Kapitalismus a byrokracie jsou kamarádi

V Česku procházejícím permanentní reformou a permanentní liberalizací se obvykle nepochybuje o tom, že kapitalismus a byrokracie jsou v nesmiřitelné opozici: tržní soutěž by přece měla vyhubit vše strnulé, nepohodlné, o cenný čas zbytečně okrádající. „Buzerace“ je přece pozůstatek po „minulém režimu.“ Americký antropolog a anarchista David Graeber, kterého znáte z knihy Debt a populárního článku Práce nahovno, ve své nové knize The Utopia of Rules: On Technology, Stupidity, and the Secret Joys of Bureaucracy ovšem tvrdí, že žádná opozice kapitalismu a byrokracie neexistuje. Naopak: jsou to nerozluční kamarádi.

Graeber připomíná, že když se v 19. století začali sociologové poprvé zabývat byrokratizací Ameriky, nezkoumali přece stranické aparátčíky, ale střední management právě vznikajících korporací. Formulářů, rigidních pracovních postupů a absurdních nároků a podmínek od té doby neubylo, naopak. „Ukázalo se, že tržní ekonomika ke svému běhu vyžaduje tisíckrát víc papírování než absolutistická monarchie Ludvíka XIV.“

Vítězství razítek nad soukromým sektorem dokládá Graeber kromě zjevných příkladů bank a pojišťoven třeba tím, že od roku 1971 vzrostl počet žurnalistů s diplomem ze žurnalistiky z 58 procent na 92 procent a leckteré redakce vám bez titulu vůbec nedají šanci, a to přesto, že leckterá esa na vysokou nikdy nechodila.

David Graeber: The Utopia of Rules: On Technology, Stupidity, and the Secret Joys of Bureaucracy – vyšlo v nakladatelství Melville House v únoru 2015, 272 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle)

Hra o trůny jako propaganda byrokratů

Problém se samozřejmě netýká jenom soukromých firem, ale taky státu. Graeber si stěžuje na to, že automobil nemůže patřit neformální skupině lidí, jen jednotlivci nebo konkrétní instituci. Nepřekvapí, že je skeptický k písničce o tom, jak ze zapotřebí pokračovat v reformách: „Železný zákon liberalismu praví, že jakákoliv protržní reforma a jakákoliv vládní snaha o omezení regulace a posílení tržních mechanismů nakonec vždy skončí nárůstem regulace, dalšími formuláři a novými úřednickými místy placenými vládou.“

Byrokratizace prorůstá všemi lidskými činnostmi, včetně vědy a vývoje. Riskantním výzkumům a velkým objevům stojí v cestě schvalovací procesy, a tak lidstvo dostává stále méně převratných technologií měnících život k lepšímu a stále více technologií utužujících disciplínu pracujících a dohled nad nimi.

Proč se masy nevzbouří? Důvodů je podle Graebera několik. Jednak o politice rozhodujeme v momentech, které jsou navržené byrokraty: „Volební urny, televizní obrazovky, kancelářské kubikly, nemocnice a všechny ty rituály okolo – to jsou vyložené stroje na odcizení. Rozbíjejí a drtí lidskou představivost.“

A pak: i byrokracie má svou propagandu. Tak jako hlasování o osudu gladiátorů Římanům v cirku připomínalo, jakým peklem může být demokracie, a karnevaly středověkým poddaným ukazovaly, co za hrůzy by se na zemi sneslo nebýt tuhého společenského řádu, brutální fantasy literatura současníkům ukazuje svět bez formulářů a razítek, ve kterém si nikdo nemůže být jistý ničím, ani vlastním krkem.

Není všechno tak strnulé

V polemice s Graeberem lze jako vždycky použít dva druhy munice. První je ideologický: autor je s kapitalismem hotový raz dva, tržní hospodářství podle něj nezlepšuje kvalitu života mas a tak dále. Matt Ridley nebo Angus Deaton ve svých knihách tvrdí něco jiného, ale v jádru je tenhle spor hodnotový a těžko rozřešitelný: zasekli bychom se na tom, jak vypadá takový dostatečně kvalitní život, jaké sociální rozdíly jsou ještě přijatelné a tak dále. Taková přestřelka je vhodná jako iniciační rituál pro nové členy Misesova institutu a Masarykovy demokratické akademie, já ji s dovolením přeskakuji.

Druhá munice je faktická. Graeber se občas nechává unést a píše věci, které lze vcelku snadno vyvrátit. Při popisu byrokratizace vědy a techniky skuhrá na to, že se po slavné éře let 1750 až 1950 najednou přestaly objevovat nové zdroje energie. Tedy až na solární, větrnou, přílivovou, geotermální nebo z biomasy, že. Některé sice nejsou úplně nové, ale všechny procházejí prudkým vývojem snižujícím cenu energie i dopad na životní prostředí.

Jinde autor zase upozorňuje na ty druhy byrokracie, které kapitalismus ve skutečnosti pomáhá odstranit: anarchistické buňky sice nemůžou legálně vlastnit auto, jejich členové se ale mohou volně přepravovat pomocí taxíků nebo Uberu. Graeber nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, že si kapitál už neobléká jenom šedé sako bankéřů a pojišťováků, ale taky triko a kecky technologických revolucionářů ze Silicon Valley. Ti hoši nenávidí byrokracii stejně jako Graeber, i když z opačných důvodů, a v The Utopia of Rules by si zasloužili víc místa.

Tyhle výtky nemění na tom, že Graeber napsal další sršavou knihu v jádru má pravdu: pokud bující byrokracii omlouváme tím, že svět je vinou technologického pokroku komplikovanější, pak někde děláme chybu. Pokrok tu byl snad vždycky od toho, aby nám život usnadňoval a rozhojňoval možnosti, jak s ním můžeme naložit, ne počty formulářů, které čekají na vyplnění.