Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kdo najde šifru k vatikánské bance?

Pavel Jégl
Pavel Jégl
23. 3. 2015

Vatikánská banka chrání svá stará tajemství. Nic na tom nezměnila ani politika „glasnosti a perestrojky“, kterou v nejmenším státě světa vyhlásil papež František.

Kdo najde šifru k vatikánské bance?

Nástup argentinského kněze Jorgeho Bergoglia na Petrův stolec připomínal příchod Michaila Gorbačova do Kremlu. Stejně jako generální tajemník sovětských komunistů hlásal církevní vůdce otevřenost a reformy. A obdobně jako Gorbačov i František leccos ze svých slibů splnil.

Jako Kristův náměstek na zemi, šéf Městského státu Vatikán, vatikánské vlády a hlava katolické církve začal zametat před vlastním prahem. Ze své kurie při tom vymetl starou gardu. Z ekonomických funkcí odešli všichni preláti spojení s korupčními skandály. Na kontrolu vatikánských financí byli povoláni auditoři z EY, dřív Ernst & Young.

Vatikánskou banku, kterou časopis Forbes označil za nejtajemnější a nejuzavřenější banku světa, začal František – její jediný vlastník, podřizovat západním požadavkům na transparentnost. Finanční dům, který neblaze proslul jako pračka peněz mafie či útočiště prominentů před daněmi a unikal bankovním regulacím, vypověděl anonymní účty a přestal přijímat velké sumy v hotovosti. Dokonce spustil internetové stránky a začal zveřejňovat výroční zprávy.

Jenže každá otevřenost má své meze. Platí to i pro Františkovu glasnosť, která se vyhýbá historii vatikánských financí. Minulost vatikánské banky i po dvou letech Františkova pontifikátu zůstává přísně střeženým tajemstvím – včetně jejích finančních operací za druhé světové války.

Nejvíc Boží banka na Finmagu

Nepřepočítáváme bohatství na peníze, ale na duše, tvrdí preláti z Vatikánu. Vidí to tak i vatikánští bankéři?

V neposkvrněné početí Vatikánské banky nejspíš nikdy nikdo nevěřil. Nikdo si taky asi nedělá iluze, že by někdy mohla být čistá jak pravda Boží. Mohla by ale být čistá poměřováno běžnými požadavky na finanční operace a transparentnost bank.

Boží bankéř bez svatozáře

Stručně z historie: Vatikánskou banku založil uprostřed válečné vřavy roku 1942 papež Pius XII. na popud vatikánského ministra financí Bernardina Nogara. Banka dostala konspirativní název, pod kterým by finanční instituci nikdo nehledal – Ústav pro věci víry (Instituto per le Opere Religione).

Proč ale Svatý stolec potřeboval banku? Do roku 1942 ji nepostrádal. A proč vedení katolické církve, kterému každá reforma institucí trvala roky, případně desítky let, zřídilo banku téměř přes noc?

Vysvětlení nabízí americký historik a novinář Gerald Posner ve své nové knize Boží bankéři: Historie peněz a moci ve Vatikánu. Podle Posnera za založením banky nebyla snaha o efektivní správu peněz pro církevní instituce a charitativní práce, ale vidina zisku. Vatikán obchodoval s italskými fašisty a chtěl se vyhnout transakcím přes cizí banky, jejichž byznys s Hitlerovým Německem a Mussoliniho Itálií Američané i Britové sledovali.

Vatikán měl s režimem Benita Mussoliniho čilé kontakty. Jak jinak, byl to duce, který v roce 1929 dohodl s nejvyššími preláty obnovu papežského státu a do vínku mu věnoval 1,75 miliardy lir.

Třináct let poté v katolickém centru Říma vytvořil Nogara, první z božích bankéřů bez svatozáře (ředitelů banky), offshorový finanční dům. Gerald Posner ve své knize tvrdí, že v ní měly konta italské pojišťovny, které nehlásily či spíše tajily životní pojistky obětí holokaustu před dědici, případně těmi, které pojištěný určil pro výplatu pojistného plnění.

Potomci obětí ustašovců ze zemí bývalé Jugoslávie obviňovali vatikánskou banku, že ve svých trezorech držela zlato a jiné cennosti, které ustašovský režim ukradl Židům, Srbům a Romům. Do Vatikánu dopravili lup chorvatští kněží, kteří v centru katolické církve působili. Ostatně, vůdce fašistického Chorvatska Ante Pavelić měl u Pia XII. dveře vždy otevřené. Několikrát papeže za války navštívil a agent britské tajné služby ho zahlédl ve Vatikánu i po válce, kdy byl hledán pro válečné zločiny.

Hroší kůže prelátů

V devadesátých letech zesílil tlak americké justice a vlády na finanční instituce, kde měli konta či pojistky lidé, kteří přišli o majetky na základě arizačních zákonů a skončili ve vyhlazovacích táborech. Švýcarské banky pod hrozbou sankcí a bojkotu otevřely archivy, zveřejnily jména majitelů „spících“ kont nedostupných od konce druhé světové války a vyplatily přes miliardu dolarů jako odškodné za majetek, který zatajovaly před jejich dědici. Někteří potomci obětí holokaustu také po více než půlstoletí získali peníze z  pojištění předků u velkých evropských pojišťoven.

Vatikán ale z archivů své banky nepustil ani chlup a s pozůstalými odmítl spolupracovat. A dodnes na tomto postoji nic nezměnil. Pokusy žalovat vatikánskou banku u amerických soudů opakovaně ztroskotávají na státní imunitě, která se na tuto banku jako na státní instituci vztahuje.

Gerald Posner v roce 2010 vedl v Buenos Aires rozhovor s pozdějším papežem Františkem o vatikánských archivech z druhé světové války a přimlouval se za to, aby je Svatý stolec otevřel badatelům. „To, co jste řekl o archivech týkajících se šoa, mně připadá správné. Archivy by se měly otevřít, všechno by se mělo objasnit. Naším cílem musí být pravda," cituje Posner tehdejšího kardinála Jorgeho Bergoglia.

Obdobný postoj dával František najevo už jako nejvyšší pozemský vůdce katolíků loni při setkání s židovskými skupinami a jejich náboženskými představiteli v Jeruzalémě. Jenže, jak se v Česku říká – zlaté oči.

Vatikán nadále odmítá své archivy otevřít badatelům. S žádostí o přístup k válečným záznamům vatikánské banky vypoklonkoval také Posnera.

Zajímavé poznatky by přitom bylo možné najít nejen v bankovních záznamech z války, ale i z pozdějšího období, zejména z osmdesátých let, kdy byla banka zapletena do několika politických a finančních skandálů. Tehdy ji řídil arcibiskup Casimir Marcinkus, kterého proslavil výrok „s Ave Maria pří řízení církve nevystačíte“.

Marcinkus, kterého před stíháním zachránila diplomatická imunita, tím nepřímo potvrdil, že Ústav pro věci víry nemá s vírou nic společného.

Inspirace pro Dana Browna

Dan Brown v mysteriózní detektivce Šifra mistra Leonarda (v novějším překladu Da Vinciho kód, v originále Da Vinci Code) popisuje, jak profesor „symbologie“ a kryptoložka pomocí šifry odhalují převratné tajemství – Ježíš byl obyčejný smrtelník, žil s Maří Magdalenou a měl s ní dítě. Jako vystřižený z  literární fikce o církevním tajnůstkářství je také příběh vatikánské banky, která od svého vzniku sídlí ve vatikánské věži za devět metrů tlustými kamennými zdmi. Nikdy nezaložila žádnou pobočku a řadovým smrtelníkům (kteří nemají protekci u vatikánských kleriků) se její brány (a konta) nikdy neotevřely.

Bylo by ale něco platné, kdyby existovala a byla nalezena šifra k tajemným obchodům vatikánské banky? Nebyly už kompromitující záznamy na pokyn božích bankéřů skartovány?

Kdo ví. Pokud by ale Dan Brown napsal detektivku o vatikánských financích, bylo by to nepochybně strhující čtení.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo