „Každý plave v něčem jiným, manželka neví, co dřív. Ale já bych tisíckrát radši řešil problémy venku, než tady jen seděl a čekal… Odsud neuděláte nic. Je to bezmoc. Nikomu venku nevysvětlíte, jakou hodnotu má svoboda. Co znamená, že můžete jen tak vyjít před barák… Člověk tu dost pozná sám sebe, svoje hranice.“ Dětem doma říkají, že je táta na vojně. „Je mi to hloupý, ale lžu jim. Od malička je učíme nelhat… Ale pro mě je strašně ponižující přiznat jim, že jsem v kriminále. I když si za to můžu sám.“

Místní elita – skupinka studentů vyskládaná v poslední řadě. Černoch Jimmy – kromě propuštění po sedmi letech ho čekají taky bakalářské státnice – a Milan s Liborem, druháci. Na studenty byste je tipovali těžko, studentským létům dávno odrostli. Unikát ruzyňské věznice, jako jediná umožňuje vězňům dálkově studovat vysokou: Teologickou fakultu Karlovy univerzity.

„Jedna z mála věcí, kterou tu pro sebe můžeme udělat. Karty vás baví hrát hodinu, ne rok,“ uvažuje Milan. „Studium nám dává naději něco změnit,“ přidá se Jimmy. Knížky si nechávají posílat. Všechno studují z nich. „Každé slovo, kterému nerozumíme, a že jich je požehnaně, hledáme ve slovnících. Student venku ho na tabletu vyhledá za vteřinu. Sedne si na půl dne do knihovny a má tam tisíce knížek, internet. My všechno sháníme obtížně. Ale zaplať pánbůh, že studovat jde,“ dodává Libor. Indexy mají všichni s sebou. „Asi mysleli, že je budete kontrolovat,“ dobírají si študáky ostatní vězni.

Zajímá mě, jestli školu zúročí i na svobodě. „Můžeme jít na misi. Nebo pak Vatikán,“ plácne Libor a četa vyprskne smíchy. Na rozmyšlenou má času dost; zbývá mu ještě pět let basy.

Časopis pro vás

Možná jste si tady před pár dny přečetli, že jsme kromě webu Finmag začali připravovat jeho speciální papírovou verzi s exkluzivními články. Některé z nich se zpožděním prosáknou na naše weby – tohle je právě jeden z nich – některé nikoli. Pokud by vás tištěný Finmag zajímal, předplaťte si ho.

Žádnej vrah

Nejvíc mi utkví Patrik. Pronikavý pohled hnědých očí. Bude mu třicet a kroutí už jedenáctý rok. Přeběhne mi mráz po zádech, když si představím, že tenhle kluk neviděl světlo světa od devatenácti. Vystřídal pět věznic. Do konce zbývá čtyři a půl roku.

„Jak sedím, tak sleduju okolí, protože mně už vlastně nic jinýho nezbývá. Sám na sebe už se těžko můžu zaměřovat, i když už mám jasně danej cíl, za kterým si pomalinku jdu. Vyšlapávám si tu cestičku. Do kriminálu se většinou vrací lidé s krátkým trestem, jdou sedět na rok, nic jim to nedá, venku zase páchaj, je to koloběh. Když má člověk dlouhej trest, jako třeba já, uvědomí si strašně moc věcí, mně ten kriminál otevřel oči. Tenhle trest, to je něco nepředstavitelnýho.“

„Nějaká mladická blbost?“ nadhodím opatrně. Ale je mi jasné, že selanka to nebyla – dostal patnáct let.

„To se nedá takhle říct, něco jsem udělal a nesu si následky. Ponesu si to břemeno do konce života. Nejsem žádnej vrah, mám loupeže, ale i to mi vadí.“

A cíl, ke kterému si šlape cestičku? „Dostat se z vězení a začít normálně žít se svojí přítelkyní, která na mě pořád ještě čeká.“ Jedna z tisíce, zašumí kolem.

Nabídky zaměstnání

Úřady práce – nabídka pracovních míst na Peníze.cz

Najít práci může být šichta, i když jste neseděli. Připravili jsme pro vás komplexní a pravidelně aktualizovanou nabídku pracovních pozic, nabízených českými úřady práce. Nechcete se za prací stěhovat? Nevadí! Práci můžete hledat také pouze ve svém okolí. Stačí vybrat okres, nebo dokonce obec, kde žijete. Naše nabídka volných pracovních míst se postará o zbytek.

Čas na rodinu

Kontakt s blízkými, hlavně ženou a dětmi, to je tady palčivé téma. Když na něj dojde, vtípky utichnou. Přitom právě zázemí venku je nejdůležitější pojistkou před recidivou, shodnou se všichni.

„Stát systematicky ničí rodiny vězňů. Vezmou nám svobodu, jsme tu zavření, to je náš trest, ale přece nám kvůli tomu nemusí zlikvidovat rodinu. Proč nemůžeme vidět častěji děti?“ shrne za všechny Karel. Návštěvy – za přepážkou, byť nerozděluje místnost od podlahy ke stropu, jak to znáte z filmů. Nanejvýš tři hodiny měsíčně, dají se rozdělit napůl. Telefonáty od pondělí do pátku deset minut denně. Čas se hlásí předem. Když to manželka nebere nebo dítě minete, smůla, vaše čtvrthodinka vypršela.

Prudí je sčítáky a ubíjejí osobní prohlídky.

Sčíták je třikrát nebo čtyřikrát denně, záleží na dozorci. První hned časně ráno. „Zazvoní klakson, shromáždíme se, nastoupíme do dvojřadu. Dozorci nás sčítají, když jim to nesedí, počítá se znovu,“ vykládá Patrik.

Osobní prohlídky jsou denně, cestou do práce i zpět. Týkají se i vězňů, kteří pracují uvnitř věznice – někdo v kuchyni, další v údržbě, Patrik uklízí vazbu.

„Když jdete do práce, jen zvednete ruce a prošacujou vás. Když jdete z práce, tak se stane, že vás vezmou na stoprocentní prohlídku, takzvaně důkladnou. Tam se svlíkneme do naha a uděláme dřep…“

„Když jdete za návštěvou, v civilních věcech, máte takovou prohlídku před návštěvou i po ní,“ přidá se Vašek. To vězňům hlava nebere. „Tady je spousta šílených věcí, v kriminále člověk nemůže hledat logiku, protože nikdy žádnou nenajde,“ zhodnotí Patrik.

Proč držet hubu

„Chápu prohlídku po návštěvě, jestli něco nepašujeme dovnitř. Ale nedokážu si představit, co bychom chtěli pašovat ven. Kdyby mi řekli – vem si odsud, co chceš, domů, fakt nevím, co bych si vzal,“ uvažuje Karel.

„Tak někdo třeba prodává drogy,“ nadhodí Patrik.

Ostatní: „Tady teda ne. Ježiši, napíšete to do toho článku, a budeme těch dřepů dělat pět.“

Karel: „Já mluvím o reálných věcech, co by se daly pašovat ven.“

Patrik: „Vždyť to je reálný.“

Karel: „Ty tady prodáváš drogy, jo?“

Patrik: „Ne, ale mluvím o jiných věznicích, to se děje, to je prostě kriminál. Nevim, proč bych měl držet hubu.“

Karel: „Ale nemusíš, klidně to řekni.“

Pomáhají překročit Rubikon

Text vznikl díky spolupráci s Rubikon centrem, neziskovou organizací, která už přes dvacet let pomáhá lidem s trestní minulostí začlenit se zpátky do společnosti. Rozvíjí jejich konkurenceschopnost na trhu práce a pomáhá se stabilizací jejich ekonomické situace. Projekt zaměřený na zvýšení finanční gramotnosti a řešení dluhů byl ve věznici Ruzyně realizován díky grantu z ČSOB Nadačního programu vzdělání. Finanční podpora ČSOB umožnila účast na kurzech a individuálním poradenství 106 lidem v pražských věznicích.

V Ruzyni se sedí dobře

Navzdory všemu, co vězně z čety štve, se shodují, že v Ruzyni se sedí dobře, jinde bylo hůř. Mají solidní nabídku aktivit: vedle kurzů Rubikonu můžou chodit třeba na jazyky nebo základy práce s počítačem. K dispozici mají posilovnu a hřiště, kde hrajou fotbal a mastí tenis o zeď. Cely jsou po dvou nebo po třech, jinde nocovali i po deseti. Největší šťastlivci se dokonce dostanou na práci ven – oblíbená je policejní škola, kam jezdí několik z nich uklízet a dělat údržbářské práce. Po pracovní době je svážejí zpátky do věznice.

Můj čas v Ruzyni se blíží ke konci. Nabízím focení, ale nikdo z přítomných tvář ukazovat nechce. Skupina statečných nakonec zapózuje zezadu, před televizí. „To tam napište: Chudáci, musí se dívat na vypnutou televizi,“ směje se četa.

Když se loučíme, přitočí se ke mně Standa, jeden ze starších vězňů. „Když píšete o Rubikonu, chci vám říct, že jsme za jejich práci vděční, dávají nám informace, pomáhají dluhy řešit. A hlavně: jednají s námi jako s lidmi.“

Místnost se vyprázdní. Jedna nesmělá tvář ale zůstane. Mezi ostatními jsem si ho dřív nevšimla, za celou dobu nevyřkl slovo. „Já bych chtěl…“ říká plaše. Zaváhám. „Chtěl bych se nechat vyfotit.“ A tak se z neznámého vězně stane můj model.

Rychle cvakám pár fotek. Nestihnu se ani zeptat na jméno. Musíme ven. Blíží se šestá. „Bude sčíták. Z věznice musí každý, kdo sem nepatří,“ popohání mě Katka. Podám neznámému ruku na rozloučenou. A honem pryč.

Tři ženy kráčí po šedivém linu mužského oddělení, dlouhou chodbou lemovanou celami. Jdou domů.

Jména vězňů byla změněna.