Vaše práce v ohrožení: Ke strojům jdou stroje

Ajťák a ekonom Martin Ford není první, kdo varuje, že nové technologie připravují především v bohatých zemích lidi o zaměstnání. Výjimečný je teprve tím, že v knize Rise of the Robots: Technology and the Threat of a Jobless Future polemizuje s klasickými námitkami oponentů věcněji, než je v žánru často sklouzávajícímu k nepodložené apokalyptice zvykem. Tedy:

To jsou jen takové babské povídačky, práce neubývá. – Ale ubývá. Od roku 2000 klesá podíl mezd na americkém národním důchodu, od druhé půlky devadesátých let klesá procento Američanů aktivních na trhu práce a od půlky sedmdesátých let roste produktivita práce rychleji než její cena.

Dobře, vinou technologií odjakživa zanikají stará povolání, vždy ale vznikají nová. – Tentokrát jsou ale v Americe úbytek a příbytek v nepoměru. A zatímco dosud mechanizace zbavovala lidi hlavně těžké a nebezpečné dřiny a dávala jim možnost (nebo nutnost) studovat, pracovat hlavou a polepšit si, nové technologie teď ohrožují i lidi v prestižních profesích, odkud vede cesta jen dolů.

Martin Ford: Rise of the Robots: Technology and the Threat of a Jobless Future – vyšlo v nakladatelství Basic Books v květnu 2015, 354 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Počítače ještě dlouho nebudou tak inteligentní jako my, dobré vzdělání a vytrénovaný talent je dostatečná obrana. – Tady je Ford obzvlášť přesvědčivý. Ukazuje, že i profese bílolímečkové nebo tvůrčí jsou z velké části rutinní a tedy zautomatizovatelné: software dohání radiology v analýze skenů, dokáže skládat použitelnou filmovou hudbu nebo psát sportovní a burzovní zprávy nerozeznatelné od děl novinářů z masa a kostí. „O zaměstnání vás nepřipraví počítač, který plně dorovná vaše intelektuální schopnosti, ale počítač, který zvládne udělat několik konkrétních úkonů, za které jste placeni.“

Počítače samotné nikdy nebudou tak schopné, jako kombinace počítače a člověka. Tím uklidňoval například Tyler Cowen v knize Average is Over a já to ve své recenzi nerozporoval. Ford si ale na rozdíl ode mě všímá dvou chyb v Cowenově úvaze. Za prvé, ačkoliv jsou například šachoví hráči probírající své tahy s počítačem podle Cowena porazitelní leda jinými hráči dělajícími totéž, může se to časem změnit a počítače samotné je můžou hráčsky přerůst. A i kdyby ne: „[Z]ůstává otázka, zdali se zaměstnavatelům extra investice [do tandemu člověk-stroj] vrátí. Navzdory heslům o oceňování prvotřídních výkonů, kterými podniky uklidňují zaměstnance, většina firem nehodlá zbytečně utrácet, když jde o rutinní práci. Pokud mi nevěříte, vytočte zákaznickou linku své kabelovky.“

Holt si budeme muset zvyknout na práci ve službách, v těch jsou lidi nenahraditelní. – Ale jsou: vedle kamenných obchodů rostou automatické kiosky na výdej zboží, roboti umí smažit „gurmánské“ hamburgery nebo připravovat suši.

Co už: tak to na světě prostě je, lidi to bude bolet, nic se s tím nedá dělat. – Dá, píše Ford, a nabízí řešení, jaké se v podobných úvahách objevuje často: vyplácet základní příjem.

Poslední místo zanikne za dlouho, poslední bezpečné místo brzy

Ačkoliv se dá Rise of the Robots k přečtení doporučit bez většího zaváhání, nejde o knihu dokonalou. I když Ford pracuje se zdroji v dobrém slova smyslu standardně a málokteré jeho tvrzení zůstane nepodložené, odkazy vedou převážně do médií a běžných veřejně dostupných zdrojů, jako je databáze Bureau of Labor Statistics. Není to zkrátka tak původní badatelský počin, jako třeba slavné knihy Thomase Pikettyho nebo Daniela Kahnemana; to jsme někde jinde.

Zamrzí taky nepoctivosti jako podseknuté grafy nebo omletá informace, že Instagram měl v okamžiku svého prodeje za miliardu dolarů jen třináct zaměstnanců. To sice měl, ale závisí na něm mnohonásobně více pracovních míst v dalších firmách, například v těch, do kterých sociální sítě outsourcují hlídání nevhodného obsahu. V téhle souvislosti doporučuji působivou reportáž Wiredu o „pracovnících, díky kterým na Facebooku nevidíte bimbasy a utínání hlav.“ 

Publicista Venkatesh Rao mimochodem míní, že právě v takových „špinavých“ povoláních, která se k technologii mají podobně jako střevní bakterie k trávení, je budoucnost placené práce. Antropolog David Graeber ji zase vidí v „bullshit jobs“, tedy v rozhojňování byrokracie. Nic z toho není kariérní terno, ale napovídá to, že „budoucnost bez pracovních míst“, kterou Ford slibuje v podtitulu knihy, je přece jen ještě dál, než se zdá při pohledu na robota smažícího karbanátek. Pomalu začínající éra bez jistoty, že zrovna vaše práce nebude navzdory všemu vašemu vzdělání a tréninku další na řadě, ale nakonec není veselejší.