Víte, jak se vystresovaným lidem doporučuje myslet na nejhorší možnou variantu, aby si uvědomili, že ani ta nemusí být tak hrozná? „Vždycky se mi promítlo to samé: že zbankrotujeme, přijdeme o všechny peníze, včetně těch od mojí mámy, že budu muset propustit spoustu lidí, kteří pro nás dřeli i ve špatných časech, že zradíme důvěru zákazníků a já si utrhnu ostudu. Což mě kupodivu nikdy moc neuklidnilo,“ zamýšlí se známý podnikatel a investor ze Silicon Valley Ben Horowitz v knize The Hard Thing About Hard Things (S potížemi je jedna potíž).
Taky jste asi četli články o společnostech, které pěstují firemní kulturu tím, že zaměstnancům platí instruktory jógy nebo je nechávají brát do práce svoje psy. Počkat… kulturu? „Cvičení jógy může vaši firmu zatraktivnit pro lidi, kteří mají rádi jógu. Taky se při něm můžou stmelovat týmy – složené z lidí, kteří mají rádi jógu. Ale není to firemní kultura. Jóga za vás nevybere základní myšlenku celého podniku, která by vaše lidi poháněla kupředu, znovu a znovu. Nemá žádný vztah k tomu, čeho se firma snaží dosáhnout. Jóga je pozlátko.“
A od nějakého snaživého trenéra měkkých dovedností jste nejspíš slyšeli, že je dobré kritiku podřízených obalit z obou stran něčím pozitivním: říká se tomu sendvičová metoda. Oblbnout tím můžete čerstvé absolventy, píše Horowitz, ale zkušení zaměstnanci poznají, co na ně hrajete: „Bože, už mi zase maže med kolem pusy, takže za chvilku přijdou sračky,“ nebojí se autor ostrých slov a radí jednat s lidmi na rovinu.
Spíš uklidnění než poučení
Jestliže lišky vědí spoustu malých věcí, zatímco ježek zná jen jednu velikou, pak je Horowitz ryzí liška. Od The Hard Thing About Hard Things proto nečekejte žádné univerzální rady, jak řídit firmu nebo vést tým, ostatně podtitul zní Budujeme byznys bez jednoduchých odpovědí. Ta jedna potíž s potížemi totiž vězí v tom, že neexistují žádná předem připravená správná řešení problémů, vždyť potom by taky nikdo nepotřeboval vedoucí zaměstnance, že. Pokud do takové pozice nastupujete, připravte se na to, že vás čeká neustálá improvizace a že se nikdy nepřestanete potýkat s problémy, se kterými nemáte žádnou zkušenost.
Horowitz tedy nenabízí recept na úspěch, spíš velmi zdravou dávku skepse k takovým receptům. Ukazuje, jak můžou lidi s vysokým IQ rozložit firmu, a přesvědčuje, že chyba je brát práci příliš osobně, stejně jako nebrat ji dostatečně osobně. Kniha je spíš terapeutická než informativní: podívejte, já taky musím propouštět dobré kamarády, taky se budím uprostřed noci celý zpocený a ne, nikdy to nebude snazší.

Minule se četlo
Může „lidský robot“ konkurovat opravdovému robotovi? Kniha Rise of the Robots dokládá, že roboti a software likvidují i ta zaměstnání, u kterých by tomu ještě před pár lety nikdo nevěřil.
Spíš robot než člověk
Na druhou stranu těžko uvěřit, že Horowitze rozhodování opravdu bolí, protože na sebe mezi řádky postupně prozrazuje, že je psychopat. Člověk s byť jen průměrnou sociální inteligencí se zarazí třeba ve chvíli, kdy Horowitz nenavštíví nemocnou manželku v nemocnici, aby nezmeškal přípravy na vstup firmy na burzu. Ale budiž, manželka prý trvala na tom, že bude v pořádku i bez něj, navíc když se o tom Horowitz sám zmiňuje, tak si uvědomuje, že se rozhodl neobvykle.
Nesuďme autora, suďme knihu – a ta místy působí, jako by ji psal robot bez emocí pro roboty bez emocí. Chápu, že provozování cloudových úložišť není tak sexy téma jako dejme tomu šéfování firmě Apple, ale některé pasáže jsou prostě úmorné. Především ty, ve kterých Horowitz (nebo jeho ghostwriter) popisuje vývoj cen akcií namísto lidských činů. Nebo ty, kde píše o nových produktech, aniž by jen naznačil, co konkrétně vlastně prodával.
Pokud zakládáte star-tup, neuděláte chybu, když si The Hard Thing About Hard Things pořídíte do poličky k Restartu nebo Od nuly k jedničce a občas se do ní zalistujete pro trochu útěchy. Jen by bylo skvělé, kdyby se Horowitz držel vlastní rady, že na první místo patří lidé, pak produkty a teprve pak peníze. Při vyprávění má totiž priority v přesně opačném pořadí.