Tahle kniha mě přesvědčila, že základní příjem stojí za pokus

Představte si, že by vám každý měsíc přišly od státu peníze. Ve skromné variantě by to mohlo být životní minimum, 3410 korun, v radikální třeba 9683 korun, práh chudoby. Bylo by jen na vás, co s nimi uděláte. Nikdo by ani nezkoumal, jestli jste bohatí, nebo nemajetní, jestli chodíte do zaměstnání, dobrovolničíte anebo zevlíte. Na druhou stranu by stát přestal vyplácet většinu dávek, podpor a stipendií. Šílenství?

Španělský ekonom Daniel Raventós v čerstvě přeložené knize Materiální podmínky svobody, která v originále vyšla už v roce 2007, připouští, že takové vize vzbuzují vášně a pochyby. Zároveň ale dělá všechno pro to, aby ty vášně zklidnil a myšlenku základního příjmu stručně a věcně představil a obhájil – a vrátil ji tak z politické periferie do mainstreamu.

Že v něm byla za Velké francouzské revoluce, při níž ji prosazoval Maximilien Robespierre, to nepřekvapí. Ale že se jí vážně zabývala ještě vláda Richarda Nixona, to už může odpůrce jakéhokoliv přerozdělování zmást. Podobně jako skutečnost, že základní příjem v podobě takzvané negativní daně z příjmu a ve skromné výši navrhovali vedle socialistů i někteří libertariánští ekonomové a filozofové, jako Hillel Steiner nebo Milton Friedman. Prvního k tomu vedlo přesvědčení, že si lidé mají přivlastňovat jen plody své práce, ne přírodní zdroje, jejichž hodnota by se takhle rozdělila všem. Druhého zase snaha demontovat sociální stát. Základní příjem má totiž oproti účelovým dávkám tu výhodu, že se obejde bez papírování a kontrolování.

Daniel Raventós: Materiální podmínky svobody – vyšlo v nakladatelství Rubato v květnu 2015 v překladu Štěpána Zajace. 232 stran, 320 Kč.

Sto much jednou ranou

Po výletu do historie, plném dobrých tipů na další čtení, se Raventós dostává k obhajobě. Namátkou:

„Základní příjem je odpovědí na současný problém chudoby.“ Na rozdíl od současných sociálních systémů by nestigmatizoval příjemce podpory a umožňuje jim přijímat třeba kratší úvazky, aniž by na tom ekonomicky tratili. Pomohl by chudým pracujícím, jejichž počet v Evropě narostl skoro na čtyři procenta populace. Zvedl by platy v nejnevděčnějších profesích, protože už by je nikdo nemusel vykonávat jen pro své holé přežití. Umenšil by závislost žen na mužích. Usnadnil celoživotní vzdělávání. V neposlední řadě by podle Raventóse „snížil míru rizika u lidí, kteří se rozhodnou začít s nějakým podnikatelským projektem v oblasti samostatné výdělečné činnosti“.

Znamenitá je poslední kapitola, ve které autor polemizuje s často opakovanými námitkami. Že základní příjem neřeší všechny sociální problémy? No a co: „[N]ikdo nekritizuje vdovské důchody za to, že neřeší bytový problém [...]“ Že rozevře nůžky mezi kvalitou života v bohatých a chudých zemích a bude lákat imigranty? Tím lze ale přece smést jakékoliv opatření zvyšující kvalitu života. Že základní příjem ubere na ctnosti práci vykonávané za mzdu? Neubere, ale může posílit dnes nízkou prestiž ostatních dvou druhů práce: domácí a dobrovolnické.

Na papíře to funguje. Někdo to zkuste v reálu

Není v možnostech dvousetstránkové knihy popasovat se všemi argumenty proti základnímu příjmu, ale stejně mě mrzelo, že Raventós pár dalších námitek přece jen nezapracoval. Nespustil by základní příjem naopak emigrační vlnu, masový odchod občanů z bohatých států do zemí, kde lze pohodlně vyžít s bezpracně nabytým málem? Neposílil by prorůstání tržních vztahů úplně vším, protože nač dotovat veřejnou knihovnu, když si i ti nejchudší můžou čtení koupit? Neoslabil by mezilidskou solidaritu tím, že by lidem ve finanční tísni sebral omluvy? A nakonec: jak politicky protlačit základní příjem přes sice emocemi sršící, ale v jádru faktickou námitku, že by tak ke společné hostině sedli i lidé, kteří nikdy nebyli společensky prospěšní?

Budiž, málo místa. Čemu ale měl Raventós věnovat víc pozornosti určitě, je příjmová stránka celého velkého projektu. Ne že by neřekl, odkud brát. V závěru knihy nabízí propočty, podle kterých je ufinancovatelná i štědrá varianta, v níž by každý Španěl dostával 451 eur (12 300 korun) měsíčně. Zaplatila by to skoro padesátiprocentní rovná sazba daně z práce. Raventós ale pohříchu nevysvětluje, proč by se měla tak vysoce danit právě práce. Proč ne přírodní bohatství, jak navrhoval Steiner? Proč ne dědictví a výnosy z kapitálu, jak prosazoval Thomas Piketty? Proč ne negativní externality, třeba zplodiny? Vysvětlení, že s takovým modelem autor zkrátka už pracoval v minulosti, nestačí.

Materiální podmínky svobody nepřesvědčí kritického čtenáře, že je základní příjem nápad bez jakýchkoliv háčků. Autorovi jde ale ke cti, že se o nic tak velkohubého ani nepokoušel. I díky tomu kniha přesvědčí o tom, že základní příjem stojí za ambicióznější pokus, než je ten dosud jediný větší, totiž aljašská výplata podílu z těžby ropy, v roce 2014 činící ročně 1884 dolarů na hlavu (zhruba 3814 korun měsíčně). Která země se hlásí?